Jan Dismas Zelenka opomíjený a znovuobjevený

Jakkoli dlouhodobě přehlížen ve stínu jiných, ve své vlasti dlouho zapomenut a dodnes ne zcela doceněn, patří skladatel Jan Dismas Zelenka (16. října 1679, Louňovice pod Blaníkem – 23. prosince 1745, Drážďany) k nejvýznamnějších světovým hudebním géniům období vrcholného baroka. Jeho tvorba představuje jednu z nejsvébytnějších a umělecky nejdokonalejších kapitol této historické epochy. Zelenkův skladatelský jazyk je výjimečný nejen nekonvenčností uměleckého přístupu, nápaditostí a originalitou harmonizace a instrumentace, ale i dokonalostí umění kontrapunktu, tedy nejvíce vzývané kategorie hudebního umění té doby. Tvorbu tohoto českého skladatele lze bez zaváhání označit za výjimečně objevnou, imaginativní a plnou hlubokého citového prožitku, přesahující daleko dobu svého vzniku a promlouvající se stejnou, ne-li větší intenzitou i k dnešnímu posluchači. K jedinečnosti Zelenkovy hudby významně přispěla i skladatelova inspirace soudobou českou lidovou hudbou.

Biografie Janu Dismasu Zelenkovi se základů hudebního vzdělání dostalo od jeho otce, louňovického učitele a varhaníka. Po studiích v Praze a krátkém působení v kapele barona Hartiga odešel v roce 1710 do saských Drážďan, kde se stal kontrabasistou dvorní kapely Augusta Silného. V roce 1715 studoval umění kontrapunktu ve Vídni u císařského kapelníka Johanna J.Fuxe, na jehož doporučení umožnil král August Silný Zelenkovi pokračování studia v Itálii u Antonia Lottiho. První příležitost uvést se coby skladatel dostal Zelenka na podzim roku 1723, kdy se v Praze konala korunovace císaře Karla VI. českým králem. Pro pražské slavnosti napsal Zelenka řadu vynikajících děl, např. hudbu k velké alegorické opeře o životě svatého Václava „Sub olea pacis et palma virtutis“, orchestrální skladby „Ouvertura in F“, „Sinfonia concertante a moll“, „Hipocondria“ a několik triových sonát.

Jan Dismas Zelenka se posléze stává zástupcem kapelníka dvorního orchestru Augusta Silného a zdá se, že jeho sláva bude nadále strmě stoupat. Po smrti krále však v roce 1733 jmenuje nový saský panovník navzdory Zelenkovu očekávání královským kapelníkem Johanna Adolfa Hasse, který coby příznivec italské opery vnáší ke dvoru jiný hudební styl. Ačkoli Zelenka byl do určité míry italskou operou rovněž ovlivněn, práce jeho nadřízeného, vyznačující se poněkud lacinou popularizací tohoto žánru, byla svou úrovní s významem činnosti českého skladatele nesouměřitelná. Zelenka navzdory této skutečnosti nadále usilovně pracuje. Lze se domnívat, že možná právě onen společenský neúspěch uvolňuje skladateli ruce pro svobodnou, nikým nepředepsanou tvorbu, otevírá pole působnosti jeho tvůrčímu géniu a zasluhuje se tak nepřímo o rozsáhlé dílo jedinečných kvalit. Kromě práce komponisty se po celý svůj život věnuje i pedagogické činnosti a vychová řadu poměrně význačných skladatelských osobností té doby, jakými byly např. J. J. Quantz, J. G. Barter či J. G. Rollig. Ve svých 66 letech Jan Dismas Zelenka umírá po dlouhé nemoci v noci z 22. na 23. prosince 1745 v Drážďanech a na Štědrý den ráno je tamtéž pochován.

Skladatelovo dílo a jeho osud Zelenkovo dílo obsahuje kolem 250 skladeb (dle katalogu, sestaveného Wolfgangem Reichem), na základě historických záznamů se však přepokládá, že toto číslo bylo vyšší, neboť část literatury byla ztracena. Páteří skladatelovy tvorby je hudba sakrální, především vokálně-instrumentální. Nejčetnějšími byly mše, kterých složil včetně smutečních téměř třicítku, dále pak oratoria, kantáty, hymny, žalmy, litanie, antifony, duchovní hudba pro jevištní přednes ad. Skladby světské (vokální, orchestrální a komorní) sice představují menší díl Zelenkova odkazu, svým uměleckým významem se však duchovní tvorbě zcela vyrovnají. Jakkoli Jan Dismas Zelenka sklidil za svého života obdiv takových osobností, jakými byli např. Johann Sebastian Bach, Georg Philipp Telemann ad., zůstalo jeho dílo současníky pro svůj dobový přesah a invenční předstih do velké míry nepochopeno. Bohužel však ani další generaci hudebníků nebylo dopřáno seznámit se s ním, neboť bylo po skladatelově smrti uloženo do archivu drážďanského chóru jako majetek panovníka a nebylo možné je dlouhou dobu ani opisovat, ani vydávat. Tato skutečnost představuje pravděpodobně jednu z hlavních příčin dlouhodobého zapomnění Zelenkova odkazu nejen v rámci posluchačské, ale i odborné veřejnosti.

O znovuobjevení Zelenkova díla v Česku se zasloužil Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863, tedy 118 let po skladatelově smrti, uvedl jednu z jeho orchestrálních suit. Ani tato aktivita neznamenala trvalý zápis Zelenkova jména v české hudební historii. Skutečný zájem o Zelenkovu tvorbu začal vzrůstat až koncem 50. let 20. století. Zásadní význam mělo v této souvislosti první provedení některých Zelenkových skladeb Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars rediviva. V letech 1958 – 1960 to byly tři triové sonáty , v roce 1963 Sinfonia concertante a v roce 1969 vynikající interpretace skladby Lamentationes Jeremiae prophetae (Nářky proroka Jeremiáše) se sólisty K. Bermanem, N.Casei a T.Altmeyerem. Všechny tyto skladby v realizaci Milana Munclingera byly zároveň u nás poprvé zachyceny na nahrávkách a vydány na deskách Supraphonem. Významnou zásluhu o znovuobjevení a skutečné ocenění Zelenkovy hudby mají v současnosti nové české soubory, interpretující barokní hudbu s použitím dobových nástrojů. Jedná se o soubory Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, Collegium 1704 vedené Václavem Luksem, Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, Capella Regia Musicalis či Collegium Marianum. V jejich podání lze obdivovat světové premiéry nahrávek Zelenkových děl, mezi kterými vynikají zejména „Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao) – rozsáhlá vokálně instrumentální skladba k poctě svatého Václava, Missa Sanctissimae Trinitatis, Miserere či Rekviem d-moll v podání Musica Florea, Litanie Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ a Missa purificationis, koncipovanou jako missa solemnis s velkolepým nástrojovým obsazením, provedenou Ensemble Inégal či Officium defunctorum, Missa Votiva, I Penitenti al Sepolchro del Redentore a instrumentální skladby v diskografii Collegia 1704. Mnohé z nových nahrávek získaly prestižní mezinárodní hudební ceny a kritiky jsou přijímány s obdivem a uznáním.

Přehled nejvýznamnějších děl Mše a rekviem: * Missa Sancta Caeciliae, G-Dur, c. 1711 (ZWV 1) * Missa Sancti Josephi, D-Dur, c. 1731 (ZWV 14) * Missa Purificationis BVM, D-Dur, 1733 (ZWV 16) * Missa Sanctissimae Trinitatis, a-Moll, 1736 (ZWV 17) * Missa Votiva, e-Moll, 1739 (ZWV 18) * Missa Dei Patris, C-Dur, 1740 (ZWV 19) * Missa Dei Filii, C-Dur, c. 1740 (ZWV 20) * Missa Omnium Sanctorum, a-Moll, 1741 (ZWV 21) * Requiem c-moll, ZWV 45 * Requiem D-dur, 1733, ZWV 46 * Requiem D-dur, c. 1731, ZWV 48 * Requiem F-dur, před 1730, ZWV 49 Oratoria: * Il Serpente di bronzo, 1730, ZWV 61 * Gesù al Calvario, 1735, ZWV 62 * I penitento al sepolchro del Redentore, 1736, ZWV 63 Litanie: * Litaniae Lauretanae, ZWV 149, 150 * Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“, 1744, ZWV 151 * Litaniae Lauretanae „Salus infirmorum“, 1744, ZWV 152 Žalmy a hymny: * Dixit Dominus, (4), ZWV 66 - 69 * Confitebor tibi Domine, (5), ZWV 70 - 74 * In exitu Israel, (2), ZWV 83 - 84 * Lauda Jerusalem (3), ZWV 102 - 104 * Laudate pueri, (5), ZWV 78 - 82 * Ave maris stella d-moll, c.1726, ZWV 110 * Chvalte Boha silného, ZWV 165 * Ave Regina coelorum, (6), ZWV 128 * Regina coeli, (6) ZWV 129-134 * Salve Regina, (7), ZWV 135-141 Ostatní liturgická a duchovní hudba: * Te Deum d-moll, c.1724, ZWV 145 * Te Deum D-dur, 1731, ZWV 146 * Magnificat c-moll, c. 1727, ZWV 107 * Magnificat D-dur, 1725, ZWV 108 * Miserere D-dur, 1722, ZWV 56 [STB, soli; SATB, ch.; 3Trbn.; 2Ob.; 2Vn.; 2Va.; B.c.] * Miserere c-moll, 1738, ZWV 57 * Lamentationes Ieremiae Prophetae, ZWV 203 * Responsoria pro hebdomada sancta, ZWV 55 Světská díla: * Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao), 1723, ZWV 175 * Il Diamante, ZWV 177 Instrumentální skladby: * Trio or Quartet Sonatas nos. 1-6, c. 1721, ZWV 181 * Capriccio no. 1 (D), c. 1717, ZWV 182 * Capriccio no. 2 (G), 1718, ZWV 183 * Capriccio no. 3 (F), c. 1718, ZWV 184 * Capriccio no. 4, (A), 1718, ZWV 185 * Concerto à 8 Concertanti, 1723, ZWV 186 * Hipocondrie à 7 Concertanti, 1723, ZWV 187 * Ouverture à 7 Concertanti, 1723, ZWV 188 * Simphonie à 8 Concertanti, 1723, ZWV 189 * Capriccio no.5 (G), 1729, ZWV 190

Vladimír Hirsch (2005)

Pamětní deska a sluneční hodiny na místě, kde stával rodný dům Jana Dismase Zelenky v Louňovicích pod Blaníkem.
Autorem malby slunečních hodin je Milan Houdek, autorem jejich textu ("Tempus fugit - Opus permanens est" & "Ad honorem artis tui, ad gloriam Dei et Patriae petentis") je Vladimír Hirsch.
Fotografie: Ivan Rozkošný

Břetislav Kafka: Za hradbami vědomí

Břetislav Kafka v roce 1925

Knihu Břetislava Kafky "Nové základy experimentální parapsychologie" jsem poznal jako student druhého ročníku medicíny coby výrazně frustrovaný návštěvník této fakulty, podlehnuvší tlaku doby, která v humanitních oborech, jež byly předmětem mého zájmu i dosavadní edukace, vylučovala možnost studia bez nutnosti skládat účty marxisticko-leninskému modelu chápání těchto disciplin. Rezignoval jsem na studium hudby, stejně jako na možnost studia filozofie, jejíž definice byla tehdy totožná s konceptem filozofie (či spíše ideologie) nesmiřitelně materialistické. Po argumentaci mých rodičů, v níž můj otec, politický vězeň z let padesátých, měl pouze slovo poradní, jsem vyhověl přání mé matky, vidící mne ve svých představách coby bílý plášť, přinášející naději a útěchu nemocným, rezignoval a nastoupil cestu bludištěm exaktních věd, jež mi byla cizí často i stěží absorbovatelná. Jedinou útěchou mi byla – coby ultimum refugium – myšlenka možnosti pozdější orientace na obor, zabývající se léčbou nemocí duše, naivně vkládaje ve své představy orientaci na muzikoterapii, arteterapii a podobné metody, jež by alespoň zčásti kompenzovaly mému nitru vlastní směřování. Proplétaje se ve zmatku a nezájmu teoretickými obory lékařské fyziky či biochemie, bylo mi jasné, že jim nikdy zcela  neporozumím a díky skutečnosti, že můj mozek zaznamená tyto informace pouze na okraji stránky jsem pouze přežil příslušné zkoušky. V onom druhém ročníku byla jednou z hlavních náplní studia fyziologie, věda o procesech probíhajících v lidském těle, jejich podstatě a smyslu. Jakkoli předpokládala znalosti právě z oněch mnou nenáviděných oborů, přece jen mne lehce zaujala svou logikou harmonie organismu a univerzálnost těchto dějů mne naplnila skrytým obdivem k jejich organizaci. 

A v této době můj otec obřadně vyjmul z knihovny brožovaný výtisk Kafkovy knihy z roku 1945, reedici původního "Svítání v duši", jež poprvé vyšla v roce 1925, a položil ho přede mne s lehkým konspirativním úsměvem a strohým komentářem ve smyslu "můžeš si to přečíst, ale z ruky to nedám". Nedoprovázeje tento akt ničím jiným, než otevřením knihy na stránce, vysvětlující základní pojmy Kafkovy teorie principů myšlení a zanechal mne mému studiu prakticky ve stejném okamžiku, kdy jsem – přes všechnu torturu partikulárních nepochopení – disponoval příslušnou nadutostí jedince, přičichnuvšího k vědění ve věcech morfologie a fyziologie tzv. vyšší nervové činnosti. 

Biografie

Břetislav Kafka (1891-1967) je považován za jednoho ze zakladatelů moderní parapsychologie a duchovního otce tradice této disciplíny v Česku. Jeho myšlenky značně předstihly dobu, inspirovaly a ovlivnily další generace výzkumníků v této oblasti. Nalezneme je v různých obdobách a - díky dnes již poněkud archaickému jazyku Kafkovy knihy – pouze terminologicky odlišných variantách v pracích mnoha moderních vědců nejen v oboru psychologie a psychotroniky, ale i v teoriích přírodovědných disciplin, jakými jsou kvantová fyzika, biofyzika, biologie, neurofyziologie, ad. Kafka studoval vlastnosti a schopnosti lidského mozku pomocí hypnózy a byl též velmi vyhledávaným léčitelem. Původním povoláním řezbář a sochař objevil své schopnosti uvádět citlivé osoby do hypnotického stavu zcela náhodně, když tak nevědomky učinil se svými dvěma spolupracovníky. Po této události se Kafka začal intenzivně zabývat studiem hypnózy a rozvíjet své schopnosti experimenty v oblasti sugesce a telepatie. Vzhledem ke svým stálým zdravotním potížím se začal zajímat také o přírodní léčitelství. Díky úspěšnosti v této oblasti se poměrně rychle stal velmi vyhledávaným. 

V rámci léčení soustřeďuje postupem času okruh senzitivních jedinců, jejichž prostřednictvím získává informace a určuje postup léčení. Tyto senzitivní jedince nazývá Kafka "subjekty". Jedná se tedy o pojem pro osobu disponovanou k ovládnutí hypnologem a tedy i prostředníka mezi zkoumajícím a předmětem zkoumání (objektem) v rámci experimentu. Jeho práce se postupně orientovala více směrem ke studiu morfologie a činnosti lidského mozku, jakkoli se svým pacientům (jak popisuje) věnoval za každých okolností s maximální intenzitou a léčení neprovozoval jako výdělečnou činnost, ke které mu sloužil jeho sochařský ateliér. Těžištěm Kafkové badatelské práce se staly otázky podstaty myšlení, energetického potenciálu mozku, objevování skrytých možností duševní činnosti, jejího rozvoje a primární časoprostorové i substanciální jednoty živých organismů i neživé hmoty. Kafka byl hluboce věřícím člověkem, proto všechny jeho předpoklady vycházejí z univerzálního kreacionistického principu. 

Ve svých pracích se deskripcí experimentů snaží doložit, že schopnosti lidského mozku jsou nesrovnatelně vyšší, než je tradiční pojetí vědy schopno prokázat a pokouší se určit směr, kterým lze tyto možnosti využít k obecnému prospěchu. Celkový počet osob, které Kafka uvedl do hypnotického stavu je uváděn kolem 15.000, nicméně k vlastní výzkumné práci si vybral pouze sedm osob, se kterými trvale spolupracoval. 

Po druhé světové válce byl pozván na univerzity do Spojených států a Austrálie ke spolupráci s tamními odborníky, ale nikdy tato pozvání nevyužil. Po komunistickém převratu v Československu v roce 1948 mu byla zakázána veškerá výzkumná činnost. Ačkoli byl tehdejším režimem pronásledován, často vyslýchán a psychicky týrán, ve své práci ilegálně pokračoval. Jeho dům byl po velmi dlouhou dobu hlídán příslušníky tajné policie, přesto se však policejnímu systému komunistického státu nepodařilo jeho práci zastavit a to též díky vysoké popularitě, jíž se těšil a které se establishment obával. Traduje se jako nepotvrzený paradox, že tajně léčil dokonce i prezidenta Antonína Zápotockého. V šedesátých letech se politická situace v zemi poněkud uvolnila a v této době také dochází k intenzivní komunikaci s novou generací v oboru a předávání zkušeností. Břetislav Kafka zemřel 27. srpna 1967 na cévní mozkovou příhodu. 

Pojmy, poznatky a teorie 

Ve své knize „Nové základy experimentální parapsychologie“ a vydané poprvé v roce 1925 pod názvem "Svítání v duši" a postupně publikované do dnešního dne v téměř dvou desítkách edicí. Kafka zde představuje svou teorii nových morfologických struktur mozku, principů jeho činnosti a na výsledcích svých experimentů demonstruje jeho možnosti a schopnosti. Všechny poznatky získával prostřednictvím komunikace s osobami v hlubokém hypnotickém stavu. Jeho práce se právem řadí k seriózním vědeckým dílům.  Dodržoval při provádění pokusů přísné podmínky, dbal na možnost ověření svých poznatků, pracoval za přítomnosti svědků, jejichž jména jsou v knize uvedena. Kromě teoretických závěrů obsahuje podrobné popisy jednotlivých významných experimentů, které se na jejich utváření podílely. 

Základní princip procesu myšlení je podle Kafky soustředěn v mobilních "nadbuněčných" substancích, které jsou asociovány kolem neuronů v šedé hmotě mozku. Kafka nazývá tyto volné struktury " esplana". Jsou nositeli paměti a jejich selektivní kmitavý pohyb představuje vlastní mentální aktivitu. Protosplana jsou podobné podstaty jako esplana a nalézají se v oblasti povrchu ma­lého mozku. Jsou neobyčejně citlivými příjemci vyslaných vln myšlenkového fluida, které je rozechvívají. Touto svou činností zachycují telepatické zprávy, vyslané - ať již vědomě či nevědomě - z mozků jiných osob. V noci za spánku jsou protosplana neustále drážděna bloudi­vými vlnami částic myšlenkového fluida, čímž vyvolávají sny. 

Podle Kafky existuje látka, jíž nazývá "protonací", která představuje prapodstatu bytí a o níž si není jist, zda je hmotné či nehmotné povahy (zřejmě též proto užívá podstatné jméno slovesné). Tato látka se zcela vymyká časoprostorovým vztahům, neb disponuje schopností otiskovat v sobě všechny události, myšlenky a představy bez závislosti na čase, prostoru a vědomí, je tedy vlastně jakýmsi trvalým, všudypřítomným zápisem existence světa a života. Je nezbytné upozornit na shodu názvu s chemickou reakcí, s níž má společný význam pouze ve fundamentální povaze procesu. Skrze záznam v "protonaci" je disponovaná osoba schopna pozorovat a popsat děje v jakémkoli časovém a prostorovém úseku historie. Touto myšlenkou Kafka předešel o několik desetiletí některé teorie v oblasti přírodních věd a psychologie, které nalezneme např. v pracích významného amerického psychologa Charlese Tarta, především v jeho knize "Transpersonal Psychologies" z roku 1975 a dalších. 

Dalším pojmem, kterého Kafka užívá je ektoplazma, nikoli však ve standardním biologickém slova smyslu (viz ektoplazma). Tento termín ve vztahu k parapsychologii užil poprvé Charles Richet v roce 1923. Ektoplazma vzniká tak, že hmota mi­mořádně disponované osoby (tedy subjektu v hlubokém hypnotickékm spánku) je rozkládána na tzv. "pyrotony" a "sitony". Sitony jsou nejjednodušší hmotné částice prahmoty (což je podle Kafky nejjednodušší stvořená hmotná substance, nejstarší forma hmoty, schopná značné měnlivosti, přetváření a seskupování), dále nedělitelné, pyrotony vznikají sdružováním sitonů ve formace velmi variabilní povahy, od nejjednoduších až po značně komplikované útvary. Sitony, resp. pyrotony migrují mimo tělo disponované osoby a v určité vzdálenosti se znovu skládají v atomy a molekuly. Tento proces se nazývá dematerializací a materializací a je řízen nadnormální duševní činností subjektu. Přenáší-li se hmota v dematerializovaném stavu na velkou vzdálenost, kde se opět skládá, je nazývána teleplazmou. 

Kafka studoval též tzv. tělesný magnetizmus, odlišný a pouze principiálně příbuzný jev s magnetismem fyzikálním, jehož podstatou je silové působení na pohybující se nositele elektrického náboje. Tělesný magnetizmus popisuje jako vyzařování látky řidší než vodík. Je hmotné povahy a vzniká v protoplazmě buněk a je zodpovědný za úroveň životaschopnosti organismu. Jeho základní morfologickou jednotkou je megatron, částice z druhu pyrotonů, vymršťovaná z atomových jader protoplazmy a shlukující se ve formace, které vytváří fluidum tělesného magnetismu. Ten lze volně ovlivnit a přenášet na jiné osoby, proto vzhledem k svým vlastnostem představuje základní, prvořadý mechanismus léčivých účinků parapsychologického typu terapie. Látkou s podobnými vlastnostmi je tzv. "oduší". Je také povahy hmotné, je též vyzařováno a tvoří energetické pole - auru kolem organismu, ale na rozdíl od tělesného magnetismu je vyzařováno z jader buněk, po­hybuje se rychlostí myšlenky a nelze jej ovládat vě­domě, protože je nástrojem nadřazeného - ať již "nehmotného" či jakousi vyšší hmotou v transdimenzionálním smyslu formovaného, věčného, zákonům materiálního světa nepodléhajícího a na fyzickém bytí a vůli nezávislého alter ego lidského individua - duše v transcendentním významu a stavu. 

V rámci studia telepatie rozeznával Kafka dva způsoby přenosu myšlenek, vědomé a neuvědomělé. První z nich jsou usměrňovány volními mechanismy k protosplanům příjemce a rozkmitají v požadovaném rytmu, čímž se přenos realizuje. Jsou doprovázeny elektromagnetickými vlnami, které Kafka ovšem požaduje pouze za jev průvodný. Neuvědomělý přenos myšlenek se uskutečňuje bloudivými vlnami částic myšlenkového fluida při některých intenzivních duševních činnostech a migrují prostorem a mohou rozechvívat protosplana osob, na něž náhodně dopadnou. Většinou se tak děje ve spánku, a takto zachycené představy se mění ve sny. 

Význam díla

Kafkovy poznatky, teorie a závěry sice nelze stále ještě považovat za plně prokázané v rámci standardního paradimgatu současné vědy, ale výrazná příbuznost s některými výsledky z nejrůznějších oblastí přírodovědného výzkumu a psychologie druhé poloviny dvacátého a počátku 21. století je více než zjevná, a to nejen v dílčích myšlenkách, ale především v obecném smyslu jeho filozoficky pansofického nazírání světa coby univerzálního, jednotného a harmonického celku, kde všechny vědní disciplíny mají pro proces poznání rovnocenný význam. Kafka si byl vědom, že výsledky jeho práce jsou do značné míry neověřitelné (jakkoli dbal na dodržování všech dostupných podmínek průkaznosti, přímo úměrných metodám, které volil), a proto i předmětem skepse, jeho myšlenky však v různých obdobách a terminilogických variantách lze nalézt v pracích mnoha moderních vědců nejen v oboru psychologie, psychotroniky, ale i v teoriích přírodovědných disciplin, jakými jsou kvantová fyzika, biofyzika, biologie, neurofyziologie i v některých soudobýchfilozofických konceptech, ad. 

Kafka je uznáván jako spoluzakladatele moderní parapsychologie. Na výsledky jeho výzkumu v mnohém navazovaly další generace českých badatelů a jeho dílo běžně patřilo k základní literatuře české školy psychotroniky, která v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století určovala vývoj oboru ve světě, proslavené psychology Zdeňkem Rejdákem, zakladatelem světové psychotroniky, významným českým vědcem v oblasti transpersonální psychologie Stanislavem Grofem, Františkem Kahudou a dalšími. 

Zdeněk Rejdák, který se s Kafkou osobně znal a často jej navštěvoval, popisuje přesně nejen ve své knize "Telepatie a jasnovidnost, ale též ve svých vzpomínkách podstatu Kafkova přínosu: „ A za co jsme mu snad nejvíce vděčni? Nejen za to, že odhalil nepoznaný fantastický svět našich duševních rezerv a bezmezné mohutnosti duše, ale především za to, že rozkryl jednotný etický kód v každém z nás a že v oblasti svědomí není variability, není moje, není tvoje, není naše, není vaše svědomí, ale je jedno univerzální svědomí, ke kterému se často velice těžce propracováváme“. 

Kafkovy teorie základních struktur hmoty, jejich jednoty, funkčního propojení v rámci nezávislosti jejich existence a činnosti na čase a prostoru, se zdají být v mnoha aspektech předchůdci teorií jak v oblasti moderní psychologie, např. v některých pracích Stanislava Grofa, tak přírodních vědách, např. v pracích přírodovědce Alaina Aspecta a představitele moderní kvantové fyziky Davida Bohma či významného neurofyziologa Karl H. Pribrama. Některé výsledky Kafkových experimentů jsou v pozoruhodné shodě s poznatky psychologa a lékaře Raymonda Moodyho, zabývajícího se fenomény "life after death" a NDE (Near Death Experience) a proslaveného knihou Život po životě. 

Kafkova bibliografie obsahuje kromě základního díla, jež bylo, ještě tři práce, „Parapsychologie“, „Člověk zítřka“ a „Kultura rozumu a vůle“, z nichž poslední dvě jsou směrovány k filozofickému substrátu smyslu Kafkovy práce. 

A tak - jakkoli jsem přistoupil k četbě s náležitou skepsí - kniha nejen rozšířila mou přestavu o dějích v lidském mozku, ale svou univerzálností přispěla významně k definitvnímu zformování mé vlastní filozofické orientace. Jakkoli jsem se nakonec po zkušenostech ze zapadlých temných zákoutí kliniky, které byly vyhrazeny pouze trpěným odborníkům, specializujícím se na psychotroniku, chemicko-technologickému pojetí disciplíny rozhodl nevěnovat, můj pohled na předmět mého medicínského zkoumání za dobu mé lékařské praxe již jednou provždy zcela přirozeně obsahoval ono „neexaktní“ a “pseudovědecké“ univerzální pojetí organismu coby jednoty ducha a hmoty. A nakolik onen pohled ovlivnil mou pozdější hudební tvorbu je nejspíše nabíledni.

S úsměvem musím na závěr vzpomenout na drobnou událost, která se stala, když nám během studia oboru byla poskytnuta jediná možnost navštívit tichou laboratoř hypnologa. Většina vstupovala do místnosti s neskrývaným výrazem přesvědčení o předem ztraceném čase, nicméně se zvědavostí. Jeden můj velmi dobrý kamarád, který mne přes svou nepochybnou inteligenci vždy iritoval svým až naivním materialismem, jimiž měřil vše co se měřit dá a vším, tímto způsobem neměřitelným hluboce pohrdal, vstupoval jako jediný do místnosti se širokým, povzneseným úsměvem, jímž odsuzoval vše příští do kategorie šarlatánských bájí. Když se poté stal jediným z celé, asi dvacetičlenné skupiny, který byl lékařem uveden do hypnotického stavu a sám posléze, když my ostatní byli vykázáni na chodbu, popisoval s údivem a jistou pokorou své pocity a zdar hypnologovy sugesce, bylo zjevné, že jeho pohled nejen na fakt jako takový doznal změn. Nikdy to sice veřejně nepřiznal či neprohlásil, ale kromě toho, že se stal pravidelným návštěvníkem seminářů zmíněného odborníka, již nikdy jsem od něj neuslyšel dříve tak běžné odsudky poznatků, jejichž prokazatelnost se vymyká dostupnosti standardních metod poznání.

Vladimír Hirsch (2006)
Výňatky z článku byly publikovány v české Wikipedii, 
aby byly posléze vymazány administrátory patřícími nepochybně
k širšímu okruhu fanklubu českých skeptiků (Sisyfos) 

Vladimír Kokolia

Vladimír Kokolia (nar. 27. listopadu 1956 v Brně), je český malíř, grafik a kreslíř. Jeho umělecká aktivita je velmi široká. Je či byl též básníkem a textařem a v letech 1984 - 1997 působil jako zpěvák brněnské skupiny "E", patřící svého času k absolutní špičce české alternativní a undergroundové hudby.

Malířské a grafické dílo

Vladimír Kokolia je velmi plodným tvůrcem se širokým záběrem malířských a grafických technik. Jeho tvorba je v oblasti základních forem velmi různorodá – od figurativní, přes krajiny či objekty až k ryze abstraktní. V díle tohoto umělce dominuje snaha o průnik do podstaty světa, který ho obklopuje, v iniciální fázi jeho tvorby pak s důrazem na roli lidského jedince v něm, kdy lze s jistotou tvrdit, že jeho pohled není nikterak tvoru jménem “člověk” nakloněn. 

Plejádu jeho perokreseb i malířská díla z osmdesátých a počátku devadesátých let (z nichž ty nejlepší bohužel na umělcově webové galerii nenalezneme) lze charakterizovat jako výsměch pošetilosti, malosti a slepoty lidského individua, neschopného svým viděním přesáhnout hranice, v nichž je uvězněn, individua, které se samo do vězení svého pohodlného myšlenkového schématu uvrhává a tragikomicky pracuje na zániku sebe sama, a to nikoli jenom na zániku své fyzické, ale především duchovní existence, kterou neuznává, neboť jí nenachází ve své výbavě, ani na prodejních pultech.  

Tyto práce jsou charakteristické jak nápaditostí motivů, tak schopností vyjádřit myšlenku v geniálně působivé zkratce. Jsou velmi ostrou, břitkým vtipem nabitou kritikou egocentrismu postmoderního člověka, ignorujícího – ať již z vlastní neochoty či neschopnosti – vše, co jej přesahuje a bláhově spočívajícího na banální realitě hmatatelného světa, který mu nikdy nemůže být odpovědí.

Kokoliův pohled však není jen prostým výsměchem, parodií či karikaturou temných stránek lidství, je ryzí existenciální tísní. Jakkoli nad jeho pracemi občas vybuchujeme ironickým smíchem, jedná se o smích velmi hořký, přecházející jinde do děsivého šklebu, neboť destruované figury a jejich kontext současně vyvolávají pocity zmaru a pro sebereflexí vybaveného respondenta představují jednoznačný kategorický imperativ (v tomto případě vzpomínám na výstavu ve Voršilské ulici v Praze v roce 1997 (Nová síň), kde v prázdné bílé obdélníkové místnosti, jejíž strop tvoří luxfery, byl umístěn souvislý, nepřerušovaný pás oněch kreseb, umístěných ve výši zraku – jakási kvadratura tématického kruhu). Jakkoli technika a způsob vyjádření jsou naprosto odlišné, nelze si v těchto souvislostech neuvědomit paralelu mezi současným Kokoliou a dávno minulým (ale stále aktuálním) Breughelem. V tomto kontextu získáváme přesvědčivý dojem o tom, že podstata lidského individua se nemění a jeho zásadní problémy zůstávají identické po celou jeho historii bez ohledu na technický pokrok, kterým se snaží přesvědčit sebe sama o jeho cestě vpřed. Pokora moudrosti Sokratova typu je postmodernímu člověku neznámá. Nelze proto očekávat, že by veřejnost ve své široké akceptaci materialistického, pohodlím a “užíváním si” deteriorovaného vědomí byla schopna Kokoliovo dílo náležitě ocenit.

Jakkoli jsou jeho práce z posledního desetiletí mnohem méně konfrontační a jejich údernost je zmírněna, je tomu tak pravděpodobně v důsledku autorova osobního rozhodnutí poskytovat spíše zdroje energie či dimenzi pro duchovní obrodu člověka, než bořit Molocha, kterého za jeho zády v tutéž chvíli někdo znovu postaví a navíc v mnoha kopiích. Kokoliův současný pohled je hlouběji zanořen do lidského nitra, se snahou předložit respondentovi onu nepříjemnou pravdu složitosti poznání, ať již formou jakési symetrické asymetrie či fraktální geometrie chaosu nebo v podobě mandalistických útvarů, které jsou velmi pravděpodobně též současně výrazem jeho filosofické orientace či náboženské orientace. Otázkou zůstane, nakolik převtělení Kokolii burcujícího v Kokoliu meditativního je zdatnější formou iniciace reflexe příjemce. 

Pro tématickou hloubku, nápaditost zpracování, způsob vyjádření myšlenky a originalitu projevu lze Vladimír Kokoliu považovat za jednoho z nejzajímavějších současných českých umělců.

Básnická, textařská a hudební tvorba

Kokolia působil též jako zpěvák a textař brněských “E” v letech 1984 - 1997. Poté se formace rozpadla a sešla se již jen ojediněle ke koncertní produkci, naposledy v roce 2002. Hudbě skupiny “E” dominuje Kokoliův velmi expresivní a sugestivní deklamativní vokál, jehož naléhavost je exponována texty, které jsou buď ohnivě obraznou existenciální poetikou, uchvacující konfrontací protikladů (“Brány”) nebo velmi břitkými, vtipnými a sarkastickými obrazy (“ÚAN”). Oba typy textů mají svého společného jmenovatele, který je totožný s filosofickým laděním Kokoliovy malířské a především grafické tvorby té doby, proto je lze do jisté míry považovat za autorem transfomovanou malbu do oblasti slov. Kokoliova poetika je špičkou textařského umění v české rockové historii. Veškeré texty pouhých dvou skupinou vydaných alb „Live“ (1990) a „I Adore Nothing I Believe It Doesn’t Exist“ (1994) jsou jeho dílem.

Vladimír Hirsch (2007)
Část článku byla publikována v české Wikipedii

Mikuláš Medek: Metafyzická transformace bolesti

Mikuláš Medek

Malíř Mikuláš Medek (3.listopadu 1926 - 23.srpna 1974) byl umělcem originální formy, výrazně pronikavé ostrosti exprese a hluboké spirituality obsahu. Jeho dílo vytváří jeden z nejvýznamnějších pilířů českého poválečného výtvarného umění. Je tomu tak o to více, že umělecká nezávislost a duchovní rozměry jeho tvorby byly vyjádřeny v době komunistického režimu v této zemi, v čase nesmiřitelného nepřátelství vůči modernímu umění a svobodnému myšlení vůbec. Medkův odkaz lze rozdělit do tří základních období. Byl zpočátku výrazně ovlivněn tradicí surrealismu a tato první fáze tvorby představuje období hledání autentického vyjádření vlastního specifického pohledu na svět.

Hlava spící imperialisticý sen

Zrod druhé fáze lze ohraničit rokem 1952, tedy dobou těžké a brutální politické represe, která způsobila ochrnutí všech oblastí aktivit společnosti. Během této doby Medek začal věnovat větší pozornost záměrně zjednodušenému pojetí figurální malby, aniž by však přestal užívat surrealistický jazyk. V těchto pracích je jasně patrné zobrazení dopadu existenciální krize oné doby. Schematizované postavy v prostoru, vydechujícím simulovaný optimistický pohled na život, schizofrenní tváře plné nejistoty a komického úděsu, skrývající svou skutečnou grimasu, plnou strachu, plné předstírání loajality a současně vyjadřující ztrátu vnitřní síly odolat pohodlí vlastní lobotomie. Některé z těchto prací připomínají ilustraci komiksu o tragice lidského úpadku. Ukazují nám s bolestným výsměchem prostředí, které omezuje individualitu do té míry, že se stává objektem odstranění. Jedná se o nadčasové sdělení obav z pádu lidského společenství do zářících, nicméně plochých, bezdimenzionálních rámců materialistických kvazihodnot, které oslovuje se stejnou intenzitou i v současnosti, jíž vládne tak snadno manipulovatelná masa spotřebitelů a její falešná iluze svobodné volby a výběru.

Oběd

Na přelomu 50. a 60. let nastává i zlom tvůrčí, který posléze vrcholí nejdůležitějším obdobím Medkovy tvorby. Umělec mění tvarosloví výrazu, obraceje se do vnitřních krajin duše volbou ryze abstraktní malby. Prostřednictvím strukturálního dialogu mezi makroskopickými schématy a mikrosvětem v metaforickém slova smyslu deskribuje s ohnivou vášnivostí či naopak mysteriózní temnotou barev základní otázky bytí. Pracuje s využitím speciálních inovačních technik a materiálů, kde dominuje email. Výsledkem jsou tzv. "preparované obrazy" z barevných hmot, přenášené formou tištěných znaků a symbolů. Můžeme zde obdivovat mystickou atmosféru neobjevených dimenzí duchovního světa, stejně jako pocítit nesnesitelnou, palčivou, hluboce vnořenou psychickou trýzeň, ale též upnout svou pozornost k detailům, kde před námi defilují malá bolestná dramata uvnitř velmi artikulovaných struktur, symbolizujících mechanismy patofyziologických dějů v organismu, zřetelně připomínající zpřetrhané cévy, násilné zásahy do tkáně či lokální buněčné exploze, jsouce jakýmisi tichými výkřiky nejen fyzického utrpení. Medkova díla jsou metafyzickou transformaci bolesti, kde partikulární, tedy intenzivní osobní prožitek často levituje v klidných, avšak svým rozměrem ohromujících, všepojímajících vodách tajemných hlubin duchovního světa, žitým konfrontačním dialogem mezi vnitřním a transdimenzionálním prostorem duše.

Příliš mnoho alkoholu

Medkovy malby získaly díky tajným výstavám roli modelu pro mladší radikální umělce. Po roce 1960, v letech relativního uvolnění politických tlaků zíkává Medek několik veřejných zakázek a tak realizuje své pravděpodobně v té době nejznámější dílo – oltářní obraz kostela v Jedovnici (1963), výzdobu interiéru kanceláře československých aerolinií v Damašku, Košicích (1963), Paříži (1964) , Praze-Ruzyni (1969) a New Yorku (1970). Nicméně, první výstava jeho obrazů byla uspořádána až na konci osmdesátých let v lokální galerii v Roudnici nad Labem, tedy zcela stranou hlavního dění a za minimálního (nepochybně záměrně) mediálního zájmu. První a prozatím jediná souborná výstava byla realizována až v roce 2002 v pražském Rudolfinu. Medkovy obrazuy jsou z velké části ve vlastnictví světových galerií (např. Sydney, New York, Amsterdam, Rotterdam, Hamburk, Bochum, atd.), nebo v soukromých sbírkách. 

Oltář v Jedovnici

Medek vytvořil originální symboliku znakových systémů a specifický metaforický jazyk tvarů a barev, odhalující lidskou existenci v její tragické, pitoreskní a bolestné realitě, avšak intenzivně žíznící po její transubstanciaci a smysluplném rozměru v díle, které je přesvědčivým vyznáním o vnitřní katarzi ve smyslu tajemství víry. Intenzivní, emocionálně vypjatý výraz v metafyzické perspektivě, vnitřní konzistence sdělení, autenticita prožitku a síla duchovní energie, vyzařující z jeho obrazů, reprezentují jednu z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností nejen české, ale i světové scény druhé poloviny 20. století.

© Vladimír Hirsch 2004

Velký žíznivý anděl