Spolčení hlupců

 Jakkoli jsem dlouhodobě zcela zdevastován z úrovně diskuzí na nejrůznějších x-netech a zapřísahal jsem se již dávno, že na ně rezignuji, protože je to jen halda svinstva, toto dávám zde s tím, že od mnohých nemohu očekávat kromě nadávek a apriorních odsudků žádnou racionální argumentaci, ale v duchu svobodné individuum se nad tím snad zamyslí......

Kdysi jsem napsal článek o poměrech na Wikipedii viz https://czechiainitiative.wixsite.com/.../wikipedia-gotham 

Uveřejnil jsem na Wikipedii od r.2006 až do roku 2014 cca 300 článků v češtině a kolem 50 v angličtině, převážně o hudbě, skladatelích, skladbách, ale i o lingvistice - abych byl posléze zablokován českými administrátory, protože jsem si dovolil s nimi polemizovat a zpochybňovat jejich verze a "úpravy".

Možná pouze někteří budou schopni to přijmout, protože pro mnoho lidí je Wikipedie nezpochybnitelný a bohužel hlavní hlavní zdroj informací, jako učitel bych však za to od zkoušky vyhazoval. Další si budou myslet, že je to dezinformace, jak je v našich krajích současným zvykem, ale výše uvedený fakt je má osobní a naprosto neoddiskutovatelná zkušenost. 

Pokud si někdo bude chtít udělat názor na cokoli, pak Wikipedia je samozřejmě schopná odpovědět pravdivě na otázky exaktních věd, naprosto nikoli však na otázky, které patří do humanitní sféry. Právě tyto odpovědi si "wikipedisté" utvářejí podle momentálního trendů. Oportunisté, kteří klidně změní svůj názor, pokud se i situace změní. Kdo to akceptuje stejně tak jako pravdivé tvrzení, že losos je ryba, je pouhá oběť vlastní neschopnosti dobrat se relevantní odpovědi, vlastní neznalosti a pohodlnosti, jinak by totiž věděl, že na tento typ otázek lze jen stěží objektivně odpovědět a tak by se v příslušném hesle měl nezaujatý pisatel vyjadřovat a zohlednit variabilitu pohledů na meritum věci. Pokud to uvedu na příkladu, nikdo nemůže zpochybnit fakt že medúza je láčkovec, ale každý může zpochybnit, zda je nějaká forma vládnutí demokracií, liberální demokracií či totalitou. 

Obzvláště "an sich" si protiřečící - jak v teorii, tak v praxi - "liberální demokracie" je v podstatě žvýkací guma, se kterou lze jistými strukturami nakládat podle potřeb, neb nemá naprosto žádnou politickou, natož alespoň minimální pseudo-filosofickou podstatu, je v podstatě sama sobě protikladem. Proč? Demokracie nemá žádné přívlastky. Jakmile k nim někdo sklouzne, je to jasný signál její degradace. Pokud se zamyslíme nad termínem "liberální demokracie", je to v podstatě zdánlivě logický, avšak naprosto zbytečný a nesmyslný pojem typu "mokrá voda". 

Nicméně pozor! Tento kočkjopes má svůj účel. Je to vytváření prostoru pro tvrzení, že "voda může být i suchá" a o to jde. Rozšířený akční radius pro uskutečňování zájmů určitých skupin manipulátorů obecného vědomí, jejichž cílem je přizpůsobit si jedince k "vhodným" výkladům skutečnosti v jejich vlastním zájmu. Z toho plynoucí hodnotový chaos (jakkoli mluví o hodnotách), ztráta orientace a závislost na příjemném pocitu zdánlivé nezávislosti, který ovšem není ničím jiným, než její iluzí a naopak závislostí sui generis, je jejich výhra. Bohužel se jim to daří, protože obecná úroveň znalostí, individuálních životních cílů (tedy v podstatě nepotřeba hledání smyslu vlastní existence) se díky technologické lenosti, pohodlnosti a službě vlastnímu komfortu novým generacím značně vzdálila. Tedy, aniž bych se chtěl zbytečně opakovat, z mnoha lidí (prozatím bohudík nikoli ze všech) se stali pasivní recipienti bludů, které radostně berou za své, aniž by byli nuceni o nich přemýšlet. Přečtou si to na Wikipedii. Myšlení bolí. Chci se mít fajn. Hurá.

Liberalismus vs. tradicionalismus

Americký filosof Frank S.Meyer jikž na konci 19.století vypracoval teorii konzervatismu, která dostala název „fuzionismus“ – šlo o teorii smíření klasického liberalismu s morálním tradicionalismem. Z pohledu hudebníka něco podobného jako v hudbě "jazz-rock fusion" a další navazující hudební pokusy - i když povýtce příjemná móda, ve svých výtryscích přinášející jak pomíjivé, bezobsažné, tak ovšem i výjimečně nadčasové projekty. Běžný fenomén, na kterém se v drtivé většině podílí utilitaristé, jimž slouží a není cílem, čímž ho znehodnocují. Eklekticismus ve své filosofické podstatě je na místě, resp. touha po něm je pochopitelná, ale končí většinou jako brutálně zneužitá panna, i když jí to dělá dobře.  To je běžný výsledek snahy o smíření, která nikdy neměla lehkou úlohu, bita do hlavy radikály a obviňována z prostřednosti. Pokud se vrátím k Meyerovi, ten tvrdil, že oba uvedené směry mají pravdu, ale každý v jiné sféře. Protože povaha jeho teorie je přirozená, a není jakýmsi umělým konstruktem a kompromisem, je mi sympatická. O to právě v onom eklektickém pojetí jde. Nesmí a ani nemůže být prostředkem, ale cílem. Prostředek je vždy levným, cíl naopak zůstává tím nejobtížnějším úkolem.
V politice je nejvyšší hodnotou svoboda, lidé mají být co nejsvobodnější ve vztahu ke státním donucovacím prostředkům. Tradicionalisté nemohou (státem) vynucovat ctnost, protože aby ctností byla, musí být dobrovolná. Jednání z donucení ctnostné není. Tradicionalisté však mají pravdu, že ctnost je základním cílem, který podmiňuje existenci našeho specifického druhu na základě schopnosti kvalitativního přesahu lidského bytí a tedy současně i předpokladu pro další jeho (nejen) fyzickou existenci tak, jak jsme schopni ji vnímat, i v eventuální další epoše pozemského (či dokonce plánovaného extraterestriálního) bytí. 

Pýcha nad technickými schopnostmi a dovednostmi člověka, považujíce se za samospasitelnou, je tragickým omylem, nahrazujícím to podstatné, jakkoli by měla být skromným příspěvkem poznání, nikoli nalezením naší vlastní podstaty, která se sice nalézá mimo naše schopnosti detekce standardními metodami, ale je bytostně blízká každé civilizaci, která se kdy na této planetě ocitla. A to i přesto, že ta současná se ji snaží ignorovat a v dominantních státně-politických enklávách zcela přirozeně trvající předpokládaný "duchovní" rozměr je pro ni jakýmsi svrbějícím ekzémem, kterého je třeba se zbavit. Proto se přičítá pravda jen "vědě", což de facto znamená, že to co MY nemůžeme změřit prostě neexistuje. A to i v situaci, kdy sama věda připouští, že mnohé z objevů nám zůstávají zahalené tajemstvím ("temná hmota", jakkoli přeložit by bylo lépe tmavá hmota, nicméně slovo temná /dark matter/ je na místě, protože její podstata prozatím zůstává pro nás opravdu detekčně temnou, atd.), jakkoli víme, že existují. Prostě je NEUMÍME detekovat. Pro mnohé zoufalá a proto také ostentativně přehlížená skutečnost.

Pro tzv. skeptiky, kteří se s nadutostí sobě vlastní staví ke všem podobným záležitostem jako k nepřijatelné fikci z výše uvedených důvodů (podle vzoru "protože na to nemáme, není to"), neexistuje nic, co nejsou svými limitovanými schopnosti změřit. Vrchol hlupáctví bláhové pštrosí nátury - když něco nevidím, nemůže mne to zasáhnout - což naopak nevadí těm, kteří se necítí být vědoucími a jsou si schopni přiznat, že na něco nemají, nicméně fungují jako myslící bytosti, které jsou schopny uvažování nad případnými jinými, dalšími možnostmi výkladu bytí, byvše skeptickými (a tam je skepticismus opravdu na místě) ke kvalitě a rozsahu poznání, jež je nám dáno. Na rozdíl od nich, výše zmíněné, definovatelné regulované restrikce a limity omezených svým vlastním já, jsou projevy vnitřní nesvobody člověka, jeho oddanosti průměru, přízemnosti, závislosti na šablonách a nechuti a zbabělosti jít dál, protože je to nesnadné a plné otazníků. Lepší je mít své jisté, jakkoli je to o ničem, nic to neříká, nic mi to neposkytuje, jen mne to zbavuje nepříjemných otázek, které by následovaly, především mne to ovšem zbavuje odpovědnosti a to je ten kruciální, chtěný (což nutno zdůraznit) moment spokojeného slabocha, který nezřídka "argumentuje" tím, že pro ty "jiné" je to snadnější, neb "něčemu věří". Není většího omylu, ten "jiný" to má totiž mnohem složitější, protože je vystaven permanentnímu boji, nejen se sebou samým, ale i s věcmi, jejichž podstatu není schopen uspokojivě danými prostředky ozřejmit, jakkoli k nim došel zcela přirozenými, zvnějšku nedestruovanými a logiku nedemontujícími postupy, především však a nesnímatelnou zodpovědností vědomí své vlastní existence ve vztahu k těm ostatním. 

Ctnost, zodpovědnost, vztah k obecnému - tato slova, jakkoli obsahem jsou veličinou, i když dnes již jen nazývány pompézností, směšným "braním se moc vážně", existují a fungují, ač třeba jako nedetekovatelná součást i protagonisty opačného názoru bez jeho uvědomění, protože prostě existují jako přirozená výbava lidského jedince, ať si toho je či není vědom. Slovo cnost se dnes sice nenosí, ale já se (nikoli cnostný) se za jeho použití nestydím. Aby lidé byli ctnostní, musí být svobodní; nemají-li svobodu být "neřestnými", nemohou být ani ctnostnými. Na druhou stranu však také platí, že nejsou-li lidé ctnostní, svobodu neuchrání a ztratí ji – buď podlehnou tyranům nebo lehčeji, avšak vytrvaleji působícímu skrytému despotismu a demagogii. Nespatřujeme tyto fenomény jako varovně zdvižený prst v naší realitě? Pokud ne, potom jsme ovšem nejspíše slepci, v mnoha případech slepci "ex privata industria", tedy dobrovolnými, svobodnými a cíleně, "šťastnými" ignoranty.

Czechia coby test inteligence i dobré vůle

V záplavě mediálních dezinterpretací a rozhořčených výkřiků proti něčemu, oč vůbec nejde, se zdá být již téměř jisté, že jedinec, vybavený alespoň mírnou schopnosti vyhledat skutečné téma věci, jímž je institucionalizace zeměpisného názvu naší země též v jazyce anglickém, může jen s údivem sledovat intenzivní aktivitu několika milionů odborníků na problém, který de facto neexistuje, doplněných zástupem specialistů na jazykovou estetiku a mezinárodní vztahy i analytiků kryptogramů politických poselství neblahé povahy.  Co tedy onen údivem naplněný jedinec potřebuje k onomu nalezení podstaty a smyslu věci v instalovaném chaosu ? Ne mnoho, jen hrstku zdravého rozumu a vůle porozumět. Dá-li si minimum práce, sezná velmi záhy, že v případě oficiálního záznamu anglického překladu zeměpisného názvu Česko (Czechia) do seznamů OSN 

1) nejde v žádném případě o přejmenování z Czech Republic na Czechia. Politické jméno Czech Republic zůstává. Jméno Czechia bude spolu s ním existovat jako oficiální anglický překlad zeměpisného jména Česko. Bude tím vyplněno dlouhodobě a ostudně zející prázdné místo, které v případě dalších jazyků již dávno prázdným není, neb překlady názvu Česko v nich existují (Tchéquie ve francouzštině, Chequia ve španělštině, Cechia v italštině, Chéquia či Tchéquia v portugalštině) a v mnoha z nich se běžně používají, např. Tschechien v němčině, Tsjechië v holandštině, Tsjekkia v norštině, Tjeckien ve švédštině, Tjekkiet v dánštině, Cehia v rumunštině, Čechija v ruštině a bulharštině, podobně též v řečtině, hebrejštině, atd. Pro více jak tisíc let trvající českou státnost není přece možné považovat politický název současného zřízení (Česká republika / Czech Republic) za vyhovující.  Aby svět vnímal naši vlast jako svébytný, v čase a prostoru nezpochybnitelný subjekt, je náš zeměpisný název jeho jménem klíčovým. Tak činí všechny země, v jejichž zájmu je vystupovat jako nezpochybnitelná státní jednotka, ačkoli na jejich území se v dějinách vyskytovaly nejrůznější společensko-politické formace. Jejich zeměpisný název překlenuje a stmeluje všechny změny a činí tak subjekt jasně definovaným bez časového omezení. Skutečnost, že u nás tomu tak v případě anglického jazyka nebylo, je vakuem, které stvořili nezodpovědní a krátkozrací politici svým, v dané otázce odmítavým či laxním postojem a nastolili tak stav, kdy občan je udiven požadavkem coby něčím nemístným, nepatřičným, zbytečným či nadbytečným. Závan čerstvého vzduchu prostě překvapil všechny, uvyklé žít ve vývěvě, normální je však dýchat vzduch, vážení. 

2) nejde o žádnou novinku, neb pojmenování Česko a Czechia v angličtině spolu s překlady do jiných jazyků byly již v roce 1993 doporučeny 55 odborníky Názvoslovné komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, doplněnou pro tento účel o zástupce klíčových ministerstvech, státních orgánů, vědecké obce, atd., jako zeměpisná jména pro Českou republiku. Název Czechia není navíc žádným novotvarem. Jeho první doložený historický záznam v latině pochází z roku 1602, v angličtině pak z roku 1840.

3) nelze požadovat referendum, a to nejen pro absurditu takového požadavku (byl by to nepochybně světový unikát, kdy občan převážně neznalý cizího jazyka by rozhodoval o tom, jak budou jeho zemi nazývat rodilí mluvčí ….), ale též z důvodu již dříve uskutečněného naplnění zákonných norem výše uvedeným doporučením odborníků, k řešení této otázky kompetentních.  K anglickým výrazům „the Czechoslovak Republic“, resp. „Czechoslovakia“ se nikdy nevyjadřoval ani parlament, ani občané v referendu. 

4) nejde o ignorování moravsko-slezské části státu. Česko, anglicky Czechia, neignoruje žádnou z historických zemí státu, skládajícího se z Čech, Moravy a Slezska (v angličtině Bohemia, Moravia a Silesia). Ignorováním Moravy a Slezska by byl název Bohemia, znamenající pouze Čechy. 

5) nehrozí na mezinárodní úrovni záměna s Čečenskem, protože v případě této součásti Ruska se nejedná o subjekt mezinárodního práva. Na úrovni individuální je záměna s touto zakavkazskou republikou zatížena stejnou možností chyby jako název Czech Republic, což dokumentoval i případ atentátu při bostonském maratonu v roce 2013. Nevědomost či neinformovanost nemůže být důvodem k úpravě názvu.  

6) nehrozí žádné vracení dotací a náklady na institucionalizaci názvu lze očekávat pouze minimální, přičemž dlouhodobá, jasná a jednoduchá značka investici mnohonásobně vrátí. 

7) nejde o žádnou komplikaci dalším názvem, právě naopak ! Neukotvení zeměpisného názvu a úporné setrvávání na kostrbatém politickém názvu Czech Republic vedlo ve snaze o jeho zjednodušení k mnoha zkomoleninám a tak se setkáváme nikoli s jednou jasnou a nezpochybnitelnou značkou, ale s mnoha deformacemi typu gramaticky nesprávného a nesmyslného „Czech“ a dalších úprav jako „Czech Rep.“, „Czecho“, „C. Rep.“, „CR“ (což je pro ještě větší zmatek oficiální dvoumístný kód Kostariky), atd. „The Czech Republic“ se coby značka neosvědčila též pro neblahé konotace s nerozvinutými státy, deklarujícími se coby „republiky“ tím více, čím méně jimi opravdu jsou. Zdůrazňování „republiky“ v názvu nečiní náš stát tedy ničím originálním, jak se někteří domnívají a to též vzhledem k faktu, že republikánským systémem disponuje ve světě výrazná většina zemí. 

8) nejde o žádné politické souvislosti.  Politický název se nemění, ale ustupuje do pozadí, uvolnivši své místo v okruhu běžné řeči a praktického života názvu politicky neutrálnímu, nadčasovému a praktickému. Neděje se tedy nic, co by bylo jakkoli nevýhodné a co by nemělo jasnou a srozumitelnou logiku, právě naopak : napravuje se nevýhodný, nepraktický a nelogický stav věcí. Emoce, vyvolané tímto aktem nejsou ničím jiným, než výsledkem dlouhodobého návyku na nepřirozenou praxi, kde nenormální se stalo normalitou. Jako u kohokoli, kdo trpí nějakým zlozvykem, je jeho neuvědomění si subjektem častým jevem a o to více bývá jeho odhalení před sebou samým  spojeno s podrážděním a intuitivním nesouhlasem. Nicméně, ať je to pro dotyčného příjemné či nikoli, zlozvyku je třeba se zbavit. To je i případ Czechia. 
 

A tak současná mediální povodeň výtrysků z hlav více či méně pomazaných a jejich komentujících spoluobčanů ukazují stav společnosti více než zřetelně. Přes opakovaná vysvětlení odborníků, uvádění dezinformací na pravou míru a jasné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí se setkáváme i nadále se stejnou intenzitou nepravdivých tvrzení, slabomyslných domněnek, nenávistných výkřiků, vypouštěných zmateně do více či méně neadresného prostoru a kvaziestetické jazykové lidové tvořivosti, prozrazující katastrofální úpadek vzdělání i vkusu. To vše korunováno více než neohrabaným, leč sebestředně umanutým tancem ministryně pro místní rozvoj ve vlastním produktu nevábné povahy, vemluvivší se do svého bludu natolik, že klesla až k roli zametače důkazů o tom, že součást jejího resortu (Czech Tourism) název Czechia již dávno užívá. Média přirozeně ráda šokují, a ačkoli jim - vzhledem k jejich společenské roli, (ne)zodpovědnosti a blízkosti informačních zdrojů - patří odsudek největší, mohou být jejich manipulativní a zavádějící slogany stěží omluvou pro jedince, vybaveného v současnosti dostatečnými technickými možnostmi k nalezení odpovědi na otázku „jak to vlastně je“ ? Pouze individuálně lze zhodnotit, nakolik se na těchto skutečnostech podílí intelektuální kapacita dotyčného a nakolik jeho zatvrzelost, avšak - měřeno četností výskytu projevů nesouhlasu a jejich kvalitou (v to počítaje i sugestivní, sugerující či nesprávně zadané ankety) na všech stupních společnosti, lze s jistotou říci, že obecně - jak v testu inteligence, tak v testu dobré vůle - obyvatelé Česka propadli.  Nelze jim v této chvíli přát nic jiného, než aby se ti první co nejdříve dovtípili a ti druzí (řečeno eufemisticky s patřičnou politickou korektností) lidsky dozráli. V této chvíli se však do duše neodbytně vkrádá pocit, že u nás nějak prapodivně (nebo to snad má svou logiku ? :-) vítězí lež a nenávist nad láskou a pravdou, přičemž věrozvěst pravého opaku v daném tématu sehrál se svými plži roli hodnou dokonale absurdního dramatu.

Originální znění článku, 28.dubna 2016
Vyšlo v Lidových novinách 14.května 2016 v upravené verzi 
pod názvem "Absurdní drama s názvem Czechia" 
a též v internetové podobě jako "Spor o název Czechia aneb Test inteligence i dobré vůle"  

Aforismy a motta

Umění nemůže být politickým či sociálním románem, relaxační hudbou, projevem postindustriální kultury nebo dadaisticky absurdní tragikomedií, aniž by tím bylo více, než sebou samým. Není-li tím, existuje za nepřítomnosti základních funkcí, jako člověk se zástavou srdeční činnosti. Takový stav se zdá být se životem poměrně málo slučitelný. 

---

Kdybychom dokázali vysvětlit hudbu slovy, už bychom ji nepotřebovali.

Nepopírám sice, že existuje hudba, kterou vysvětlit lze, to však nikterak 

neodporuje mému tvrzení. Je to prostě jen hudba, která je zbytečná.

---

V současnosti je ztráta základních atributů uměleckého díla více než zjevná. Nikoli proto, že by toto tvrzení bylo vykřikováno. Stalo se tak tiše a bez pohřebních žalozpěvů. A pokud snad se nějaké ozvaly, za vítězného pokřiku nositelů všech dobových standart nebyly slyšet. 

---

Není ztrátou svobody, obětujeme-li její tělo za jejího ducha, tedy díky zdánlivě svazujícímu řádu osvobozujeme podstatu. Jakkoli se může zdát být toto tvrzení absurditou a akt sám o sobě zdánlivě bolestnou ztrátou, není svobody bez řádu. Ani umělecké.

---

Hudební skladba - ať už se jedná o prostý či sofistikovaný kompoziční útvar - musí mít v sobě okamžik, kdy se její prameny spojí v jeden mocný proud, který člověka vynese vzhůru nad jeho bytí, extatický zlomek času čehosi, co nás transportuje nad sebe sama. Jedině takový moment dává hudbě smysl a opravňuje její existenci. 

---

Umění je dítě, spontánně vyšlé z lůna jako bezmocný tvor, činnost tvůrce pak není ničím jiným, než cílevědomou a zodpovědnou prací rodiče, spočívající v ochraně jeho růstu, identity, přirozeného zrání a čistoty.

---

Přijímaje stav nezvratného pádu člověka do hlubin antropocentrismu a uzřivše jej Kubínovým okem na směšném vozíčku svých sebestředných tezí, beru však za svůj boj jakkoli marný, avšak nezbytný, neb duch trvale vzhlíží i z nenasytně otevřeného chřtánu a nedohlédnutelného, leč definovatelného dna této pohlcující propasti. Despiritualizované jsoucno může být důvodem k prostým reaktivním antitezím, coby emocionálně akceptovatelného projevu bezmoci, takový postoj je však vlastně jen prostou algebraickou negací, de facto mechanickým standardem tiché akceptace neakceptovatelného. 

---

Strádání duše je stav pozemsky přirozený a tvůrčí, kdy potřeba naplnění pootevírá dveře k labyrintu jejích nejvzácnějších pokladů, avšak jen tehdy, jsme-li schopni si onu přirozenost uvědomit
a s pokorou stav přijmout.

---

A nihilo nihil. 

Lidská civilizace všech věků se opírá o jednu jedinou zkušenost, kterou lze dokázat s absolutní platností. Tímto tvrzením je, že jakkákoli existence a jakýkoli děj má svou příčinu. Neexistuje jediná domněnka, natož pak zkušenost v námi viditelném spektru poznání, na jejímž podkladě by bylo lze třeba jen uvažovat o možnosti vzniku čehokoli bez příčinné souvislosti, tedy o jakémsi samovzniku. Je tedy zcela logické, že tento princip aplikujeme univerzálně, resp. že považujeme jeho aplikaci za vysoce pravděpodobnou.  Na rozdíl od tzv.slepě věřícího je tzv.racionálně či kriticky uvažující nevěřící vybaven teorií, že vše má svou příčinu, věří však, že se oné primoexsitence toto pravidlo podivuhodně a výjimečně netýká. Kdo je tedy vlastně "věřící"?

---

Výsměch je berličkou idota
¨
---

Vladimír Hirsch (1993-2013) 

Czechia - anglický název českého státu v mýtech a faktech

Motto:

Česká republika není ničím jiným, než aktuálním státním útvarem na území Česka

(The Czech Republic is nothing else than the current state formation in Czechia) 
                                                                                                            Vladimír Hirsch

O anglický jednoslovný název naší země "Czechia" (tʃɛki.ə), se vede spor již přes dvacet let, tedy od samého založení novodobého českého státu v roce 1993. Problém je v podstatě přenesením pře o krátký název České republiky v českém jazyce do nejužívanějšího dorozumívacího prostředku současnosti, jazyka anglického. Ačkoli název Česko se již užívá zcela běžně, Czechia zůstává nadále v anglofonních zemích poměrně neznámá a užití názvu je limitováno víceméně na akademické kruhy, specializovanou literaturu a anglicky psaná média nikoli anglofonní provenience. Je tomu tak i přesto, že ve všech ostatních jazycích má jednoslovný název českého státu své oficiální ekvivalenty. Vzhledem ke zcela vágnímu a lhostejnému přístupu české reprezentace bez rozdílu politické orientace, spolu se společenskou absencí vědomí i pochopení nutnosti představovat svou zemi jako zavedený subjekt v historickém kontextu, což umožňuje právě a pouze nepolitický název, zůstává spor o institucionalizaci krátkého jména země v anglickém jazyce nevyřešen. Protože užívání neformálního názvu je přirozenou potřebou, bývá proto název díky neznalosti nahrazován gramaticky nesprávnou a prakticky matoucí adjektivní formou "Czech". 

Původ sporu

  Český stát se skládá ze tří historických zemí, Čech (Bohemia), Moravy (Moravia) a Slezska (Silesia). Vzhledem k tomu, že Čechy měly historicky po nějakou dobu vyšší hierarchické postavení, všechny tři země byly po staletí nazývány kromě oficiálních termínů "Království české" (Kingdom of Bohemia) či "Země koruny české" (Lands of Bohemian Crown),  též jednoduše Bohemia, tedy Čechy v širším významu slova. Tento pozůstatek historie "českých zemí" se proto posléze stal jablkem sváru a důvodem, proč jméno Czechia, stejně jako Česko v českém jazyce, vzbuzuje dodnes nelibé pocity u některých obyvatel východní části země, žehrajících na údajnou ignoranci moravské, resp.moravsko-slezské identity v názvu, kterýžto emancipační požadavek však nesplňuje ani onen nadužívaný politický název. Je tomu tak i navzdory skutečnosti, že názvy Česko či Czechia byly významově deklarovány jako označení pro všechny české země (Česko = Čechy + Morava + Slezsko, resp. Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia) a definující tedy de facto prostor, kde se hovoří českým jazykem.  Česko nebylo navíc do vzniku novodobého státu běžně užívaným termínem, což se spolupodílelo na jeho obtížném praktickém uplatnění. Ne zcela zanedbatelnou se přitom též stala do té doby nepovšimnutá a zcela účelově oprášená upomínka na ne zcela jasný význam slova Česko v dobách před vznikem československého státu, kdy jméno bylo občas užíváno jako synonymum názvu Čechy. Málokdo připustí bez zjitřených emocí, že v daném případě máme bohužel prostě pouze smůlu, protože na rozdíl od některých jiných států, složených z více historických zemí (Německo), nedisponujeme názvem natolik neutrálním, aby neposkytl záminku - jakkoli častěji více chtěnou než autentickou - k meziregionálním animozitám. Na druhé straně je nutné připomenout, že existuji státy se srovnatelnými reáliemi, jež se však díky své tradiční vnitřní jednotě (Polsko) k podobně úzkoprsým sporům neuchylují.

   Problém jednoslovného názvu českých zemí v období fungování Československa (původně Česko-Slovensko)  ani před ním neexistoval, a to i v obdobích, kdy se statut celku i jednotlivých částí země zcela změnil (např. v době faktického zrušení Království českého v rámci habsburské monarchie). Nebylo tomu tak ze zcela pochopitelných důvodů - v dobách panovnických se o názvech nediskutovalo a v době existence československého státu neměla taková diskuze opodstatnění. S přechodným rozpuštěním ČSR a odchodem Slováků do fašistického "Slovenského štátu" v letech 1939-1945 byla země se statutem německé državy nazývána z vůle nacistických okupantů "Čechy a Morava", což mělo za jasný cíl jí vnitřně rozdělit podle hesla "divide et impera", nicméně po krátkou dobu na začátku tzv. protektorátu byla v tisku anglicky mluvících zemích nadále (viz níže) nazývána "Czechia". Problém jednoslovného názvu se proto zcela logicky objevil až v roce 1993 po definitivním rozpadu Československa, a to nejprve jen jako jazyková a kvaziestetická otázka, později však částečně i coby matný odraz regionálně nacionalistických či dokonce separatistických tendencí, realizovaných v některých postkomunistických zemích.

Průběh sporu

   Na samém počátku roku 1993 byl název Czechia začleněn do názvoslovného seznamu OSN zeměpisných jmen, ale brzy poté se stal předmětem diskuse mezi českými politiky a odborníky, především lingvisty a geografy. Vzhledem k tomu, že (stejně jako dnes) neexistoval žádný jiný oficiální návrh krátkého jména, problém nebyl díky neschopnosti se dohodnout vyřešen, byv pouze opuštěn bez definitivního úředního rozhodnutí. To pociťujeme výrazně i dnes, kdy vytažení problému na světlo přináší pro mnohé, neznalé jeho historie, překvapení a domněnku, že se jedná o záležitost zcela novou, jak potvrzují veřejné průzkumy. Přes doporučení Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva školství, mládeže a sportu (1997) užívat politický název země pouze v mezinárodních smlouvách a ve všech ostatních případech jí nazývat jednoslovným jménem Czechia, zůstal stav nezměněn. Na rozdíl od českého názvu, kterému po letech váhání začali obyvatelé státu konečně přivykat a v jejich mateřském jazyce tak bylo dosaženo jednoznačného pokroku, v případě problému jeho anglické obdoby zůstav stav zakonzervován, a to i přes potvrzení připravenosti představitelů anglofonních zemích ho přijmout, dojde-li k oficiálnímu rozhodnutí z české strany. To se dosud nestalo i přes opakované četné výzvy ze strany části společnosti a doporučení odborníků. Pokud se problematika objeví v médiích, úroveň a charakter její interpretace novináři i širokou veřejností prozrazuje generalizovanou neznalost a nepochopení významu jednoslovného názvu jak v poměru k názvu politickému, tak ve významu jeho funkce stabilizujícího prvku a zemi zřetelně představujícího symbolu (viz Vladimír Hirsch: Pokus o analýzu odporu....).

   Česká společnost se - na rozdíl od politiků - ráda zapojuje do diskuze. Lze považovat za prokázané, že přibližně tři čtvrtiny obyvatelstva mají na věc nějaký názor bez ohledu na to, zda jsou respondenti vybaveni znalostí anglického jazyka či nikoli a vůbec nejčastěji pak participují osoby bez jakýchkoliv znalostí problematiky jako takové. Vycházejí přitom v drtivé většině z mýtů, které byly kdy v rámci tématu vytvořeny ať již z nepochopení či z odporu k názvu jako takovému. Čeští politici se k problému vyjadřují téměř výhradně pouze na základě oficiální žádosti či pod tlakem, jinak ji běžně ostentativně ignorují. Je tomu tak částečně proto, že jsou dlouhodobě zvyklí používat výhradně politický název, částečně pak ze strachu, že by případným pozitivním stanoviskem vyvolali negativní reakci těch voličů, kteří patří k odpůrcům názvu, především pak těch, v nichž dlí duch lokálního patriotismu. Ambivalentní postoj odpovědných českých institucí dokládá tzv. "Index zemí" Českého statistického úřadu z roku 2012, kde - kromě politického názvu "the Czech Republic" je coby krátká forma uvedeno groteskní "Czech Republic (the)" ......

   Nejnovějším mýtem (a současně též jedním z vůbec nejhloupějších), vytvořeným novináři v souvislosti s iniciativou českého prezidenta začít název Czechia užívat, bylo tvrzení, že jméno chce nahradit politické pojmenování "the Czech Republic". Stal se i díky nejrůznějším, chybně zadaným anketám natolik populárním, že jeho uvedení na pravou míru se stalo téměř nepřekonatelným problémem. Vyskytly se dokonce i zcela absurdní interpretace návrhu, podle nichž má název Czechia ve verzi "Čechie" nahradit název Česko a Česká republika v mateřském jazyce či prostě konkurovat politickému názvu. V důsledku dezinterpretační vlny, iniciované mediálně viditelnou aktivitou prezidenta, jsou v současnosti lidé, kteří od počátku novodobého českého státu aktivně vystupují s propagací užívání jednoslovného názvu České republiky (většinou odborníci, často vysokoškolští učitelé) osočováni na sociálních sítích z politických motivů činnosti, jsouce označováni za sympatizanty či přímé spolupracovníky hlavy státu, která se netěší u značné části populace velké popularity, sympatizanty Ruska (Čechija - Česko v ruštině) či dokonce za sionisty (v hebrejštině zní Česko rovněž Čechija), přičemž autory těchto obvinění jsou prakticky absolutně lidé zcela neznalí tématu či osoby, plně v područí komplexu mýtů o názvu. Požadavek, který by jinde  byl naprostou samozřejmostí, je poté u nás některými považován za výstřelek, křižácké tažení, projev fanatismu či dokonce recesi.

 Přes některé aktuální "novinky" zůstává však základní seznam bludů, užívaných v kvaziargumentaci proti používání názvu stejný po celá léta. Je tomu tak především díky trvalé neschopnosti a neochotě české politické reprezentace (napříč spektrem) najít řešení, a to navzdory mnoha konkrétním a postupně se hromadícím praktickým problémům (viz odkaz výše). Potvrzuje se tím známá pravda, že mnohokrát opakovaný nesmysl či lež se stává v očích málo vzdělaného a současně spoře uvažujícího jedince "pravdou" a v případě všudypřítomného křečovitého nahrazování jednoslovného názvu onou politickou kostrbatinou  též vančurovské "čas propůjčuje důstojnost i zrůdám".

Přehled oblíbené mytologie a jejích protipólů

V zásadě lze problematiku oblíbených omylů o názvu rozdělit na obecnou a dílčí. Do sféry obecné lze zařadit problémy užívání, rozšířenosti a institucionalizace názvu, do těch dílčích pak otázky lingvistické, historické, kategorii vztahu mezi chápáním jména země ve smyslu politickém a zeměpisném, resp. politickém a sídelně-historickém a specifickou oblast významu slova či možnosti jeho záměny.
______________________________________________________________

Mýtus: Jméno není všeobecně známé a není užíváno, protože se neuchytilo.
Skutečnost: Jméno bylo kodifikováno v seznamech OSN v roce 1993. Není příliš známé a je málo užíváno, protože nebylo - přes doporučení Ministerstva zahraničí a školství - šířeno odpovědnými státními institucemi. Nemůže se uchytit, co není dáno ve známost.

Mýtus: Jméno není oficiální, protože jeho český ekvivalent (Česko) není obsažen v Ústavě České republiky.
Skutečnost: Neformální název nemusí být nutně součástí ústavy, ani jméno Československo v ní obsaženo nebylo.

Mýtus: Název Czechia je novotvar či neologismus.
Skutečnost: První historický záznam názvu v latině pochází z roku 1634. V angličtině se poprvé objevil v roce 1866 v britském tisku a ve dvacátých a třicátých letech 20.století byl zcela běžně užíván americkým tiskem k odlišení západní a východní části Československa.

Mýtus: Jméno je neanglické
Skutečnost: Jméno je standardním derivátem z latiny, tak jak je to v angličtině zcela běžné (Austria, Australia, Croatia, Virginia, California, Indonesia, Slovakia, Latvia, Colombia, atd., atd.)

Mýtus: Jméno zní v angličtině divně
Skutečnost: Jméno může znít divně stejně tak, jako celá řada názvů odvozených z cizích jazyků, které angličtina zcela běžné užívá (Idaho, Utah, Massachussets, Lithuania, Zimbabwe, atd., atd.)

Mýtus: slovo Czechia může být vyslovováno jako "čečija"
Skutečnost: Slovo "Czech" v takovém případě disponuje stejnou možností. V angličtině existuje celá řada podobných slov (architect, Achilles, Walachia, atd.). Výslovnost hlásek v angličtině nemá zcela běžně ustálená pravidla a je nezbytné se jí prostě naučit (blood - mood, head - steam, apod.)

Mýtus: Jednoslovný název není nutný, plně postačuje oficiální politické označení
Skutečnost: Politický název nemůže nikdy nahradit název jednoslovný (neformální, zeměpisný, krátký), protože má na rozdíl od něj přechodný charakter, ignoruje historickou kontinuitu státu a jeho funkce je tak limitována pouze na aktuální státní subjekt. Jeho užívání bez časového omezení je nesprávné, matoucí a tedy nepraktické.

Mýtus: Český stát měl v minulosti řadu různých  názvů, proto Czechia není historicky přesné označení
Skutečnost: Jméno má neutrální povahu, proto může sloužit i v historickém kontextu, stejně jako tomu je v řadě jiných zemích, ve kterých za dobu jejich historie došlo k mnoha změnám. Název musí být transparentní a pro jeho zřetelnost a snadné přijetí recipientem je zjednodušení tohoto typu nezbytné

Mýtus: Jsou státy, které užívají pouze politický název a plně to postačuje, např. Dominikánská republika či Středoafrická republika
Skutečnost: Historie české státnosti je mnohem delší, než historie jejího republikánského systému, proto země potřebuje název, kterým by bylo možné ji chápat uceleně jako pevně zakotvený a zavedený subjekt v jeho časoprostorové kontinuitě. Srovnání se státně a politicky nestabilními zeměmi třetího světa je zcela nevhodné.

Mýtus: Czechia má stejný význam jako Bohemia. Jméno ignoruje moravsko-slezskou část země.
Skutečnost: Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia. Pokud by název Czechia / Česko ignoroval Moravu a Slezsko, politický název by je pomíjel též.

Mýtus: Czechia je nevhodný název pro možnost záměny s Čečnou (Chechnya, Chechenya)
Skutečnost: Nedostatečné zeměpisné znalosti, poruchy sluchu či dyslexie jedinců mohou být důvodem pro neužívání názvu či jeho redukci na název politický pouze v případě zcela absurdním. Existuje celá řada zemí s podobnějšími názvy (Austria / Australia, Slovakia / Slovenia, Colombia / Columbia, dokonce Georgia / Georgia, etc.), aniž by některá z nich trpěla stresem či pocitem nutnosti název změnit. Byl by to ostatně jen projev chabého sebevědomí. Navíc, Chechnya je zaměnitelná s “Czech Republic” stejně jako "Czechia", jak dokázal případ interpretace atentátu při bostonském maratonu v roce 2013. 

Mýtus: Název pochází z něměckého "Tschechei", které vymyslel Hitler jako hanlivé pojmenování českého státu
Skutečnost: Původ názvu je mnohem starší než německé "Tschechei", které se navíc užívalo dříve, než ho použil Hitler a je dokonce dodnes běžně používáno příhraničními obyvateli Německa, kteří v něm nic hanlivého nespatřují, stejně jako v případě oficiálních názvů jiných zemí, např. Slowakei či Türkei.  

______________________________________________________________

Vladimír Hirsch (2014 )

#Czechia

Nomen omen

Když pohlédnu na historicky krátké, nicméně z hlediska možností jistého vývoje společnosti již kvalifikovatelné období existence našeho novodobého státu, nemohu být opravdu naplněn uspokojením a to ani ve chvíli, kdy celý národ slaví světové mistrovství naší země v nějakém sportu, naplněn příslušně pomíjivou, málo vážící, avšak pochopitelnou hrdostí, které se mu jinak chronicky nedostává vzhledem k absenci jakéhokoliv podstatného důvodu k ní.

Tuto potřebu a pocity národa chápu a často i sdílím, stejně jako rozumím jeho zklamání a frustraci ve chvíli, kdy naopak v souboji o světové prvenství neuspějeme (A.D. 2011), neb občan tohoto státu, ochuzen o svou náhražkovou hrdost a vytržen ze své nirvány, je nucen odložit růžové brýle i svou oblíbenou sportovní drogu a pohlédnout do tváře všední neutěšené realitě.

Ponechme dnes stranou ony notoricky známé, "oficiálně" podstatné důvody našeho neuspokojení a věnujme se chvíli fenoménu zdánlivě marginálnímu a ještě více zdánlivě nic neříkajícímu - fenoménu jména. Jména, coby velmi jednoduchého a prostého symbolu, který právě pro ony vlastnosti máme tendenci považovat za pouhou nálepku a který každodenně užíváme či spatřujeme natolik četně, že pro nás ztratil svůj obsah. Ono jméno však ve skutečnosti má svou výpovědní hodnotu, jen jsme ztratili schopnost toto sdělení pro zevšednění pojmu vnímat. Odvažuji se tvrdit, že vypovídá více, než se zdá být v jeho moci. Osměluji se dokonce tvrdit, že mi sděluje - prostě a jednoduše - jistý cenný základní údaj o oněch oficiálně podstatných důvodech pro mou nespokojenost.

Mám bohužel tu smůlu, že i okamžiky, kdy jakési "CZECH REP" (bez tečky na konci) či jakýsi "CZECH TEAM" (Czech Ice Hockey Team), podporovaný fanoušky s nápisem "CZECH" na svých tričkách skandovaným "ČEŠI do toho", poráží svého soupeře o třídu, jsou poněkud zkaleny neodbytnou přítomností pocitu jakési schizofrenie. Kdo to vlastně vyhrává, komu to vlastně fandím ? Českému "Repu", Českému družstvu, Čechovi, české, češtině nebo Čechům ? Neměl bych tedy v mezistátním utkání přát vítězství své zemi ? Velmi rád, ale nikde ji nevidím.

"Czech" - nejpopulárnější nesmysl

Bezprostředně po vzniku České republiky bylo v roce 1993 registrováno v názvoslovném seznamu OSN (Names of states and their territorial parts), vydaném Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, též geografické jméno naší země v jazyce anglickém, tedy mezinárodně neujžívanější, obchodní i diplomatické řeči současnosti, znějící CZECHIA. Nejednalo se o žádnou bezprecedentní akci, příslušné instituce anglicky mluvících zemí sdělily našim, že budou respektovat název, který sami pro sebe v této řeči zvolíme. Lingvisté, geografové a další odborníci spolu se členy zvláštní komise se shodli a neměli ani mnoho práce, protože i v mnoha dalších jazycích se okamžitě ujal bez našeho přičinění podobný název, přirozeně odvozený od latinského principu tvorby zeměpisných jmen (v italštině Cechia, francouzštině Tchéquie, španělštině Chequia, portugalštině Chéquia, rumunštině Cehia atd.). Vše se zdálo být jasné a jméno Czechia se začalo používat i při televizních přenosech mezinárodních sportovních soutěží.

Netrvalo však ani půl roku a jméno začalo mizet, nahrazováno politickým názvem, v horším případě jménem západní části ČR, tj. jménem Čechy. Málokdo měl čas je vůbec zaznamenat. Z několika málo zpráv a komentářů v tisku jsme se v průběhu let dozvěděli, že se jméno neujalo a stejnou informaci nalezneme i t.č. na anglické Wikipedii (psané převážně Čechy). Není to pravda. Vše vzešlo z "iniciativy" našich politických reprezentantů, a to cílenou instruktáží našich velvyslanectví, především ve Velké Británii a USA. "Památný" v tomto smyslu je oficiální protest českého velvyslance v Londýně, který zahlédl jméno CZECHIA na jakési mapě. Postupem času se začaly i další země přizpůsobovat anglickému ekvivalentu, takže dnes Italové a Francouzi používají téměř výhradně "Republica ceca", resp. "Republique Tcheque" a na původní názvy rezignovali, stejně jako mnoho ostatních. Němci si naštěstí ponechali své "Tschechien", ačkoli intervence našich politických reprezentací pro výhradní "Tschechische Republik" byla rovněž zaznamenána. Jaký paradox a jak reprezentativní vzorek absurdity naší současnosti: Němci se - NAVZDORY NÁM - postarali o utužení české státnosti ! V případě menších zemí, kde to zřejmě nepokládali za podstatné a zemí, jejichž primární nesouhlas s jakýmkoli - pozitivním či negativním - doporučením zvenčí (Rusko) lze přepokládat, že naši uvědomělí diplomaté svou bohulibou iniciativu pravděpodobně nevyvinuli. Rovněž naštěstí.

Nikoli nezanedbatelný vliv na užívání jednoslovného názvu, měla veřejná osobní vyjádření našich politiků k tématu. Ono "slavné" Havlovo "...při vyslovení názvu Česko po mně lezou slimáci...", pomohlo vymazat i český jednoslovný název na dlouhý čas prakticky ze všech našich médií. Tento nekompetentní "státotvorný" výrok byl následován podobnými produkty z úst našich dalších státních představitelů, z nichž asi nejvíce vyniká mentálně invalidní "Czechia nechceme používat, protože to zní jako Russia" Alexandra Vondry a "Czechia je směšné" knížete Schwarzenberga (podobně jako Austria, pane ministře?). Uvedeným perlám by bylo možné se pouze zasmát, kdybychom současně nevěděli, kolik oveček tyto "názory osobností" přejalo. Další argumenty proti užívání jednoslovného pojmenování typu "plete se to s Chechnya" či "připomíná to nějakou východní rozvojovou zemi" dotváří půdorys a úroveň uvažování lidí, jejichž úkolem by mělo být představovat stát coby nezpochybnitelný subjekt a respektovat usnesení zákonodárného sboru (komický požadavek) či dokonce jednat v intencích doporučení institucí, jimž sami velí (v tomto případě doporučení Ministersteva zahraničí a školství z roku 1997).

Jednoslovný název státu představuje trvalost a nadčasovost státnosti bez ohledu na momentální politické uspořádání, vyjadřuje historickou, kulturní a prostorovou kontinuitu země a dává jí důstojný a respektu hodný rozměr. Politický název reprezentuje naopak pomíjivost a přechodnost. Země s téměř půl druhého tisíciletí starou historickou tradicí se rozhodla omezit ji na posedních 18 let a do budoucnosti na dobu, než se změní její politický systém, resp. státoprávní uspořádání. Limitovat vlastní zemi na aktuální politickou formaci je krátkozraké a hloupé, pokud tato snaha není záměrná. Aniž bych trpěl paranoiou, ono spolčení hlupců v boji za pomíjivost mi přijde natolik absurdní, že myšlenka úmyslného poškozování se přímo nabízí. Již téměř dvacet let žijeme ve státě, který se za tuto dobu nedokázal ani pojmenovat, jméno trvale odmítá a dokonce je pohoršen těmi, kteří na nezbytnost něčeho takového poukazují. Zařadili jsme se po bok pouhým dvěma státním útvarům ve světě, kterým tento fakt nevadí, Domikánské a Středoafrické republice (Dominican Republic, Central African Republic) a dali tak najevo ignoranci vlastní historie a potřeby vědomí dějinné konsekvence státu. Zeptá-li se vás někdo, odkud jste, odpovíte, že z České republiky. Odpoví snad na stejnou otázku Francouz, že je z Francouzské republiky či Brit, že pochází ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska? Čech zcela samozřejmě sdělí, že žije v České republice, ale jezdí nikoli do Rakouské republiky, ale do Rakouska, nikoli do Lichtenštejnského knížectví, ale do Lichtenštejnska, atd. Není to poněkud schizofrenní ?

Jsme opravdu v té nejlepší společnosti. Sebekritika především - banana republic

Asi proto vznikl v roce 1998 nový fenomén - lidové zkrácení politického jména země Czech Republic na "CZECH". Nemalou roli v tom pravděpodobně sehrály celosvětově intenzivně sledované zimní olympijské hry v Naganu, kde hokejový tým Česka nastoupil v dresech s nápisem CZECH na spodní části zad (i to umístění je za zamyšlenou). Jistě i plechovky plzeňského piva se zlatým nápisem PLZEŇ.CZECH přispěly k tomu, že díky těmto úletům se zkomolenina ujala jako alternativa, a lze jí nikoli zřídka slyšet i z úst některých cizích státních představitelů či veřejně činných osobností. Mluvčí plzeňského pivovaru na přímý dotaz nebyla schopna vysvětlit, co přesně měl autor designu na mysli a uchýlila se - se špatně maskovaným rozechvěním - k poněkud slaboduchému tvrzení, že účelem bylo zvýraznit, že se jedná o české pivo. Otázka, proč potom není na etiketě uvedeno CZECH BEER, byla již definitivně nad její síly a pokusila se situaci pacifikovat nabídkou zdarma zaslané basy PLZEŇ.CZECH. O Praze, plné baseballovým čepic a triček s tímto nápisem, coby instruktáži turistů, kde že se to vlastně ocitli, netřeba jistě v míře vlivu na užívání termínu hovořit.

Běžnou obhajobou tohoto nešťastného pojmenování bývá zpravidla argumentace přirozeným vývojem jazyka, což je zjevná dezinterpretace, neboť anglický mluvčí na jeho vzniku nikterak neparticipoval a označení vzniklo naší zásluhou jako svévolný diletantský "Czenglish" novotvar a díky ignorantské toleranci této "lidové tvořivosti" ze strany tzv. kompetentních. Nelze rovněž ani přijmout tvrzení, že výraz se takzvaně ujal a měli bychom ho nechat žít svým vlastním životem. Nemyslím si, že jméno země je příslovečná houska na krámě, se kterou si kdokoli může libovolně nakládat a mohlo by tedy být výsledkem konsensu "lidu". Podle takového klíče bychom se dnes také mohli klidně jmenovat „Čechrava" nebo „Morče" či přijmout jako běžné oslovení „vole" namísto „pane".

S tímhle jděte fandit, soupeři budou perplex, hlavně při hokeji - CR je totiž kód Kostariky

Pokud si odmyslíme výše zmíněné příčiny vzniku tohoto kvazinázvu, sám o sobě je termín CZECH nevhodný nejen z hlediska jazykového a jazykově-estetického, tak i z ryze praktických důvodů. V prvním případě rozhodně není přirozeným anglickým jazykovým derivátem. Stačí srovnat (v pořadí adjektivum, příslušník národa, jazyk, země) "Czech, Czech, Czech, ......" s "English, English, English, ENGLAND" či "French, French, French, FRANCE" nebo "Russian, Russian, Russian, RUSSIA", atd, atd. V druhém případě je samozřejmě třeba problém nahlížet s vědomím nemožnosti jednoznačně určit, co splňuje či nesplňuje estetická kritéria, neb se jedná o kategorii, kterou nelze plně objektivizovat. Přesto si troufám tvrdit, že název země, obsahující foneticky pouhé tři hlásky nepůsobí příliš přirozeně, natož důstojně, připomínajíce spíše jakousi zkratku. A konečně, nezdá se mi praktické mít pro Čech, český, čeština a Česko stejný tvar. Není snad nezbytné dozvědět se až z dalších souvislostí, zda dotyčný mluvčí hovoří o češtině, Čechovi či Česku. Současně, jakkoli v psaném projevu jsme zpravidla schopni rozeznat souvislosti snadněji, sama možnost záměny významu vyvolává komické konotace, které se mi nezdají být vhodnou prezentací země.

Před světovou výstavou EXPO v Šanghaji prohlásil generální sekretář české expozice pan Stehlík, že by rád konečně seznámil svět se jménem CZECHIA a hodlá ho napsat na střechu pavilonu a pojmenovat tak i restauraci uvnitř. Nevím, zda to opravdu měl v úmyslu, ale takové prohlášení snad nemůže být myšleno nevážně ani v Česku, kde jsme zvyklí na ledacos. Proto příčiny, proč pan Stehlík ztratil odvahu a ze zamýšleného sešlo (s výjimkou oné restaurace), bych spíše hledal jinde, než u něj samotného. Kdo záměr zhatil není jasné. Nechci se dopustit zločinu spekulativní úvahy, proto pouze jako nesouvisející fakta uvádím, že ve fázi realizace projektu převzal nad akcí patronát (jistě ne pouze honoris causa) Václav Havel. Dočkali jsme se nakonec nápisu Czech Republic, kde první slovo bylo barevně i velikostí zřetelně odděleno od slova druhého tak, aby se dalo pochopit i coby samostatná jednotka. To, co je podstatné je ovšem fakt, že ani patvar CZECH se nikdo nikdy nepokusil oficializovat.

Není tedy divu, že po více jak osmnácti letech existence České republiky, v nichž bylo původní geografické jméno země ignorováno, komoleno, lámáno či zamlčováno, je velmi snadné intoxikovat mnohé tvrzením, že se nevžilo či dalším ze „slavných" výroků „Czechia se ve světě neužívá, protože jej tam nikdo nezná", představující typickou záměnu příčiny s následkem, což jsou v současnosti nejpopulárnější "argumenty" proti jeho renesanci. Volím záměrně slovo renesance, tedy "znovuzrození", nikoli revitalizace, tedy "znovuoživení", protože tomuto jménu nebylo nikdy odpovědnými kruhy dovoleno žít, resp. nebyla mu dána žádná podstatná šance k tomu, aby se mohlo ve světě ujmout. Mám na mysli šanci ujmout se ve standardně viditelném spektru, tedy ve spektru mediální šíře. A co se nepoužívá, nemůže se ani "vžít". Tedy další ze sériových lží, které se snadno vžijí.

Stejně tak však není pravdou, že jméno CZECHIA není respektováno či není používáno vůbec. Najdeme ho běžně v učebnicích, atlasech a odborné literatuře. Je tedy nepochybné, že jeho uživatelé, které rozhodně nelze zařadit mezi nekompetentní (právě naopak), neměli pražádný problém s jeho akceptací, jenž se nám někteří snaží podsunout.

Za léta existence problému byla daná tématika jen velmi omezeně a výhradně zcela tendenčně komentována médii s evidentní snahou vyřadit ji pod nálepkou něčeho nepodstatného a marginálního zcela ze společenského vědomí. Všechna usnesení, zákonné normy a doporučení byly zcela ignorovány a snaha několika jedinců o otevření diskuze byla a je odsuzována jako jakási extrémní manýra několika věčně nespokojených intelektuálů. Připočteme-li k této skutečnosti míru výše zmíněné iniciativy kompetentních míst v boji proti inauguraci jednoslovného anglického názvu naší země, nemůže následovat nic jiného, než jediná možná a do očí bijící otázka. Proč právě pouze náš stát se v celoevropském kontextu potýká s tak lapidárním problémem jako je jeho jméno a proč takový enormní tlak byl vyvinut k jeho vytěsnění ?

Je to snad jen pouhý rozmar mocných, kterým se jméno prostě jen nelíbí a chtěli by jiné ? Ne, tomu nic nenasvědčuje, neb žádnou alternativu nenavrhli. Je to snad prostě jen problém, který považují za nepodstatný ? Ani pro toto vysvětlení mnoho nesvědčí, neb jim stálo za to udělat ze sebe veřejně idioty vyřčením zcela slabomyslných důvodů pro jeho odmítnutí. Pokud tedy obě zmíněné možnosti nesedí, co či jaký zájem je vedl a vede k takové míře tvrdošíjnosti v problému, jenž označují za okrajový ? Ústava a zákony země je zavazují hájit a prosazovat zájmy státu. Tyto zájmy neprosazují ve věcech, které lze objektivně posoudit jako podstatné. Proč tedy absenci naplnění této povinnosti nekompenzují v očích veřejnosti třeba jen falešnou demonstrací snahy o řešení problému, který je pro ně údajně nedůležitý ? V takovém případě by je to nic nestálo a vylepšili by si image u části svého publika. Odpověď je nasnadě: asi ten problém nebude zase tak nepodstatný, jak se zdá být.

Není českým výmyslem ani projevem české nabubřelosti považovat prostor, ve kterém se nacházíme za pověstné „srdce" Evropy. Symbol srdce se objevuje již na starých mapách v prostoru Regni Bohemiae, dávaje najevo důležitost této zóny pro mocenské zájmy celoevropského významu. Již pouhý letmý pohled do historie nás přesvědčuje o tom, že všechny kontinentální velmoci projevovaly otevřený zájem o jeho získání. Aniž bychom to měli v úmyslu, byli jsme - a nadále jsme - geograficky přirozeným mostem či pojítkem mezi dvěma kulturně odlišnými částmi evropského světadílu a tedy i jistým klíčem k mocenskému ovládnutí obou z nich či minimálně důležitou kótou obrany jedné strany proti vlivu strany druhé. Věděla to nejen Svatá říše římská v období středověku, uvědomovalo si to i rakouské mocnářství, hlásal to Bismarck a není snad třeba zdůrazňovat, nakolik si toho byli vědomi Hitler či Stalin v naší novodobé historii? Vědí to tedy nepochybně i někteří lodivodové současnosti. Považovat tento prostor za něco jednoznačně vymezeného nejen hranicemi státního útvaru, ale i příslušným jménem, reprezentujícím jeho národní charakter, stálost, historickou kontinuitu a samostatnost dané jednotky není pochopitelně v jejich zájmu.

Přístup k jakékoli problematice, arogance a pohrdání nejen zákonnými, ale především mravními normami ve sféře elit se zcela pochopitelně rychlostí epidemie přenáší do řad občanů. Pochopili, že u nás zásadně rozhodují nekompetentní, omezení, mocichtiví lidé, jimž je státní služba pouze prostředníkem k realizaci svých egoistických cílů. Jaký vzor, takový žák. Proto se náš občan stal odborníkem na vše, připraveným kohokoli poučit o své pravdě, s právem kecat do všeho a nerespektovat nic. Když totiž může být představitelem státu mravně defektní osoba, rozhodující ve svůj osobní prospěch a prezentující své subjektivní názory coby oficiální stanoviska či celonárodní konsensus, bez respektu a odpovědnosti instituci, které je povinen sloužit, proč já bych se měl chovat jinak, tedy respektovat názor odborné veřejnosti, a nemohl se podílet svým subjektivním diletantským názorem třeba na rozhodnutí o jménu státu. Máme přece demokracii a diletantismus je od počátku této republičky prakticky kvalifikací pro rozhodovací pravomoc.

Proto i peripetie kolem názvu naší země jsou výmluvnou ukázkou daného stavu. "Nomen est omen", aneb "jméno je osud". Něco na tom starořímském rčení je. Volíme pomíjivost na úkor stálosti, stejně jako volíme partikulární zájmy na úkor zájmů společnosti.

S výsledkem můžeme být tedy opravdu spokojeni. Zatímco ostatní nosí na prsou jméno své země, my můžeme svobodně jednou fandit CZECHovi, podruhé CZECH REPovi nebo potřetí CZECH TEAMu (A kterému Czech Teamu vlastně ? Dynamu Praskolesy ? FC Meteor Pletený Újezd ? Nebo třeba repretentačnímu týmu ? To z onoho názvu nevyplývá a ani nemůže). Nebo třeba všem dohromady. Jak jednotlivě, tak společně - v souvislostim s tím, co by měli (nebo měly ?) - reprezentují NIC. To je onen drobný problém. Takže, když CZECH TEAM prohrál se Švédskem v boji o finále mistrovství světa v hokeji, zas tolik mne to nemrzelo, jakkoli naši reprezentanti by si zasloužili po výkonu na celém šampionátu získat zlato. Není to jejich chyba, nicméně porážka NIC není důvodem ke smutku již z vlastní povahy. Mrzí jen to, že mistrovství světa, kde CZECH REP tak dobře hrál(-o,-i,- a) přenášelo 113 zemí a vidělo ho 650 milionů lidí. Až definitvně vyhraje CZECH (teď mám na mysli boj o název, nikoli hokej a jsem připraven přes všechny signály nadále doufat, že se tak nestane) budu doopravdy smutný, protože to sice něco je, bohužel však nikoli země, ve které žiju. Tou je CZECHIA - ČESKO, ať by bylo republikou nebo třeba konfederací či císařstvím. Princip je od začátku do konce identický: země, coby geograficky, kulturně a historicky kompaktní celek byla, je a bude vždy mnohem víc než její přechodné politické zřízení.

Vladimír Hirsch

Parlamentní listy, 22.května 2011

Jeden z obrázků do souboru nepatří, který to je ? :-)

Úspěchy filozofie úspěšnosti

Jedním z nejzrůdnějších produktů mechanizmu despiritualizace současné společnosti je úspěch coby univerzální měřítko, tedy často i měřítko kvality. Není třeba popisovat společenskou většinou přijatou představu úspěšnosti ani spekulovat, nakolik je tato skutečnost nebezpečná, absurdní či destruktivní, neboť výsledky jsou všudypřtomné a zjevné. Právě ony by však byly schopny zavést pozorovatele k přesvědčení o nezměrné námaze, jakou bylo třeba vynaložit, aby se do očí bijící malformace stala přirozenou součástí vědomí milionů. Kolika mýty musel být asi tento pojem opředen a jakými vlastnostmi svými tvůrci vybaven, aby budil co nejmenší podezření z falzifikátu? Jeho uvedení v život přece muselo být navíc podmíněno nadlidskou trpělivostí při čekání na postupnou inkorporaci antropocentristického materialismu do myšlení společnosti a složitým vývojem ve vytváření adekvátních technik, které zaručí jeho zdařilou instalaci. Ó jaký omyl! Nic v historii nemělo volnější a snazší cestu k souhlasu, jako právě tento model hierarchie hodnot. Nic totiž nevyburcuje k vysoké výkonnosti na nejrůznějších rovinách více, než pohodlnost.

Poskytnutí snadných řešení vzbuzuje nevšední vděk davu, jenž se bez prodlení, zcela spontánně a s příslušnými projevy úcty jme sloužit novému božstvu. Božstvu, které nic nevyžaduje, nic nesoudí, všemu dává zřetelný rámec a vše v tomto rámci poskytuje, tedy božstvu podle jeho představ. Oběti tohoto pojídání duší se dokonce ocitají v situaci, kdy s mírou (samozřejmě nikoli “hloubkou”) jejich přesvědčení roste i hrdost a pocit povinnosti bránit je za každou cenu. Honosí se svou bezduchostí jako štítem před čímkoli, co by se třeba jen náznakem mohlo dotýkat svrbějící skutečnosti a jsou bláhově připraveny bojovat za svého největšího nepřítele, protože jim poskytl recept na štěstí, spočívající v právu na ignoranci estetiky a ve svobodě dopřát si všeho lživého, pokud to slouží jejich psychickému komfortu. V případě pochyb mají záruku v dostatku renomovaných referencí, dodaných dalšími, k tomuto účelu snadno klonovatelnými přisluhujícími, jejichž posláním je povolání určené pro člověka neschopného tvorby, tedy kritika.

Úkolem lodivoda současného umění je pak chránit všechny své duše před nákazou dýmějovým morem kritičnosti a tužby po naplnění jakýchsi neznámých (a proto tedy v jejich pojetí neexistujících) prostor svého srdce. Disponuje přitom všemi vymoženostmi, vhodnými k mediálními manipulaci, neboť pro každého jejich vlastníka je vždy vítaným garantem prosperity (pochopiteně bilaterální). Pro zdařilý výkon funkce musí být toto individuum vybaveno plně vyvinutým instinktem, způsobilým detekovat nebezpečí svobodného uměleckého ducha s takovou rozlišovací schopností, že již pouhý nástin podezření z jeho přítomnosti působí nezvladatelnou nauzeu, zatímco jeho bankovní konto zachvátí téměř konvulzivní forma obavy o život. 

Úspěšnost dnešní tvorby předpokládá panoptikální, pokud možno multimediální image formy k nakrmení smyslových archetypů. Výtvor takového typu neopomene žádnou příhodnou a adekvátně zprůměrněnou dobovou ingredienci, přičemž výsledný eintopf je dochucen větší či menší dávkou více či méně kvalitního psychostimulancia, ať již účelově skrytého či neskrývaného. To vše za nasycení základního požadavku bezobsažnosti. Je tedy logické, že účinnost produktu směřuje poté k těm etážím podvědomí, které lze zařadit jen o málo výše, než reakci slinícího Pavlovova psa, tedy mírně přesahující rámec první signální soustavy. K výrobě mediátorů mezibuněčných interakcí není pochopitelně zapotřebí invence básníka.

Jedním ze zřetelných signálů destruktivismu umění je plagiátorství. Tento rozšířený a se samozřejmostí přijímaný jev se profiluje převážně ve své nejtupější podobě, motivované pouze primárním výpočtem přiživit se na osvědčeném úspěchu, jsa přitom ještě zvýhodněn skutečností, že v době prosperujícího obecného relativismu není již považován za apriorní prohřešek. Takové počiny se projevují buď ryzí neomaleností nebo rádoby vychytralou snahou o skrytí původu, což jest doprovázeno dojemně politováníhodnou scénografií blamáže. Jen málokdy nacházíme v užití stejného principu či látky (pochopitelně nikoli otrocky kopírované) prvotní funkci pramene, jenž chce být obohacen svými přítoky, což naprosto není odsouzeníhodným, ale naopak přirozeným prvkem ve vývoji tvůrčí osobnosti.

Dalším typickým projevem systematického užívání vývěvy základních atributů uměleckého díla je pandemie anorganického eklekticismu, představující důsledek nedostatku základních hřiven v roli jednoho z možných motivů pokusu o dosažení rysů jedinečnosti za každou cenu. Mechanistický princip těchto genetických experimentů mičurinovského typu rodí armády mutantů, jejichž společným rysem je sice naštěstí neschopnost další reprodukce, avšak pouze v jednotlivé řadě, neboť iluze originality insipiruje k následování v globálním měřítku na nejrůznějších polích činnosti. Již z pouhého počtu pravděpodobnosti je jasné, jaký nárůst populace projektů lze u této laciné pracovní techniky předpokládat. Zapotřebí je opravdu velmi málo – důsledná nepřítomnost vůle k hlubší znalosti ducha a kořenů jednotlivých komponent vytvářeného produktu. Janáček, Bartók, Honneger či Martinů by si v těchto souvislostech možná odpustili dlouhá léta usilovného studia příbuzných fenomenologií. 

Přijímaje tento stav a vida současníka Kubínovým okem na směšném vozíčku svých sebestředných tezí je třeba přijmout boj jakkoli marný, avšak nezbytný, neb duch trvale vzhlíží i z nenasytně otevřeného chřtánu a nedohlédnutelného, leč definovatelného dna propasti pohlcující v rituálu despiritualizace vše živé.

Realita může být sice pochopitelným důvodem k úkorným antitezím, coby emocionálně akceptovatelného projevu bezmoci, takový postoj je však vlastně jen prostou, reaktivní a mechanickou inverzí, tedy standardem, užívaným stejně tak svým protipólem v opačném gardu a jeho osud lze proto uzřít ležet na stejném dně.

Vladimír Hirsch (2001)

Zaříkadlo experimentu

Umění není pokusnictví, implicitně je totiž v experimentu přítomna buď nejasnost představy autora o vytvářeném nebo neospravedlnitelný kalkul, explicitně pak pouhý přívlastek či nevědomost, nevíme-li si rady se zařazením. Slovo "experimentální" dodává popisovanému objektu zdání intelektuálně vyššího typu pracovní techniky, zřejmě vzhledem k obecné pozitivní konotaci s experimentem vědeckým. Pro deskripci uměleckého díla je takové označení ovšem zcela bezobsažné. Neříká naprosto nic o jeho podstatě, ba ani o jeho dílčích atributech. Zařazení tohoto typu je proto výrazem potřeby nebo neschopnosti jiného vysvětlení než mimo podstatu věci samé. 

Nejen pro tento termín, ale i pro všechny jemu podobmé platí, že každým podobným zjednodušením zákonitě nejen devalvujeme sledovaný objekt (ať je již jeho skutečná hodnota jakákoli), ale především si bláhově přizpůsobujeme nepřizpůsobitelné. To vše je výslednicí neochoty jít za hranici toho, co eufemisticky nazýváme svým vkusem, co je však ve skutečnosti limitem naší vnitřní percepce. Ten je povýtce stanoven našimi vlastními nedostatky, z nichž ústí instinktivní strach z neznámého či obava ze sdělení, které by mohlo přesáhnout náš individuálně akceptabilní existencionální model.

Vladimír Hirsch (1999)

Mnichovský odkaz

Mnoho desítek let po Mnichovu a březnové okupaci naší vlasti hitlerovským Německem se stále vedou spory o tom, zda jsme se měli postavit nepříteli a vést více či méně zjevně předem prohraný boj. Napsáno bylo mnoho knih a pojednání na toto téma a zájem o ně neustává, ačkoli historie je nevratná a téma je převážně předkládáno ve formě onoho proslulého a zbytečného "co by, kdyby", kombinujíce úvahy a spekulace o reálných možnostech v dané chvíli. Odbornící - a nejen vojenští - analyzují šance naší obrany a dospívají převážně k jednoznačnému výsledku : porážka by nás neminula, byvši pouze otázkou času. Jen pramálo z nich je však schopno odhlédnout od nevyhnutelnosti výsledku a uvažovat nad samou podstatou věci, tedy principem zvoleného postoje. Naše tehdejší politické reprezentace nepřemýšlely jinak a já si dovolím tvrdit, že se tím dopustily jedné z nejvýznamnějších, možná vůbec nejvýznamnější chyby v novodobých dějinách naší země. 

Zdaleka nejčastějším argumentem pragmatiků, stejně jako v osudových chvílích prezidenta Beneše a ostatní politické reprezentace státu, byla a nadále zůstává deklarovaná zodpovědnost za případné nesčetné oběti na životech, které by ozbrojený odpor přinesl.  Proč ovšem jiné státy, jejichž šance byly ještě zdaleka menší než naše, si tuto otázku nepoložily a zcela samozřejmě se protivníkovi postavily? 

Ano, zde je ono jádro problému. Pro existenci svébytného idividua i společenství je odpověď na podobné otázky jednou provždy jednoznačná a nediskutuje se o ní, neboť záporná odpověď takovou existenci prostě vylučuje. Ovšem, prohráli bychom, o tom nemůže být sporu. Prohráli bychom ovšem bitvu, nikoli válku. Prohráli bychom epizodu na válečném poli, ale nikdy bychom byli neprohráli naše vlastní já, vlastní cenu, sebeúctu, hrdost a vnitřní svobodu. Těm, kterým se to zdálo a zdá být málo, bych v této souvislosti připomněl, jak velký a dlouhodobý  úpadek nás posléze postihl. Pociťujeme ho i dnes, aniž bychom si to často byli schopni uvědomit. Žijeme v dlouhodobém komplexu méněcennosti, který má své kořeny právě v oné době a situaci. A pociťovat ho budeme, nezhodnotímeli-li ono historické selhání jako zásadní chybu a nezačneme se podle toho chovat i ve svým osobních, partikulárních světech. Vše cenné lze získat vždy jen za cenu nějaké oběti a nestojí-li nám to za ni, nemůžeme o to současně žádat. Tak tomu ostatně bylo a je i v dalších kapitolách našich dějin. Proto zpravidla hrdiny i oběti neuctíváme, ignorujeme či cynicky bagatelizujeme. Je to logické, děláme vše proto, abychom před sebou nemuseli držet zrcadlo naší vlastní slabosti. 

Vladimír Hirsch (2008)

O srozumitelnosti uměleckého díla

Stravinskij se svého času strachoval o srozumitelnost hudby, Schoenberg naopak tento fenomén odmítal, považuje za přirozenou přímou úměru náročnosti vynaložené práce tvůrce k nárokům na její konzumaci posluchačem. Přítomnost podobné diskrepance v přístupu, stejně jako permanentní diskusi na toto téma lze najít v každém historickém období a ve všech uměleckých žánrech s výjimkou dneška. Střet těchto protichůdných názorů, lišící se snad jen intenzitou, býval na rozdíl od současnosti veden za přítomnosti všemi stranami respektované nutnosti vnitřního řádu díla, ať je jeho systém jakkoli individuálně rozdílný. Problematika byla tedy řešena se samozřejmým přihlédnutím k základním obsahovým atributům opusu, nikoli sama o sobě. Proto se také nemohla stát kruciálním momentem v jeho hodnocení, což výrazně minimalizovalo nebezpečí globálního omylu pro odmítnutí kvality z podružných důvodů či definitivní jeho zavržení pro dobovou nesrozumitelnost.

Naproti tomu v současnosti není "úmrtí" i třeba jen ambicemi umělecky plnohodnotného, avšak méně srozumitelného díla ani již pouhou hrozbou, je realitou. Lze si dokonce bez nadsázky dovolit tvrzení, že většinu takových je možno považovat za mrtvé již ve chvíli svého zrodu, v optimálním případě může čas od času najít cestu k jednotlivcům nebo mikrospolečenstvím, odhozeným na okraj cesty (a poznamenaným příslušnými následky inzultu) štítem buldozeru, zvaným masová kultura. 

Kde je skryta příčina takového stavu ve světě, jenž je vybaven možností téměř dokonalého přenosu informací včetně vyspělé reprodukční techniky všeho druhu, tedy i teoreticky větší šancí k oslovení širších vrstev respondentů?

Odpověď není až tolik složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť poptávka po takovém produktu znamená hledání invenčního, ducha nezproštěného díla, neopomíjející požadavky na formu sdělení. Absence takové poptávky není tedy ničím jiným, než logickým důsledkem úspěšné inaugurace a postupného utužení vlády společnosti ne jiné, než právě ducha zproštěné. Její forma existence není přirozeně slučitelná s jinými potřebami, než které je schopna zajistit pouze armáda uměleckých byznysmenů. Jejich úspěch je založen na předpokladu, že je arteficielně odstraněn původní obsah produktu. Jakkoli obtížným úkolem se může takové počínání jevit, technologie takového postupu nespočívá v násilném jeho vyrvání, ale přirozeně následuje realitu kolektivního vědomí nepřítomnosti duchovního rozměru bytí, proto jí stačí pouhá záměna obsahu pojmu, se kterým je manipulováno, přičemž akt vyžaduje současně již jen uvést konzumenta v přesvědčení, že se jedná o záležitost pouhé sémantiky. Tento proces nevyžaduje prakticky žádné energie, prvotní impuls totiž spouští mechanismus pohodlnosti a ignorance, podobný výrazně reakci řetězového typu. 

Jaký smysl má tedy diskuse o srozumitelnosti umění dnes? Problematika již nemá žádný ekvivalent v obavě Stravinského, je totiž nejčastěji za pomoci mediálních katalyzátorů degradována na pouhý příhodný kvaziargument v ústech demagoga či diletanta, jímž se pokoušejí přihodit trochu více na váhu pro vytoužený průkaz hodnoty průměrné či podprůměrné produkce nebo naopak odejmout hodnotu dílu průměr přesáhnujícímu. Vulgarizací problému s opačným znaménkem je zákryt nesmyslu čarovným proutkem umělecké svobody. Pohnutky v obou případech mohou být rozličné, nikdy však jiné, než mající původ nebo cíl v omezenosti. Tato tvrzení si pochopitelně neosobují nárok přisoudit podobným jevům místo jen v současnosti, pouze konstatují širokou akceptaci tragického převleku těchto jednoznačných faux-pas do společenského oděvu dneška.

Vladimír Hirsch (2001)