Liberalismus vs. tradicionalismus

Americký filosof Frank S.Meyer jikž na konci 19.století vypracoval teorii konzervatismu, která dostala název „fuzionismus“ – šlo o teorii smíření klasického liberalismu s morálním tradicionalismem. Z pohledu hudebníka něco podobného jako v hudbě "jazz-rock fusion" a další navazující hudební pokusy - i když povýtce příjemná móda, ve svých výtryscích přinášející jak pomíjivé, bezobsažné, tak ovšem i výjimečně nadčasové projekty. Běžný fenomén, na kterém se v drtivé většině podílí utilaristé, jimž slouží a není cílem, čímž ho znehodnocují. Eklekticismus ve své filosofické podstatě je na místě, resp. touha po něm je pochopitelná, ale končí většinou jako brutálně zneužitá panna, i když jí to dělá dobře.  To je běžný výsledek snahy o smíření, která nikdy neměla lehkou úlohu, bita do hlavy radikály a obviňována z prostřednosti. Pokud se vrátím k Meyerovi, ten tvrdil, že oba uvedené směry mají pravdu, ale každý v jiné sféře. Protože povaha jeho teorie je přirozená, a není jakýmsi umělým konstruktem a kompromisem, je mi sympatická. O to právě v onom eklektickém pojetí jde. Nesmí a ani nemůže být prostředkem, ale cílem. Prostředek je vždy levným, cíl naopak zůstává tím nejobtížnějším úkolem.

V politice je nejvyšší hodnotou svoboda, lidé mají být co nejsvobodnější ve vztahu ke státním donucovacím prostředkům. Tradicionalisté nemohou (státem) vynucovat ctnost, protože aby ctností byla, musí být dobrovolná. Jednání z donucení ctnostné není. Tradicionalisté však mají pravdu, že ctnost je základním cílem, který podmiňuje existenci našeho specifického druhu na základě schopnosti kvalitativního přesahu lidského bytí a tedy současně i předpokladu pro další jeho (nejen) fyzickou existenci tak, jak jsme schopni ji vnímat, i v eventuální další epoše pozemského (či dokonce plánovaného extraterestriálního) bytí. 

Pýcha nad technickými schopnostmi a dovednostmi člověka, považujíce se za samospasitelnou, je tragickým omylem, nahrazujícím to podstatné, jakkoli by měla být skromným příspěvkem poznání, nikoli nalezením naší vlastní podstaty, která se sice nalézá mimo naše schopnosti detekce standardními metodami, ale je bytostně blízká každé civilizaci, která se kdy na této planetě ocitla. A to i přesto, že ta současná se ji snaží ignorovat a v dominantních státně-politických enklávách zcela přirozeně trvající předpokládaný "duchovní" rozměr je pro ni jakýmsi svrbějícím ekzémem, kterého je třeba se zbavit. Proto se přičítá pravda jen "vědě", což de facto znamená, že to co MY nemůžeme změřit prostě neexistuje. A to i v situaci, kdy sama věda připouští, že mnohé z objevů nám zůstávají zahalené tajemstvím ("temná hmota", jakkoli přeložit by bylo lépe tmavá hmota, nicméně slovo temná /dark matter/ je na místě, protože její podstata prozatím zůstává pro nás opravdu detekčně temnou, atd.), jakkoli víme, že existují. Prostě je NEUMÍME detekovat. Pro mnohé zoufalá a proto také ostentativně přehlížená skutečnost.

Pro tzv. skeptiky, kteří se s nadutostí sobě vlastní staví ke všem podobným záležitostem jako k nepřijatelné fikci z výše uvedených důvodů (podle vzoru "protože na to nemáme, není to"), neexistuje nic, co nejsou svými limitovanými schopnosti změřit. Vrchol hlupáctví bláhové pštrosí nátury - když něco nevidím, nemůže mne to zasáhnout - což naopak nevadí těm, kteří se necítí být vědoucími a jsou si schopni přiznat, že na něco nemají, nicméně fungují jako myslící bytosti, které jsou schopny uvažování nad případnými jinými, dalšími možnostmi výkladu bytí, byvše skeptickými (a tam je skepticismus opravdu na místě) ke kvalitě a rozsahu poznání, jež je nám dáno. Na rozdíl od nich, výše zmíněné, definovatelné regulované restrikce a limity omezených svým vlastním já, jsou projevy vnitřní nesvobody člověka, jeho oddanosti průměru, přízemnosti, závislosti na šablonách a nechuti a zbabělosti jít dál, protože je to nesnadné a plné otazníků. Lepší je mít své jisté, jakkoli je to o ničem, nic to neříká, nic mi to neposkytuje, jen mne to zbavuje nepříjemných otázek, které by následovaly, především mne to ovšem zbavuje odpovědnosti a to je ten kruciální, chtěný (což nutno zdůraznit) moment spokojeného slabocha, který nezřídka "argumentuje" tím, že pro ty "jiné" je to snadnější, neb "něčemu věří". Není většího omylu, ten "jiný" to má totiž mnohem složitější, protože je vystaven permanentnímu boji, nejen se sebou samým, ale i s věcmi, jejichž podstatu není schopen uspokojivě danými prostředky ozřejmit, jakkoli k nim došel zcela přirozenými, zvnějšku nedestruovanými a logiku nedemontujícími postupy, především však a nesnímatelnou zodpovědností vědomí své vlastní existence ve vztahu k těm ostatním. 

Ctnost, zodpovědnost, vztah k obecnému - tato slova, jakkoli obsahem jsou veličinou, i když dnes již jen nazývány pompézností, směšným "braním se moc vážně", existují a fungují, ač třeba jako nedetekovatelná součást i protagonisty opačného názoru bez jeho uvědomění, protože prostě existují jako přirozená výbava lidského jedince, ať si toho je či není vědom. Slovo cnost se dnes sice nenosí, ale já se (nikoli cnostný) se za jeho použití nestydím. Aby lidé byli ctnostní, musí být svobodní; nemají-li svobodu být "neřestnými", nemohou být ani ctnostnými. Na druhou stranu však také platí, že nejsou-li lidé ctnostní, svobodu neuchrání a ztratí ji – buď podlehnou tyranům nebo lehčeji, avšak vytrvaleji působícímu skrytému despotismu a demagogii. Nespatřujeme tyto fenomény jako varovně zdvižený prst v naší realitě? Pokud ne, potom jsme ovšem nejspíše slepci, v mnoha případech slepci "ex privata industria", tedy dobrovolnými, svobodnými a cíleně, "šťastnými" ignoranty.

Vladimír Hirsch

Praha, Česko, 2021