Vladimír Kokolia

Vladimír Kokolia (nar. 27. listopadu 1956 v Brně), je český malíř, grafik a kreslíř. Jeho umělecká aktivita je velmi široká. Je či byl též básníkem a textařem a v letech 1984 - 1997 působil jako zpěvák brněnské skupiny "E", patřící svého času k absolutní špičce české alternativní a undergroundové hudby.

Malířské a grafické dílo

Vladimír Kokolia je velmi plodným tvůrcem se širokým záběrem malířských a grafických technik. Jeho tvorba je v oblasti základních forem velmi různorodá – od figurativní, přes krajiny či objekty až k ryze abstraktní. V díle tohoto umělce dominuje snaha o průnik do podstaty světa, který ho obklopuje, v iniciální fázi jeho tvorby pak s důrazem na roli lidského jedince v něm, kdy lze s jistotou tvrdit, že jeho pohled není nikterak tvoru jménem “člověk” nakloněn. 

Plejádu jeho perokreseb i malířská díla z osmdesátých a počátku devadesátých let (z nichž ty nejlepší bohužel na umělcově webové galerii nenalezneme) lze charakterizovat jako výsměch pošetilosti, malosti a slepoty lidského individua, neschopného svým viděním přesáhnout hranice, v nichž je uvězněn, individua, které se samo do vězení svého pohodlného myšlenkového schématu uvrhává a tragikomicky pracuje na zániku sebe sama, a to nikoli jenom na zániku své fyzické, ale především duchovní existence, kterou neuznává, neboť jí nenachází ve své výbavě, ani na prodejních pultech.  

Tyto práce jsou charakteristické jak nápaditostí motivů, tak schopností vyjádřit myšlenku v geniálně působivé zkratce. Jsou velmi ostrou, břitkým vtipem nabitou kritikou egocentrismu postmoderního člověka, ignorujícího – ať již z vlastní neochoty či neschopnosti – vše, co jej přesahuje a bláhově spočívajícího na banální realitě hmatatelného světa, který mu nikdy nemůže být odpovědí.

Kokoliův pohled však není jen prostým výsměchem, parodií či karikaturou temných stránek lidství, je ryzí existenciální tísní. Jakkoli nad jeho pracemi občas vybuchujeme ironickým smíchem, jedná se o smích velmi hořký, přecházející jinde do děsivého šklebu, neboť destruované figury a jejich kontext současně vyvolávají pocity zmaru a pro sebereflexí vybaveného respondenta představují jednoznačný kategorický imperativ (v tomto případě vzpomínám na výstavu ve Voršilské ulici v Praze v roce 1997 (Nová síň), kde v prázdné bílé obdélníkové místnosti, jejíž strop tvoří luxfery, byl umístěn souvislý, nepřerušovaný pás oněch kreseb, umístěných ve výši zraku – jakási kvadratura tématického kruhu). Jakkoli technika a způsob vyjádření jsou naprosto odlišné, nelze si v těchto souvislostech neuvědomit paralelu mezi současným Kokoliou a dávno minulým (ale stále aktuálním) Breughelem. V tomto kontextu získáváme přesvědčivý dojem o tom, že podstata lidského individua se nemění a jeho zásadní problémy zůstávají identické po celou jeho historii bez ohledu na technický pokrok, kterým se snaží přesvědčit sebe sama o jeho cestě vpřed. Pokora moudrosti Sokratova typu je postmodernímu člověku neznámá. Nelze proto očekávat, že by veřejnost ve své široké akceptaci materialistického, pohodlím a “užíváním si” deteriorovaného vědomí byla schopna Kokoliovo dílo náležitě ocenit.

Jakkoli jsou jeho práce z posledního desetiletí mnohem méně konfrontační a jejich údernost je zmírněna, je tomu tak pravděpodobně v důsledku autorova osobního rozhodnutí poskytovat spíše zdroje energie či dimenzi pro duchovní obrodu člověka, než bořit Molocha, kterého za jeho zády v tutéž chvíli někdo znovu postaví a navíc v mnoha kopiích. Kokoliův současný pohled je hlouběji zanořen do lidského nitra, se snahou předložit respondentovi onu nepříjemnou pravdu složitosti poznání, ať již formou jakési symetrické asymetrie či fraktální geometrie chaosu nebo v podobě mandalistických útvarů, které jsou velmi pravděpodobně též současně výrazem jeho filosofické orientace či náboženské orientace. Otázkou zůstane, nakolik převtělení Kokolii burcujícího v Kokoliu meditativního je zdatnější formou iniciace reflexe příjemce. 

Pro tématickou hloubku, nápaditost zpracování, způsob vyjádření myšlenky a originalitu projevu lze Vladimír Kokoliu považovat za jednoho z nejzajímavějších současných českých umělců.

Básnická, textařská a hudební tvorba

Kokolia působil též jako zpěvák a textař brněských “E” v letech 1984 - 1997. Poté se formace rozpadla a sešla se již jen ojediněle ke koncertní produkci, naposledy v roce 2002. Hudbě skupiny “E” dominuje Kokoliův velmi expresivní a sugestivní deklamativní vokál, jehož naléhavost je exponována texty, které jsou buď ohnivě obraznou existenciální poetikou, uchvacující konfrontací protikladů (“Brány”) nebo velmi břitkými, vtipnými a sarkastickými obrazy (“ÚAN”). Oba typy textů mají svého společného jmenovatele, který je totožný s filosofickým laděním Kokoliovy malířské a především grafické tvorby té doby, proto je lze do jisté míry považovat za autorem transfomovanou malbu do oblasti slov. Kokoliova poetika je špičkou textařského umění v české rockové historii. Veškeré texty pouhých dvou skupinou vydaných alb „Live“ (1990) a „I Adore Nothing I Believe It Doesn’t Exist“ (1994) jsou jeho dílem.

Vladimír Hirsch (2007)
Část článku byla publikována v české Wikipedii