Pokus o analýzu odporu proti jednoslovnému názvu českého státu

Když jednoho dne, téměř dvacet let od počátku novodobého českého státu, jeden z nejaktivnějších bojovníků za jednoslovný název naší země vyčerpaně prohlásil: „Stále si kladu otázku, proč tak jednotná fronta proti jménu Česko a jeho jen a právě jen anglické verzi? Na to by se mělo svolat symposium“, sdíleje plně jeho údiv i vyčerpání, rozhodl jsem se – přestože ona otázka byla míněna spíše coby ono řečnické "Quo us que tandem...." - pokusit se pokud možno o vícevrstevný rozbor tohoto tvrdošíjně přetrvávajícího jevu v české společnosti na všech jejích stupních.

I. Příčiny

  Na samý úvod je třeba uvést skutečnosti, které daný úkaz zásadně podmiňují, i když se ho zdánlivě přímo nedotýkají a proto unikají standardním detekčním metodám. Jejich úhelným kamenem je vcelku obecně známý fakt, že vztah průměrného obyvatele Česka k jeho vlasti je lhostejnější, než tomu bývá u obyvatel ostatních evropských států. Pokud toto konstatování lze přijmout za fakt, je nezbytné nejprve odpovědět na otázku po příčinách tohoto stavu, což nám umožní dobrat se i odpovědi na původně vyhlášené téma této statě. 

 Na vlažném postoji občana a tím i na jeho výsledné neodolnosti a slabosti vůči jakémukoli silnějšímu tlaku zvenčí i zevnitř, potažmo tedy neschopnosti pochopit, (natož brát se za) své bytostně vlastní zájmy, se nejvýznamněji podílí následující faktory: 

1) historické prohry národního sebevědomí, jež lze celkově pojmenovat jako "mnichovský" komplex, neb za jejich tragický vrchol i zásadní psychické trauma lze považovat neschopnost politické reprezentace státu zachovat se v září 1938 statečně, což ochromilo podstatnou část k boji připraveného národa natolik, že se trpně poddal osudu a jeho morálka se rozložila, aniž by kdy od té doby došlo k jejímu ozdravění. Toto téma by si zasloužilo mnohem podrobnější rozbor, není však předmětem tohoto pojednání. Nicméně, ať jsou názory na to, jak jsme se měli či neměli zachovat v onom dějinně významném okamžiku jakkoli rozdílné, jedno je jisté - volba zachovat se tak, aby většina národa přežila fyzicky, byla vykoupena nepřežitím jeho národní hrdosti a poškozením jeho charakteru. A to i přes významně statečné činy těch, kteří se se situací nesmířili.

2) vysoký stupeň ztotožnění se Čechů s československým státem. Málokdo si uvědomuje, že české národní obrození bylo svým charakterem výrazně celoslovanské. Bylo intelektuálním centrem emancipace slovanských národů v rámci rakousko-uherské monarchie, jejich učitelem a nezřídka sponzorem. Proto také Češi přijali své „čechoslovanství“, potažmo „česko-slovenství“ zcela bez námitek. České legie se v první světové válce zvaly "československými", ačkoli Slováka bychom v nich nalezli jen výjimečně. Podobně tomu bylo v bojích s Maďary o jižní slovenskou hranici v roce 1919. V době existence Československa nebyl pro Čecha většinou problém nazývat sama sebe Čechoslovákem, podobný přístup bychom však za naší současnou východní hranicí jen stěží hledali. Je tedy nabíledni, že zklamáním z rozpadu státu, který byl daleko spíše českým než slovenským, byli postiženi mnohem více Češi a toto zklamání, resp. jeho důsledky pociťujeme ještě i dnes. 

3) "flagelanstký syndrom", vybudovaný naší porevoluční reprezentací, která - kromě dalších masochistických aktů - dovolila, aby česko-německá deklarace z německé strany obsahovala pouze výrazy "přiznáváme, že" a "jsme si vědomi" (šestiletého teroru a genocidy), z naší strany pak pokorné, jakkoli jistě správné "litujeme" (zločinů v průběhu odsunu sudetských Němců). Rozdíl mezi významy obou výrazů je zjevný i bez znalosti diplomatické řeči, jakkoli nám bylo vtloukáno, že smlouva je vyvážená. Pro každého nezávislého pozorovatele, především však pro zahraničního politika znamená tento nepoměr rozhodně nikoli dobrou vůli z naší strany, kterou se oháněli tvůrci této, na hroby našich obětí plivající smlouvy, ale jednoznačný projev slabosti. I přes tuto deklaraci je nám každoročně (nejčastěji v souvislosti s pravidelným sjezdem sudetoněmeckého landsmanšaftu) našimi uvědomělými světoobčany podsouváno, jaký že to jsme pronárod, nejsouce schopni uznat vlastní vinu (!). Každý, kdo oponuje existencí dané "smlouvy" či dokonce nutností objektivního a historicky důsledného hodnocení, je označen za přitakávače principu „kolektivní viny“.

   

4) laciné opěvování a upřednostňování impotentního multikulturalismu před vlastní bohatou kulturní výbavou, jež zmizela z povědomí národa a jež by současníka poučila, že být univerzálním předpokládá nejprve znalost a vědomí hodnotového významu vlastních kořenů, k čemuž nepotřebuje být nacionalistickým. S oblibou proklamovaný kosmopolitismus a post-pozitivismus nikdy nebyl a není skutečnou snahou o světoobčanské pojetí společnosti, ale únikem před zodpovědností za vlastní prostředí. Tím jsme dospěli k úchylce, která má za následek až odmítání vlastní identity z důvodů, které jsou pohrdavě označovány za „čecháčkovské“, ačkoli jsou něčím podobně samozřejmým, jako je respekt a úcta syna k otci. Ostatně pouze za tohoto předpokladu můžeme být tvůrčí a přínosnou součástí světa i sami sobě, opak znamená splynutí s šedým průměrem a vytracení se do zapomnění. Přesto, cítit se být Čechem je v očích „světoobčanů“ něco jako naivní, zašlá obrozenecká veteš, proměnivší se ve společenské faux-pas. 

5) naprostý odklon zahraniční politiky od tradičních přátelských vztahů a pout, na kterých byl založen respekt k naší zemi zvenčí. Byl budován od 19. století, kdy Češi představovali onu zmíněnou intelektuální elitu a centrum emancipačních procesů slovanských národů. Za dvacet let existence novodobého státu jsme dokázali zbytky těchto tradic definitivně pohřbít (oficiální uznání Kosova, atd.) a dát tak najevo, že jsme oportunisty, nehodlající se poučit nejen z negativních zkušeností naší minulosti,  ale ani - a to už jde prakticky o patologii - z těch pozitivních. Přivřeme-li obě oči, zahraniční politika novodobého českého státu je politika kapitána papírové lodičky uprostřed Viktoriiných vodopádů. Řečeno bez příkras, jeho zahraniční politika neexistuje, jde jen o servilitu vůči mocným, která se liší od té předchozí, komunistické, pouze světovou stranou svého vektoru.

6) tragická úroveň vzdělávání a informovanosti ve všech jejich zdrojích, buď zcela ignorující, nebo znevažující mnohé historické a kulturní milníky, osobnosti a události, na kterých by občan státu byl schopen postavit autenticky svou národní hrdost. Právě naopak, edukační proces lze u nás charakterizovat jako výchovu k mindráku. Významně se na tom podílí činnost médií, dnes téměř univerzální zdroj vědění, v součinnosti s kvazikritickou historiografií, podporující vnitřní animozity a přispívající k neschopnosti smířit se s vlastními dějinami tak, jak je to běžné v jiných zemích. Proto zde neochvějně a trvale vládne přítomnost antagonismů typu „Svatý Václav v. Boleslav“,, „Ferdinand v. Friedrich Falcký“, „Mariánský sloup v. Husovo sousoší“, „Černín v. Rašín“ a v neposlední řadě i „Čechy v. Morava“. 

 Národní hrdost je tudíž v důsledku výše uvedených faktů nezřídka omezena pouze na sportovní vítězství "Czech Republic", trvajíc nejdéle do vystřízlivění a skousnutí faktu, že hrdý občan je nucen vrátit se do reality všedního dne. Projevuje se hopkáním a křikem "Češi do toho". Česká republika je na skandování příliš dlouhá, zkratka ČR příliš krátká a Česko nemá rád. Proč? 

  Odpověď je nasnadě: protože mu tam podvědomě něco chybí. A jelikož si není vědom pravé příčiny své frustrace a vnitřního intuitivního nesouhlasu s tímto jménem, zhusta argumentuje jeho údajnou jazykově-estetickou slabostí.

II. Problém „Česko“ 

Tím se konečně dostáváme k předmětu této úvahy: Proč je vlastně název Česko a jeho anglický ekvivalent Czechia pro tolik lidí těžko přijatelným, resp. co je jeho nedostatkem, eventuálně chybějícím či potřebným článkem?

1) něco, co by se občanovi viditelně a slyšitelně zdálo být úctyhodným. Proto tak rád užívá "republiku", domnívaje se, že toto slovo samo o sobě reprezentuje kouzelný proutek, vytvářející z jeho země něco, co je hodno respektu. Česko je pro něj evidentně název krátký, ohrožený zřejmě míjením bez povšimnutí. Proč takový pocit? Je to více než prosté, chybí tam Slovensko. Prosté rozdělení a zkrácení názvu reprezentuje ztrátu, v tomto případě ztrátu teritoria, se kterým se Češi identifikovali. Proto také mladá generace nezatížená minulostí nemívá s názvem téměř žádný problém, pokud není svými učiteli vedena v „českorepublikánském“ duchu.

2) estetická lahodnost je dalším kritériem, které by v očích široké veřejnosti, intelektuální, zhusta nekompetentní elitu nevyjímaje, měl název splňovat. Česko je název tvrdý a syčivý, postrádající poetičnost a malebnost, která přec k naší řeči i zemi nerozlučně patří, jak se vyjádřili někteří básnící a mistři literárního jazyka, aniž by ovšem z jejich názorů bylo zřejmé, jak by onen název měl vypadat. Svou přízeň proto poskytli „republice“, tedy slovu, o jehož poetičnosti by mohl být přesvědčen pouze pisatel ministerských oběžníků. Ostatně, jméno země patří do seznamu těch slov, která mají splňovat požadavek obsahové a významové přesnosti, nikoli subjektivně pojímané líbivosti. Že současně podobně tvořené názvy používáme pro mnoho jiných zemí je zcela pomíjeno, nejspíše proto, že "ti druzí" krásně znít nemusí. 

3) zdaleka nikoli společný všem, avšak často zaznívající specifický moravský stesk po zohlednění východní části země v názvu státu. Jedná se o stížnost, ze které nevyplývá žádný návrh, pouze přesvědčení založené na chybném, avšak svéhlavě omílaném tvrzení, že Česko je svým významem totožné s Čechami, zatímco Česká republika je kupodivu označením přijatelným. Jen stěží lze pro to najít nějaký racionální důvod, nejspíše se jedná o chtěné ztotožnění politického názvu s tradičním neoficiálním označením „české země“, které svým množným číslem požadavek do jisté míry splňuje. Nicméně na přímý dotaz „proč odmítání Česka a přitakání České republice, zaslaný představitelům hnutí „Moravané“ lze obdržet pouze zcela vyhýbavou odpověď. V každém případě – být „moravistou“ – určitě by mi to nestačilo, neb z hlediska slovně emancipačního by v rámci jejich interpretace (resp. nahlíženo jejich logikou), bylo jediným možným řešením ono protektorátní „Čechy a Morava“. Zajímavé je též, že v názvu Československo (původně v roce 1918 Česko-Slovensko) by podle tohoto vzorce byla Morava přehlížena stejně tak, avšak ani tam reprezentantům výše zmíněného postoje tajuplně nechybí. 

4) snad už jen coby projev zoufalství je možno hodnotit občas užívaný kvaziargument, jímž je údajná gramatická nesprávnost slova Česko. Tento výkřik se zdá být spíše než pouhým omylem záměrným uváděním v omyl k tomuto účelu vyrobeným tvrzením, že slovo Česko je nesprávnou odvozeninou od slova Čech. Podle tohoto vzoru by Česko měl být vlastně "Češskem". Tvar Češsko by byl ovšem správný jen za předpokladu, že by ve spisovné češtině existovalo přídavné jméno češský (srovnej Valašsko odvozené od spisovného přídavného jména valašský), nicméně nic takového se ve vývoji jazyka nestalo, oba tvary vznikly přirozeně coby jazykově schůdnější a adjektivní tvar „český“ je dokumentován již v nejstarších písemných památkách. Ostatně tvaroslovné pravidlo stojí nejen v tomto případě pod zažitým. Takovými příklady jsou i např. Slovák – Slovensko, Řek – Řecko, Rakušan – Rakousko, atd., atd. Pokud bychom byli jazykovými puristy, pak by bylo potom nezbytné též přejmenovat např.Slovensko na Slovácko a Rakousko na Rakušansko, resp.Slováka na Slovena, Rakušana na Rakouse, atd. 

  Zdá se, že převažující důvody by bylo možné spatřovat v jakémsi svérázném pozůstatku národní hrdosti, tak tomu však rozhodně není. V prvním z uvedených případů jde o resentiment, ve druhém pak o touhu občana prezentovat svou zemi alespoň formálně jako onen „ráj to na pohled“, když už ve skutečnosti o ní zhusta pochybuje. To vysvětluje i fakt, že nad naprosto běžnými podobnými dvojslabičnými názvy jiných zemí se nikdy nepozastaví (Řecko, Rusko, Irsko). Byla-li by ostatně pravým důvodem ona národní hrdost, předpokládala by v první řadě vědomí nezbytnosti představit stát jako zemi v její historické a kulturní kontinuitě, tedy bez politických přívlastků, které ji časově limitují a oddělují od minulosti, představující nejen minulost problematickou, ale i slavnou, především pak státnost delší 1100 let, na kterou by hrdí vskutku mohli být. Jméno „Česká republika“, tedy název momentálního politického uspořádání v Česku, nesplňuje nic z výše zmíněných základních požadavků, málokomu to však vadí. Lépe řečeno, takové vědomí téměř zcela ve společnosti chybí, a to z důvodů, které byly popsány výše. Proto nezřídka dochází i k tragikomickým jevům, kdy např. renomovaný historik s naprostou samozřejmostí vysloví ve své úvaze spojení: „...působení Cyrila a Metoděje v České republice.“ (ČT 2: Historie.cz, 2012).

Kromě základních příčin odmítání Česka je ovšem též nezbytné odpovědět si i na otázku, proč na druhé straně takový souhlas, obliba a samozřejmost v užívání slova „republika“? Na tomto úkazu se s generačními rozdíly podílí 

1) „republiková“ tradice, rozvinutá již od dob založení samostatného československého státu. Výraz „republika“ byl v oněch dobách výrazem pýchy a hrdosti na dosažení samostatnosti a vžil se jako symbol svobody a nezávislosti. Navíc, na našem území se za 100 let událo – nejen v oblasti názvoslovné – příliš mnoho změn. Kromě potupného období protektorátu jim bylo společné jediné slovo – „republika“, ať již Československá, Československá socialistická, Česká a Slovenská, Federativní či Česká. I to může být jedním z důvodů mechanického lpění na tomto označení. Z výše uvedených důvodů je takový relikt do jisté míry pochopitelný. 

2) pozůstatek z období komunismu, kdy bylo zvykem užívat výhradně politická jména států. A to zejména, aby bylo na první pohled zřetelné  rozlišení příslušníků „tábora míru“ od těch ostatních. Hlavním účelem tehdy ovšem byla potřeba zdůrazňovat to, co bylo pravdě vzdáleno nejvíce, tedy že tyto státy jsou založeny a řízeny na principu "rei publicae" (res publica), jako "věci veřejné". Novinové články a zpravodajství se proto hemžily lidovými, lidově-demokratickými a socialistickými republikami. Vzhledem k tomu, že vyjmenovávat úplné názvy států by zabralo téměř více místa, než vlastní sdělení, používaly se v psaných textech, dokonce i v ústních projevech, zkratky  jako SSSR, ČSSR, ČSR, SSR, MLR, PLR, NDR, ČLR. Z nich tu pak zůstala hojně užívaná zbytková zkratka ČR, resp. v přepisu CR (pozn.: nejspíše pro ještě větší zmatek, neb CR je kód Kostariky).  

3) pravděpodobně největší měrou pak skutečnost, že dlouholetým každodenním nadužíváním v běžné mluvě se slovo „republika“ stalo pro mnohé podvědomou součástí vlastního jména země, které neustálým opakováním ztratilo svůj skutečný význam, jímž je označení státoprávního uspořádání země a rozhodně nikoli její jméno. Proto jsou mnozí tolik udiveni či dokonce podrážděni při upozornění, že něčím takovým označení konkrétního typu politické formace není a ani být nemůže. Lze to přirovnat k rozdílu mezi formulací obsahující pouze jméno osoby a označením, obsahujícím též její funkci či profesi. Jsou okamžiky, kdy je nezbytné uvést obojí, ale též existují okamžiky, kdy je to navýsost nevhodné. Tento jazykový cit se u nás v případě vlastního jména českého státu vytratil. Jakoby pro nás existoval pouze pan účetní Karásek, pan Karásek však nikoli. Každý z nás si může představit řadu trapně komických situací vzniklých z takového úzu v případě pana účetního Karáska, v případě jména země však komický aspekt mizí a zůstávají jen trapnost a rozpaky. 

III. Problém „Czechia“

  Důvody odmítání Česka jsou tedy zjevné, název se však postupně vžívá a lze se domnívat, že postupem času se stane obecně akceptovaným, neb není jiné volby. Proč však je podobně široký odpor i proti jeho anglickému ekvivalentu Czechia ? Proč se mu občan, v mnoha případech neznalý anglického jazyka, vzpírá se stejnou vehemencí? 

V první řadě se jedná o pouhý mechanický přenos námi Čechy vytvořeného "problému Česko" do problému Czechia. Proč právě do anglického ekvivalentu? O existenci a běžném užívání jednoslovného názvu naší země v jiných jazycích, např. francouzsky Tchéquie, španělsky Chequia, italsky Cechia, portugalsky Chéquia či Tchéquia, německy Tschechien, švédsky Tjeckien, holandsky Tsjechië, rusky Чехия (Čechija), turecky Çekya, hebrejsky צ'כיה (výsl.Čechija),  atd., nemá drtivá většina občanů našeho státu povědomí a proto ani netuší, že tato jména jsou odvozena stejně či podobně jako ekvivalent anglický. I kdyby si náhodou tohoto faktu povšimli, nechá je to klidným, avšak v případě angličtiny, jež je univerzálním komunikačním prostředkem dnešního světa, se jméno Czechia i pro jazykově zcela nevybaveného jedince stává nepřehlédnutelným a intuitivně tedy i "více vážícím". A právě proto v něm – stejně jako v případě Česka – okamžitě spatřuje problém. 

   Na rozdíl od českého jazyka, kde se i prostý občan může zasadit o jeho užívání, je pozice jednoslovného názvu v angličtině výhradně dílem těch, kteří mají mandát o něm rozhodnout, tedy příslušných státních institucí a orgánů. V nich působící lidé však trpí nejen naprosto stejnými předsudky a omyly, ale mnohdy jsou i jejich tvůrci a šiřiteli. Často užívají či spíše zneužívají svou mocenskou a funkční pozici, dokonce často patří k aktivním bojovníkům proti užívání jednoslovného názvu. Především a v podstatě pouze díky české politické reprezentaci je tedy jméno Czechia užíváno zcela okrajově a jeho osud je i dnes nejasný. Nutno v této souvislosti uvést, že vše je současně důsledkem rozhodnutí anglofonních zemí z roku 1993 nechat volbu anglického názvu na naší vládě.  Je to tedy pouze ona, kdo má největší „zásluhu“ na jeho vyřazení ze slovníku mnohých zahraničních médií a institucí v rámci anglofonních teritorií. Kladný postoj těchto států k užívání jména Czechia byl opakovaně jejich příslušnými institucemi deklarován, ovšem za předpokladu, že naše strana jej bude používat. Protože se tak nestalo a jméno bylo naopak často našimi ambasadory blokováno, problém se posléze přenesl i do některých dalších zemí, které své ekvivalenty Česka jinak zcela běžně používaly či používají, aby je „inspiroval“ k preferenci užívání politického jména i v jejich jazycích. 

  Protože však i zde bylo nutno odmítavý postoj nějak vysvětlit, bylo uměle vytvořeno několik mýtů, postačujících k protiargumentaci, neboť u většiny obyvatel je odmítání jména Czechia založeno pouze na subjektivních pocitech a dojmech, jakkoli slabý důvod k jeho odmítání je v takových případech nekriticky vítán.

Protože skutečný faktografický fundament odporu proti jménu Czechia je roven nule, je „argumentace“ tvořena zkreslenými informacemi, které hovoří nejčastěji o

a) údajném pochybném původu slova

b) jeho jakési celkové "tělesné slabosti"

c) dokonce někdy též o jeho dehonestujícím charakteru

d) „neanglické“ povaze názvu 

e) jeho historické nepřesnosti.

Na těchto mýtech se významně podílí mediální dezinterpretace, na jejímž počátku stály neuvážené, nezodpovědné a ryze subjektivní výroky obecně uznávaných autorit, podpořené neznalostí cizích jazyků průměrného občana, jemuž však tato skutečnost obyčejně nepřekáží v názoru na věc. 

V drtivé většině případů se tedy jedná o výsledek nevzdělanosti a nezodpovědnosti. Nevzdělanec není nebezpečný, neb se dá snadno ovlivnit za spolupráce času a opakování, pokud by k tomu byla poskytnuta příležitost. Vážným nebezpečím a skutečným nepřítelem prosazení názvu země je polovzdělanec. Jeho prototypem je politik, domnívající se, že ze svého postu je povolán vyjadřovat se prakticky k čemukoli. Ten bývá disponován rigidním a sebevědomým postojem v důsledku nutkavé potřeby cítit se býti sám před sebou vzdělaným. Proto zarputile bojuje a nereaguje na argumenty, ani kdyby měly jazyk Cicerův a přesvědčivost sekyry, neb by si musel přiznat, že cosi nevěděl. A protože převážně polovzdělanci, resp. ta jejich část, která je navíc bezskrupulózní, namnoze tvoří parlament a vládu našeho státu, budou respektovat, papouškovat, ba i vlastními těly bránit jakkoli přihlouplé názory a stanoviska. Proč? Protože odmítání těchto názorů  by mohlo ohrozit možnost jejich znovuzvolení sobě podobnými, na jejichž hlasy pochopitelně spoléhají nejvíce. V tomto ohledu jsou výjimečně citliví, ačkoli k názoru voliče v případě svých svrchovaných zájmů (moc a peníze) projevují prakticky absolutní stupeň hluchoty.

A tak jim k této potřebě slouží pseudoargumenty, jež veřejnost automaticky přebírá a uzavírá tak bludný kruh z něhož není úniku bez možnosti jeho rozetnutí zvenčí (o které se donkichotsky snažíme), s partikulární účastí četnosti bludů v následujícím pořadí:

1) název je "východního" původu a označuje proto něco nerozvinutého či zaostalého (Alexander Vondra: "My (kdo je to "my"? – pozn. autora) to nechceme, zní to jako Russia"). Že název tak, jako všechny podobné varianty, pochází z latiny, pan Vondra zřejmě neví a ani se o jeho původ nezajímá. Stěží by něco podobného mohl tvrdit, kdyby k jeho znalostem patřil fakt, že latinský tvar Czechia či Cechia pochází již z počátku 17. století. Navíc, v průměrném obyvateli Česka, ovlivněném podobnými subjektivními a vzdělání prostými úlety, který se kvůli své ignoranci nemá k čemu upnout, dříme záchranná berlička. Tou je zcela neopodstatněný, umělý a směšný pocit nadřazenosti, vycházející z konzervovaného přesvědčení, že je něčím víc, než vše, co se nachází východně od něj. V podstatě jde jen o další tvář komplexu méněcennosti obyvatele Česka, který má potřebu se vymezit vůči tzv. slabším (což už navíc v mnoha případech ani není pravda),  protože v jiné konkurenci by prohrál na celé čáře. V tomto případě „naše“ subjekty vycházejí ze svých zúžených znalostí názvů jako Bulgaria, Latvia či Armenia, (nejspíše protože s podobnými zeměmi hráváme fotbalovou kvalifikaci a je to napsané na obrazovce). Samozřejmě se nezamyslí nad současnou existencí názvů jako Bohemia, Moravia, Austria, Australia, Slovakia, Slovenia, Colombia atd.  Soudím, že se jedná též o jeden z neblahých důsledků  absence latiny v současném středoškolském vzdělávání. 

  Do této kategorie dílem patří i uměle vyrobený "případ Čečna“ (Chechenya, Chechnya), údajně nás zaměňující s tímto problematickým regionem. Jméno Czechia by prý mohlo zničit náš turistický ruch – kdo by jezdil do země, kde se stále válčí?  Chechnya ovšem nejen zní zcela jinak, ale ani není samostatným, nezávislým státem a tudíž ani subjektem i objektem mezinárodního práva. Jak nakonec ukázal případ tzv.bostonského atentátu v dubnu 2013, v USA si spletli Čečnu s „Czech Republic“, nikoli s "Czechia", čímž byl tento mýtus definitivně pohřben, nikoli však v médiích a hlavách jeho stvořitelů, kteří onu bostonskou záměnu nikdy pravdivě neinterpretovali. A především - neznalost zeměpisu jednotlivce nemůže být argumentem proti volbě jména země její vládou, názvy se nevytvářejí jen pro neznalé, neinformované. Vždy se najde někdo, kdo si splete kokain s kofeinem či astronomii s agronomií, má však snad někdo potřebu proto tyto názvy měnit? V takovém případě by k tomu byly nuceny jiné státy ještě více (např. Austria v. Australia, Slovakia v. Slovenia, atd.). Ostatně, kdyby si nás nepletli s onou terorismem známou částí Ruska, ale např. s rozvinutým Švédskem, málokomu by to vadilo. Je to proto pouze reflexe  nepatrné viditelnosti či známosti naší země ve světovém kontextu. 

2) název zavání neúctyhodností (jak výše uvedeno v důvodech proč "republika") či je dokonce dehonestující. Tento názor většinou není z pochopitelných důvodů jeho majitel schopen blíže objasnit. Je však díky příslušným zdrojům jasné, že původ vzal jednak v bodu 1, jednak je důsledkem rádoby odborných tvrzeních některých lingvistů či historiků, že je buď odvozeninou či přímo překladem německého "Tschechei". To má údajně pejorativní charakter, neboť ho užíval Hitler ve smyslu "čechárna", jakkoli existovalo dávno před ním. V předválečných vydáních národní německé Brockausovy encyklopedie bylo dokonce definováno jako spisovné „označení západní části Československa“ a dodnes přetrvává ve slovníku u příhraničních obyvatel Německa, kteří v něm nic hanlivého nespatřují. Němci se ovšem diplomaticky po jednání s našimi představiteli již v roce 1993 rozhodli pro název "Tschechien". Příslušné teoretiky nejspíše inspirovaly některé materiály z období rané existence protektorátu, kdy ještě nebyl zaveden název "Böhmen und Mähren". V angličtině však název Czechia existoval již 75 let předtím a ve dvacátých a třicátých letech minulého století byl standardně užíván americkým tiskem k přirozenému pojmenování českého státu v jeho historických souvislostech. 

 3) název je „neanglický“ resp. zní v angličtině „divně“. I tento názor lze zaznamenat, především u těch oponentů, kteří by preferovali název „Czechland“ nebo „Czechlands“. Ano, tato alternativa by, zřejmě zněla pro anglický jazyk přirozeněji, nicméně na rozdíl od „Czechia“ se jedná o umělý novotvar, který nemá pražádný historický základ a pokud ho sami anglofonní mluvčí nezvolili, což bychom prostě bez námitek respektovali, nelze s ním vyjít na trh tak říkajíc „out of nowhere“. Ostatně, názvy neanglického (indiánského) původu v Severní Americe jako Saskatchewan, Idaho, Kansas, Wyoming či Massachussets též opravdu nezní anglicky a přesto jsou užívány. A jak přirozeně asi zní v angličtině  Lithuania, Chile nebo Zimbabwe ? jsou to původem neanglické názvy neanglických zemí, tak nemusí nutně znít anglicky. V tisku bylo též možné ojediněle nalézt i informaci, že název Czechia je jazykově nesprávný, protože namísto správného „Čekija“ vede k tendenci jej výslovovat jako „Čečija“. O tom, že v tomto případě disponuje Czech (čeč) Republic (což byl konkrétní případ záměny v kauze atentátu během bostonského maratonu) či Czecho(čo)slovakia problematikou zcela identickou se však pojednání nezmiňovalo. V angličtině existuje nespočítaně mnoho slov, jejichž výslovnost se přes podobnost liší a je nutno se ji prostě naučit. Vzhledem k ustálené výslovnosti slov Czech [ček], Czechia, architect, technic, archive, ache, chimera, ad., je tedy takový pseudoargument zcela irelevantní. 

 4) název nekoresponduje s historií. Czechia totiž „de facto“ předtím nikdy neexistovala. Jedná se o početně nejméně frekventovaný, avšak zdaleka nejnebezpečnější názor, zjevně pocházející od kategorie tzv. elitních polovzdělanců, kteří se považují za dostatečně povolané i k tomu, aby svá stanoviska vnucovali jako jedině správná i laické veřejnosti, a to jakkoli k tomu nejsou kvalifikováni. To jim plně umožňují anonymní internetové databáze typu Wikipedie, do jejichž obsahu mohou cenzorsky zasahovat. Jedná se téměř výhradně o sociální vrstvu byrokratů tělem i duší, jimž je společenské cítění potřeby chápání státu v jeho historické a kulturní kontinuitě, stejně tak jako chápání vztahu mezi literou a duchem zcela upřeno. Standardně "argumentují", že "Kingdom of Bohemia", resp. "Lands of Bohemian crown" přece nelze nazvat zpětně Czechia, protože bychom nebyli historicky přesní. Že tak z výše uvedených důvodů běžně činí mnohé jiné státy, např. Německo, sjednocené až v roce 1871, je zcela mimo perimetr jejich vidění.

Díky tomuto byrokratismu, zcela v duchu pravidla "nesmysl může zplodit zase jen nesmysl", zmíněný zdroj "inspiruje" k produkci informací, z nichž se lze např. poučit, že kníže Bořivoj se narodil v České republice a Karel IV.byl dokonce jejím králem !  (viz přiložené výňatky z anglicky psané knihy o české historii, vycházející z informací Wikipedie):

Ti z pisatelů a administrátorů anglicky psané Wikipedie, kteří si daný nonsens uvědomili, se po dlouhé a zjevně detailní úvaze rozhodli řešit problém kvadrátem absurdity, jehož výsledkem je opis jednoslovného názvu země stěží uvěřitelnou formulací "...nyní Česká republika, dříve "Země koruny české", původně sestávající z Českého království a markrabství moravského". Tento spletenec (jak od slovesa "splétat", tak ve významu "splésti") můžeme najít v celé řadě článků, které se nějak dotýkají české historie.

Není poté divu, že reprezentanty výše uvedených "názorových proudů" nelze žádným způsobem přesvědčit: 

a) o nezbytnosti zjednodušující formy pojmenování subjektu pro jeho snadnější přijetí recipientem, který zcela pochopitelně není a mnohdy ani netouží být vybaven jejich "znalostmi" i pro jeho obecnou aplikaci (kolik historických knih bylo pojmenováno "Dějiny Československa" či "Československé dějiny", ačkoli žádná z nich svým obsahem nebyla omezena pouze na období existence čs. státu, tedy období počínající rokem 1918). Např. první polistopadová kolektivní syntéza dějin Česka, vydaná i v angličtině, byla nazvána „Dějiny českých zemí“, ačkoli spojení "České země" nikdy nebylo oficiálním či politickým názvem českého státu. Relevantní, správný a logický název “Dějiny Česka“ zvolen nebyl, ačkoli v celosvětovém kontextu představuje standard způsobu, jakým se země prezentují, ačkoli - stejně jako my - mívají často ve svých dějinách období, kdy daný státní útvar nedisponoval stejným názvem, jakým je pojmenováno dané pojednání. Jde o ryze praktické opatření, vedené zdravým rozumem, neb opak by vyústil v naprostou dezorientaci respondenta. Ostatně k definici rozdílu významu mezi jednoslovným názvem země a politickým jménem by plně postačilo právě srovnání významu názvů "Dějiny Česka" a "Dějiny České republiky".

b) o nevýhodách a absurditách výsledného zmatku, ve kterém se standardní příjemce informace zcela (a nejspíše i zcela zhnuseně) ztrácí, což vede k výše zmíněným informacím typu „kníže Bořivoj a Karel IV.“.

c) o prospěchu, který plyne z jasné a transparentní definice našeho státu a jeho kontinuity v čase i prostoru.

 Dosah informací, které uvedenou mytologii uvádějí na pravou míru, je trvale minimální. Šéfredaktory nejčtenějších médií jsou většinou odmítány a tak jsou publikovány pouze v odborném tisku, na stránkách Občanské iniciativy Česko/Czechia (http://www.czechia-initiative.com) a na pravidelně (českými administrátory) smazávaných stránkách anglické Wikipedie. Tamtéž jsou s železnou pravidelností a prakticky okamžitě mazány všechny argumenty a dokumentace užívání názvu Czechia v angličtině od roku 1866. O postojích, které jsou prakticky přehlídkou výše zmíněné kvaziargumentace je možné se přesvědčit na tamních diskuzních stránkách, které mohou bez uzardění fungovat jako nástěnka nekompetentních, erudice prostých a emotivně zaujatých názorů. 

IV. Problém společný 

Společným problémem, ať již se jedná o jméno Česko či jeho anglický ekvivalent Czechia, je onen kvaziestetický postoj „název se mi nelíbí“, deklarovaný bez jakéhokoliv zdůvodnění. Ačkoli jde o iracionální subjektivismus, který nezbývá než přejít bez komentáře, činí v celkovém výčtu statisticky „důvod“ zdaleka nejfrekventovanější. Na tom by nebylo pranic zajímavého, neplatilo-li by současně, že ve stanoviscích v této věci odpovědných osob a institucí je jeho procentuální zastoupení paradoxně vyšší, než u ostatních respondentů, tedy tzv. řadových občanů. Názorové amatérství tohoto typu by přece mělo být vyhrazeno spíše těm, kteří nejsou schopni problém vůbec pojmenovat, ať již z neochoty se zamyslet či z nepochopení základního předpokladu, kterým je pravidlo, že zeměpisné jméno země není prostorem pro estetické kreace, ale především musí sloužit základním potřebám státu. Kdo jiný by si měl tento zásadní požadavek uvědomovat více, než přímí reprezentanti státu a osoby pověřené zodpovědností za jeho normy a charakter jeho základních funkcí? Co z toho lze vyvodit, pokud se jedná o kompetentnost politických elit je nabíledni. 

Překonání neschopnosti či neochoty pochopit základní významový a funkční rozdíl mezi zeměpisným a politickým názvem českého státu se zdá být téměř nemožným, jakkoli se jedná o alfu a omegu celé problematiky v jejím dílčím, odborném rámci. Je lhostejné, nakolik se přitom jedná o projev nevzdělanosti či arogance, nikdo přeci nemůže být expertem na vše. Dalo by se však nepochybně s úspěchem pochybovat o tom, že by např. předseda sněmovny Francouzské republiky (République française) nevěděl, že kromě politického názvu má jeho země též jméno Francie (France). U nás – konstatováno na základě přímé zkušenosti s paní předsedkyní PČR Němcovou – tomu tak být nemusí.

V. Sféra náhražek

  V běžném životě je užívání jednoslovného (krátkého, zeměpisného), tedy běžného názvu přirozenou a logickou potřebou. Protože však české odpovědné kruhy tuto potřebu tvrdošíjně ignorují, lidová tvořivost je schopna vymyslet si ho sama. A protože  uvedené kruhy odmítají název správný, lid si vytvoří – jak jinak – náhražku zcela chybnou, i když nikoli překvapivou, vzniklou z pohodlnosti a spontánně prostým, žel spíše přihlouplým zkrácením politického názvu. Tak přišlo na svět označení „Czech“, které znamená Čech, Češka, český či čeština, avšak naprosto nikoli Česko. V angličtině se výraz pro adjektivní tvar, národnost či jazyk NIKDY neshoduje s názvem země. Pomineme-li jiné důvody, bylo by to ostatně velmi nepraktické. 

A právě na tomto příkladu lze snadno demonstrovat, nakolik snadno lze podlehnout klamu, pokud se touto náhražkou prezentují všeobecně známé instituce. Tohoto efektu bylo docíleno hlavně ve sportovní sféře, kde především Český olympijský výbor a Český svaz ledního hokeje, vtisknuly tuto zpotvořeninu na dresy sportovců, čímž přesvědčily mnohé z ostatních svazů, že se jedná o regulérní ekvivalent slova Česko. V tomto snažení našly a i dnes mají všichni podporu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, které distribuuje ze státního rozpočtu vyčleněné stamilióny na podporu jednotlivých sportů a zejména státní sportovní reprezentace. A jakkoli již tyto instituce po dlouhodobých soustředěných protestech tento nesmysl z triček odstranily a nahradily ho nepochopitelně označením (tj. nikoliv jménem reprezentovaného státu) „Czech Team“, navzdory logickému vývodu, že „Czech teamem“ je nepochybně nejen národní mužstvo, ale stejně tak i Sparta Praha či Sokol Kotěhůlky. Označení „Czech hockey team“ vůbec nesděluje, že se tu jedná o reprezentační tým státu.

„Štěkavé“ „Czech“  se podobnými způsoby obcházení rozšířilo a žije si dál ve jménech mnoha firem a organizací, které tím projevují jak neznalost věci, tak naprostý nezájem o ní, na což naše státní orgány vůbec nereagují (viz např. Synlab Czech, Toyota Motor Czech, Hyundai Motor Czech, Gillette Czech, atd., atd.). V tomto směru páchá díky své celosvětové distribuci nejspíše nejvíce škody plzeňský Prazdroj etiketou s nápisem „Plzeň - Czech“, kterou užívá již přes deset let a ani přes protesty se jí nehodlá vzdát. Tvrdí sice, že užitý tvar není názvem země, ale sdělením faktu, že pivo je české, tento záměr (je-li vůbec pravdivým) však naprosto nelze ze způsobu sdělení rozpoznat. „Čech“ se „skví“ i na čepicích a tričkách českých sportovních fanoušků a v prodejnách turistických suvenýrů v nejrůznějších individuálních podnikatelských aplikacích (též „Team Czech“). Netvor „Czech“ není tedy výsledkem úzu anglofonních mluvčích či „vývojem angličtiny“, jak je nám občas podsouváno, ale typickým „czenglish“, tedy ryzím pruduktem české provenience „Made in Czech“ („Vyrobeno v Čechovi“). Jakkoli z podstaty věci nepřekvapí, že je dílem lidí, kteří anglicky umí málo či jejich znalost jazyka je empirického typu, „nezatížena“ gramatickými pravidly, je nepochybně přinejmenším znepokojivé, že je tento nesmysl občas akceptován i některými českými anglisty, resp. lidmi, kteří se za anglisty považují.

Nelze se proto divit, že náš průměrný občan může považovat tuto zrůdu za skutečný překlad slova Česko do angličtiny. Není zároveň bez zajímavosti, že v tomto případě jdou všechna estetická kritéria stranou a publikum přijímá slovo „ček“, aniž by tentokrát pomyslelo na jeho libozvučnost, „důstojnost“, o nichž tak rádo mluví v souvislosti s Českem, ačkoli zde obě z těchto kritérií dostávají více než zjevně na frak. Jednoslabičné, štěkavě znějící slovo, pletoucí se s „check“ však najednou nevadí, dokonce slouží jako rádoby vtipná slovní hříčka typu „Czech it out“. či dokonce oficiální "Czech Point". Ze zákona nemají být základní symboly státu, ke kterým jméno státu bezpochyby náleží patří jakkoli pozměňovány či dokonce znevažovány, což se však v našem případě děje i na světových akcích včetně Olympijských her. Zcela individuální a svévolný výklad názvu ve sdělovacích prostředcích, sportovní družstvo, navlečené do „vlajkových“ dresů s obráceným umístěním barev, chybné proporce jednotlivých součástí státní vlajky, heraldické prohřešky (např. chybné či neúplné šrafování státního znaku na nejnovějších cestovních pasech), již zmíněné odpudivé fanouškovské atributy, obsahující často neuvěřitelné kreace na název či státní znak a korunované popsanými státními vlajkami, aj., to vše vidíme dnes a denně.

Ve snaze vymýtit správný krátký, zeměpisný název českého státu byla česká politická reprezentace často více než aktivní, neudělala však naprosto nic, aby zabránila užívání zkomolenin a jazykových nesmyslů, viditelných i na mezinárodní úrovni. Postoj odpovědných míst vůči destrukci anglického názvu země se tedy dá bez přehánění pojmenovat jako naprostá ignorance. Avšak pozor - pouze do chvíle, kdy někdo užije správný tvar - To je paradoxně jediný moment, který příslušná místa probudí z letargie a vyvolá okamžitou bouřlivou diskuzi na dané téma. Jen s malou dávkou nadsázky lze tento přístup shrnout v jediné, jakkoli samozřejmě oficiálně nevyřčené poselství: „Zacházejte s názvem země jak chcete, ničte ho jak je libo, každá perverze dovolena (Czech Republike, Czech Rep, Team Czech), jen proboha nedopusťte, aby byl používán správný název“.

 VI. Důsledky

Jak základní odborná, ať již lingvistická, historická či geografická argumentace, tak politické a společenské souvislosti prokazují, že potřeba jednoslovného názvu země je nezbytností a politické jméno ho nemůže suplovat. Jak bylo demonstrováno, snaha za každou cenu a z jakýchkoliv důvodů tuto potřebu obejít zbytečně komplikuje jasné a zřetelné vymezení subjektu.  Ten svou schopností jít za tímto účelem až k absurditě zapříčiňuje nejen verbální či názvoslovný chaos, ale prostřednictvím tohoto projevu sebeidentifikační slabosti poškozuje náš stát jak zevnitř, tak zvenčí. Vnitropoliticky a občansky nepřímou podporou nejednotnosti a rozepří, v mezinárodním měřítku pak intuitivním vnímáním jeho statutu jako politicky (ne-li geopoliticky) nestálé jednotky. Nemůže to být ani jinak ve chvíli, kdy se v našem případě jedná o jedinou výjimku ze standardu v rámci evropského prostoru a jednu z pouhých čtyř v celosvětovém kontextu. Je příznačné, že nám jsou v tomto směru partnery "stabilní" a "rozvinuté" subjekty jako Dominikánská republika, Středoafrická republika a Demokratická republika Kongo. 

Česko – ať již si to přiznáme či nikoli – je nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale i faktickým vlivem zemí nepříliš významnou, a to i v tom případě, pomineme-li její dlouhodobou politickou indiferentnost a zcela okrajovou mezinárodní aktivitu jejích reprezentantů. Rozlišovací schopnost českého státu z vnějšího pohledu je objektivně malá a jeho vlastní neschopnost definovat se standardním způsobem jeho obraz ještě více zazmlžuje, s negativními důsledky ve všech sférách, včetně ekonomické. Je více než zjevné, že stálost, spolehlivost a viditelnost základní obchodní značky (v logické návaznosti na původní zavedenou značku „Made in Czechoslovakia“ může navazovat jen „Made in Czechia“) je její vágní a nejednotnou prezentací trvale poškozována.

V. Závěr

  A tak se tedy konečně dostáváme k jádru hlavní otázky, položené na samém začátku této studie: Co je základní příčinou a podstatou zatvrzelého postoje a permanentní nechuti části české populace v čele s její politickou reprezentací věc vyřešit? 

  Po letech zkušeností a úmorné práce naší občanské iniciativy, čítající záplavu článků, rozborů, vyjádření, tiskových konferencí, dopisů a žádostí, veřejných slyšení a apelů, buď zcela bez odezvy či zodpovězených bez náznaku pochopení problematiky a tedy i bez jakéhokoli konkrétního výsledku, se téměř jednoznačnou odpovědí zdá být takřka všeobecná absence potřeby vystupovat jako etablovaný, sídelně a historicky zakotvený stát. Jejím důsledkem je tedy i řízení státu bez jeho vnímání v časoprostorové, kulturní a hodnotové souvztažnosti, naprosto nezbytného pro předpoklad jeho úspěšného rozvoje. Dominuje zcela oportunistický, pomíjivý, minulost i budoucnost ignorující přístup, jenž prozrazuje nulový potenciál jakékoli vize a ideje. "Carpe diem" jakoby bylo heslem všech těch, kteří mají co do činění s vládnutím v tomto státě. Ona krátkozrakost není výsledkem neschopnosti věc skutečně pochopit, ale projevem ztráty až zvrácenosti základní stupnice hodnot. Stát nelze založit jen na ekonomické politice, ta je pouze jednou z dílčích otázek jeho existence, stojící pod zájmem hlavním, jímž není nic jiného, než idea jeho prosperity ve smyslu obecně lidském, který by ostatně sám o sobě byl zárukou i prospěchu ekonomického.

Proto se postoj našich médií k nedávné iniciativě současného prezidenta ČR nesl nejen v duchu principu "objevování již objeveného" či jako neexistující a absurdní otázky "buď politický název nebo jednoslovný". Až na čestné výjimky, drtivá většina současných renomovaných autorit dokumentovala více než zjevně, že ji pochopení pravého smyslu problematiky míjí širokým obloukem (o novinářích, "expertech" nejrůznějších profesí, davu bloggerů a internetových diskutérů ani nemluvě). Drtivou většinu v tomto názorovém smetišti představovaly neuchopitelně emotivní reakce, aniž by byl sdělovatel názoru schopen pochopit CO vlastně bylo řečeno či neodhlížet od faktu KDO problematiku oprášil. 

 V jakémsi nevypsaném celonárodním referendu (jakkoli na základě chybného zadání "buď - anebo" v poměru cca 2-3:1) jsme následně hrdě deklarovali, že zdravý rozum u nás i nadále přichází zkrátka a že i nadále se nechceme nijak jmenovat. Nezbývá než doufat - v obecném kontextu však vlastně obávat se - že budoucnost prostřednictvím konkrétních důsledků ukáže na daný problém prstem kategorického imperativu. Tím zdaleka nejpodstatnějším zjištěním totiž není skutečnost, že problém nechápeme v jeho lingvistických, historických, geografických či politických souvislostech. Tím je pod konkrétním problémem zdánlivě skryté, bezděčné a neuvědomělé prozrazení faktu, že nejsme a nedisponujeme potřebou být sami sobě trvalou hodnotou. V takovém případě by totiž pochopení dílčích atributů tématu bylo samozřejmostí.

Vladimír Hirsch, 2013

Praha, Česko

Vyšlo v časopise pro historickou geografii a environmentální dějiny "Kladyán" 

Vladimír Hirsch / Pokus o analýzu odporu proti jednoslovnému názvu českého státu