Umění nemůže být politickým či sociálním románem, relaxační hudbou, projevem postindustriální kultury nebo dadaisticky absurdní tragikomedií, aniž by tím bylo více, než sebou samým. Není-li tím, existuje za nepřítomnosti základních funkcí, jako člověk se zástavou srdeční činnosti. Takový stav se zdá být se životem poměrně málo slučitelný.
---
Kdybychom dokázali vysvětlit hudbu slovy, už bychom ji nepotřebovali.
Nepopírám sice, že existuje hudba, kterou vysvětlit lze, to však nikterak
neodporuje mému tvrzení. Je to prostě jen hudba, která je zbytečná.
---
V současnosti je ztráta základních atributů uměleckého díla více než zjevná. Nikoli proto, že by toto tvrzení bylo vykřikováno. Stalo se tak tiše a bez pohřebních žalozpěvů. A pokud snad se nějaké ozvaly, za vítězného pokřiku nositelů všech dobových standart nebyly slyšet.
---
Není ztrátou svobody, obětujeme-li její tělo za jejího ducha, tedy díky zdánlivě svazujícímu řádu osvobozujeme podstatu. Jakkoli se může zdát být toto tvrzení absurditou a akt sám o sobě zdánlivě bolestnou ztrátou, není svobody bez řádu. Ani umělecké.
---
Hudební skladba - ať už se jedná o prostý či sofistikovaný kompoziční útvar - musí mít v sobě okamžik, kdy se její prameny spojí v jeden mocný proud, který člověka vynese vzhůru nad jeho bytí, extatický zlomek času čehosi, co nás transportuje nad sebe sama. Jedině takový moment dává hudbě smysl a opravňuje její existenci.
---
Umění je dítě, spontánně vyšlé z lůna jako bezmocný tvor, činnost tvůrce pak není ničím jiným, než cílevědomou a zodpovědnou prací rodiče, spočívající v ochraně jeho růstu, identity, přirozeného zrání a čistoty.
---
Přijímaje stav nezvratného pádu člověka do hlubin antropocentrismu a uzřivše jej Kubínovým okem na směšném vozíčku svých sebestředných tezí, beru však za svůj boj jakkoli marný, avšak nezbytný, neb duch trvale vzhlíží i z nenasytně otevřeného chřtánu a nedohlédnutelného, leč definovatelného dna této pohlcující propasti. Despiritualizované jsoucno může být důvodem k prostým reaktivním antitezím, coby emocionálně akceptovatelného projevu bezmoci, takový postoj je však vlastně jen prostou algebraickou negací, de facto mechanickým standardem tiché akceptace neakceptovatelného.
---
Strádání duše je stav pozemsky přirozený a tvůrčí, kdy potřeba naplnění pootevírá dveře k labyrintu jejích nejvzácnějších pokladů, avšak jen tehdy, jsme-li schopni si onu přirozenost uvědomit
a s pokorou stav přijmout.
a s pokorou stav přijmout.
---
A nihilo nihil.
Lidská civilizace všech věků se opírá o jednu jedinou zkušenost, kterou lze dokázat s absolutní platností. Tímto tvrzením je, že jakkákoli existence a jakýkoli děj má svou příčinu. Neexistuje jediná domněnka, natož pak zkušenost v námi viditelném spektru poznání, na jejímž podkladě by bylo lze třeba jen uvažovat o možnosti vzniku čehokoli bez příčinné souvislosti, tedy o jakémsi samovzniku. Je tedy zcela logické, že tento princip aplikujeme univerzálně, resp. že považujeme jeho aplikaci za vysoce pravděpodobnou. Na rozdíl od tzv.slepě věřícího je tzv.racionálně či kriticky uvažující nevěřící vybaven teorií, že vše má svou příčinu, věří však, že se oné primoexsitence toto pravidlo podivuhodně a výjimečně netýká. Kdo je tedy vlastně "věřící"?
---
Výsměch je berličkou idota
¨
---
---
Výsměch je berličkou idota
¨
---
Vladimír Hirsch (1993-2013)
Žádné komentáře:
Okomentovat