O světě, který tu je i není - o věcech výjimečných i banálních, podivuhodných i trapných, temných i oslnivých, tristních i směšných, paradoxních i logických, stejně tak však i o věcech temně zářících, tragikomických, podivuhodně banálních, výjimečně trapných či zcela logicky paradoxních. A o sobě, který tu je i není stejně tak.

sobota 27. června 2026

"Republika" není jméno


Článek v reakci na pokusy o zpochybnění krátkého (vlastního) jména českého státu.

"Republika" není jméno, je to formální označení typu státně-politického systému v dané entitě. Formální název je určen pouze pro diplomatický protokol a názvy státních institucí, neboť tyto jsou reprezentanty příslušného aktuálního zřízení. 

Na světě existuje 159 republik z celkového počtu 206 států, přesto tuto skutečnost ve svém jméně žádná z tradičních zemí v běžné řeči neužívá, na rozdíl od podivných subjektů typu "Doněcká lidová republika", atd. 

Stát, který odmítá název charakteru vlastního jména (Česko/Czechia) z jakýchkoli důvodů, je odsouzen nejen k vágní prezentaci, ale současně se též vyřazuje ze společnosti dobře zavedených a sebevědomých subjektů. Je to něco podobného, jako kdyby jedinec rezignoval na své křestní jméno. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí se vyjadřuje negativně k estetické podobě názvu, je jejich láska ke kostrbatině "čekrypablik" o to méně pochopitelná.

Název Czechia, pocházející z latiny, je tu minimálně od počátku 16.století a jeho jinojazyčné ekvivalenty, které jsou běžně užívány, z tohoto tvaru ve většině případů vycházejí. Mnoho "čekrepublikantů", hodnotících název v angličtině o tomto faktu nemá vůbec ponětí a slepě touží po tom, aby angličtina byla jedinou výjimkou, kde by se zeměpisný název, tedy jakési křestní jméno země nepoužívalo. Absurdní, hloupé a především krátkozraké.  Svým způsobem jde o jakési chronické, velmi obtížně léčitelné onemocnění. Že by specifická místní diagnóza, endemická CRD (Chronic Republican Disease)? 🙂

Název používá již Václav Hájek z Libočan ve své "Kronyce Czeské" z roku 1541 a vysvětlení lze najít též ve spisu "Quare, et quando Bohemia fuerit appellata Czechia, eiusque incolae Czechi". Tamtéž se ukazuje, že jméno bylo pravděpodobně známo již podstatně dříve. Máme se na to po bezmála pěti stech letech (či více) znovu ptát či poslouchat nepravdivá tvrzení o tom, že Czechia je jakýsi nový nápad? Kontinuita a historie názvu je nezpochybnitelná - tak zní jasná odpověď.

"Republika" prostě nic neřeší, je to z vlastní podstaty označení představující pomíjivost (státní zřízení podléhají změnám), na rozdíl od zeměpisného jména (Česko/Czechia), které je apolitické, nadčasové a univerzálně použitelné.

Skutečnost, že si někdo plete názvy (což je v současnosti hlavním bodem "osvícené" kritiky z řad politiků) nemůže být pro stát důvodem k používání jiného typu jména a svědčí jen a jen o nedostatku sebevědomí jeho reprezentantů, a to nejen na mediálně viditelné úrovni, ale i v běžném kontaktu. Ani v tomto případě nenalezneme ve světě žádnou analogii takové reverzní a sebedestruktivní iniciativy (Slovenia/Slovakia, Austria/Australia, Iran/Iraq, Zambia/Gambia, atd.).

Za neutěšený stav jsou zodpovědní (opět) především čeští politici, kteří v drtivé většině po celých 33 let užívání Czechia bránili a vnucovali světu svou republiku (přestože o názvu rozhodli lingvisti, geografové a historici již v roce 1992). Co se nepoužívá, nemůže se vžít. Kdyby oni egocentričtí lídři pomysleli na celkový prospěch (nikoli pouze na své osobní intelektuálské dojmy kvazietstétů), který jasná značka přináší, dávno by se problém neřešil, neb zahraničí by se název již naučilo. 

Směšně stupidní výkřiky typu "vždycky Česká republika!" jen potvrzují, jak je velké části obyvatel vzdálen význam a přesah názvu vlastní země. Jde o ignorantství, které naší zemi připisuje statut země bez minulosti, ale též i bez budoucnosti. Jisté obavy (...), z tohoto stavu vyplývající, se zdají být na místě.

Rovněž oblíbené užívání dvoumístné zkratky ČR (CR) je naprostý nonsens. Je to komunistický relikt (ČSSR, SSSR, NDR, MLR, PLR, atd.), o to trapnější, že jde o zkratku rudimentární, dvoumístnou, a tedy mnohem více zaměnitelnou (Čuvašská republika?, Čadská republika?, Čečenská republika?, Čínská republika?, atd.), kdy čtenář neznalý těchto podivných návyků stěží může pochopit oč jde. 

CR je navíc oficiální dvoumístný kód Kostariky a zkratka je velmi populární k označování fotbalisty Cristiana Ronalda, kterého ve světě zná nepochybně více lidí, než naši zemi. Někdo se asi domnívá, že jsme stejně viditelní jako UK či US, což je nejspíše výsledek dalšího místního specifika a extrému, tentokrát opačného znaménka - ČV (pardon, měl jsem na mysli české velikášství). 🙂

Od roku 1993 vždy na otázku "Where are you from?" odpovídám hrdě "I am from Czechia" a nikdy jsem s tím neměl větší problém. Pokud se naskytlo nějaké drobné nedorozumění, vždy jsem rád podal vysvětlení. 

                                                                                                                       Vladimír Hirsch




sobota 6. června 2026

Mélanie Meyer: Vladimír Hirsch / Scripta Soli (L'ombre sur la mesure)


  „Scripta Soli“ je hudba, která se více žije, než poslouchá. Jako konfirmační zkouška je toto album podobné starověké kryptei. Jen s lehkou výzbrojí, poslán na okraj města proti těžkoděncům nepřítele, musí nováček prokázat svou odolnost vůči bolesti a uplatnit s úspěchem svou vynalézavost, odvahu a um, než bude moci být přijat za plnoprávného člena své komunity.
  Vstoupit do tajů tohoto alba je jako vydat se na obtížnou cestu, kterou však posléze již nechcete přerušit. Vzniká mysteriózně rituální atmosféra, posílená řecko-latinskou terminologií názvů skladeb. Naslouchat znamená skládat jednotlivé filmové krajiny jednu ke druhé. Tato extrémně obrazná symfonická konstrukce je vyrobena ze zvučné mosazi, podepřené smyčcovými pilíři, poskytujícími oporu konstantně působící gravitaci elektronických vrstev prodchnutých temnotou v prostředí nesměle a plaše se ozývajících známek jakoby obavami utlumeného života, vyjádřeného šepoty, vzdálenými zpěvy a nejrůznějšími zvukovými projevy stále ještě trvající existence okolí. 
  Vladimír Hirsch se hlásí k vlastnímu - daleko spíše filozofickému než hudebnímu - konceptu tzv.„integrované hudby“, chce být sice usmiřovatelem paradoxů, ale je si jako tvůrce současně vědom tíže takového úkolu v prostředí postindustriální společnosti, ocitnuvší se vlastní vinou na samém okraji útesu postapokalyptického světa. Plodný Čech umí s nevšedním mistrovstvím spojit všechny zvukové dimenze, které má k dispozici tak, aby je dokonale „přeložil“ ve smyslové prožitky a následně i v intuitivní vědomí této znepokojivé skutečnosti. Účelně uspořádanou kohezí současné klasické hudby a temného ambientu vkládá do „Scripta Soli“ pustou, osamocenou a pesimistickou vizi.
  Těmto „zápiskům země“ (rozuměj zem jako půdu či prostě vše, co je pod námi) vládne velkolepá pokora a halucinatorní prozíravost. Hirsch, který nepochybně čerpá inspiraci z hluboce náboženského substrátu, zavádí posluchače do pluralitního vnímání složitých konfrontací reality a dogmat, které jsou jeho základem. Vysoce imaginativní hudba „Scripta soli“ je dílem neobvyklé kvality, potravou pro duši.

L'ombre sur la mesure (překlad z francouzského originálu)