Stravinskij se svého času strachoval o srozumitelnost hudby, Schoenberg naopak tento fenomén odmítal, považuje za přirozenou přímou úměru náročnosti vynaložené práce tvůrce k nárokům na její konzumaci posluchačem. Přítomnost podobné diskrepance v přístupu, stejně jako permanentní diskusi na toto téma lze najít v každém historickém období a ve všech uměleckých žánrech s výjimkou dneška. Střet těchto protichůdných názorů, lišící se snad jen intenzitou, býval na rozdíl od současnosti veden za přítomnosti všemi stranami respektované nutnosti vnitřního řádu díla, ať je jeho systém jakkoli individuálně rozdílný. Problematika byla tedy řešena se samozřejmým přihlédnutím k základním obsahovým atributům opusu, nikoli sama o sobě. Proto se také nemohla stát kruciálním momentem v jeho hodnocení, což výrazně minimalizovalo nebezpečí globálního omylu pro odmítnutí kvality z podružných důvodů či definitivní jeho zavržení pro dobovou nesrozumitelnost.
Naproti tomu v současnosti není "úmrtí" i třeba jen ambicemi umělecky plnohodnotného, avšak méně srozumitelného díla ani již pouhou hrozbou, je realitou. Lze si dokonce bez nadsázky dovolit tvrzení, že většinu takových je možno považovat za mrtvé již ve chvíli svého zrodu, v optimálním případě může čas od času najít cestu k jednotlivcům nebo mikrospolečenstvím, odhozeným na okraj cesty (a poznamenaným příslušnými následky inzultu) štítem buldozeru, zvaným masová kultura.
Naproti tomu v současnosti není "úmrtí" i třeba jen ambicemi umělecky plnohodnotného, avšak méně srozumitelného díla ani již pouhou hrozbou, je realitou. Lze si dokonce bez nadsázky dovolit tvrzení, že většinu takových je možno považovat za mrtvé již ve chvíli svého zrodu, v optimálním případě může čas od času najít cestu k jednotlivcům nebo mikrospolečenstvím, odhozeným na okraj cesty (a poznamenaným příslušnými následky inzultu) štítem buldozeru, zvaným masová kultura.
Kde je skryta příčina takového stavu ve světě, jenž je vybaven možností téměř dokonalého přenosu informací včetně vyspělé reprodukční techniky všeho druhu, tedy i teoreticky větší šancí k oslovení širších vrstev respondentů?
Odpověď není až tolik složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť poptávka po takovém produktu znamená hledání invenčního, ducha nezproštěného díla, neopomíjející požadavky na formu sdělení. Absence takové poptávky není tedy ničím jiným, než logickým důsledkem úspěšné inaugurace a postupného utužení vlády společnosti ne jiné, než právě ducha zproštěné. Její forma existence není přirozeně slučitelná s jinými potřebami, než které je schopna zajistit pouze armáda uměleckých byznysmenů. Jejich úspěch je založen na předpokladu, že je arteficielně odstraněn původní obsah produktu. Jakkoli obtížným úkolem se může takové počínání jevit, technologie takového postupu nespočívá v násilném jeho vyrvání, ale přirozeně následuje realitu kolektivního vědomí nepřítomnosti duchovního rozměru bytí, proto jí stačí pouhá záměna obsahu pojmu, se kterým je manipulováno, přičemž akt vyžaduje současně již jen uvést konzumenta v přesvědčení, že se jedná o záležitost pouhé sémantiky. Tento proces nevyžaduje prakticky žádné energie, prvotní impuls totiž spouští mechanismus pohodlnosti a ignorance, podobný výrazně reakci řetězového typu.
Odpověď není až tolik složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť poptávka po takovém produktu znamená hledání invenčního, ducha nezproštěného díla, neopomíjející požadavky na formu sdělení. Absence takové poptávky není tedy ničím jiným, než logickým důsledkem úspěšné inaugurace a postupného utužení vlády společnosti ne jiné, než právě ducha zproštěné. Její forma existence není přirozeně slučitelná s jinými potřebami, než které je schopna zajistit pouze armáda uměleckých byznysmenů. Jejich úspěch je založen na předpokladu, že je arteficielně odstraněn původní obsah produktu. Jakkoli obtížným úkolem se může takové počínání jevit, technologie takového postupu nespočívá v násilném jeho vyrvání, ale přirozeně následuje realitu kolektivního vědomí nepřítomnosti duchovního rozměru bytí, proto jí stačí pouhá záměna obsahu pojmu, se kterým je manipulováno, přičemž akt vyžaduje současně již jen uvést konzumenta v přesvědčení, že se jedná o záležitost pouhé sémantiky. Tento proces nevyžaduje prakticky žádné energie, prvotní impuls totiž spouští mechanismus pohodlnosti a ignorance, podobný výrazně reakci řetězového typu.
Jaký smysl má tedy diskuse o srozumitelnosti umění dnes? Problematika již nemá žádný ekvivalent v obavě Stravinského, je totiž nejčastěji za pomoci mediálních katalyzátorů degradována na pouhý příhodný kvaziargument v ústech demagoga či diletanta, jímž se pokoušejí přihodit trochu více na váhu pro vytoužený průkaz hodnoty průměrné či podprůměrné produkce nebo naopak odejmout hodnotu dílu průměr přesáhnujícímu. Vulgarizací problému s opačným znaménkem je zákryt nesmyslu čarovným proutkem umělecké svobody. Pohnutky v obou případech mohou být rozličné, nikdy však jiné, než mající původ nebo cíl v omezenosti. Tato tvrzení si pochopitelně neosobují nárok přisoudit podobným jevům místo jen v současnosti, pouze konstatují širokou akceptaci tragického převleku těchto jednoznačných faux-pas do společenského oděvu dneška.
Vladimír Hirsch (2001)
Žádné komentáře:
Okomentovat