Mikuláš Medek: Metafyzická transformace bolesti

Mikuláš Medek

Malíř Mikuláš Medek (3.listopadu 1926 - 23.srpna 1974) byl umělcem originální formy, výrazně pronikavé ostrosti exprese a hluboké spirituality obsahu. Jeho dílo vytváří jeden z nejvýznamnějších pilířů českého poválečného výtvarného umění. Je tomu tak o to více, že umělecká nezávislost a duchovní rozměry jeho tvorby byly vyjádřeny v době komunistického režimu v této zemi, v čase nesmiřitelného nepřátelství vůči modernímu umění a svobodnému myšlení vůbec. Medkův odkaz lze rozdělit do tří základních období. Byl zpočátku výrazně ovlivněn tradicí surrealismu a tato první fáze tvorby představuje období hledání autentického vyjádření vlastního specifického pohledu na svět.

Hlava spící imperialisticý sen

Zrod druhé fáze lze ohraničit rokem 1952, tedy dobou těžké a brutální politické represe, která způsobila ochrnutí všech oblastí aktivit společnosti. Během této doby Medek začal věnovat větší pozornost záměrně zjednodušenému pojetí figurální malby, aniž by však přestal užívat surrealistický jazyk. V těchto pracích je jasně patrné zobrazení dopadu existenciální krize oné doby. Schematizované postavy v prostoru, vydechujícím simulovaný optimistický pohled na život, schizofrenní tváře plné nejistoty a komického úděsu, skrývající svou skutečnou grimasu, plnou strachu, plné předstírání loajality a současně vyjadřující ztrátu vnitřní síly odolat pohodlí vlastní lobotomie. Některé z těchto prací připomínají ilustraci komiksu o tragice lidského úpadku. Ukazují nám s bolestným výsměchem prostředí, které omezuje individualitu do té míry, že se stává objektem odstranění. Jedná se o nadčasové sdělení obav z pádu lidského společenství do zářících, nicméně plochých, bezdimenzionálních rámců materialistických kvazihodnot, které oslovuje se stejnou intenzitou i v současnosti, jíž vládne tak snadno manipulovatelná masa spotřebitelů a její falešná iluze svobodné volby a výběru.

Oběd

Na přelomu 50. a 60. let nastává i zlom tvůrčí, který posléze vrcholí nejdůležitějším obdobím Medkovy tvorby. Umělec mění tvarosloví výrazu, obraceje se do vnitřních krajin duše volbou ryze abstraktní malby. Prostřednictvím strukturálního dialogu mezi makroskopickými schématy a mikrosvětem v metaforickém slova smyslu deskribuje s ohnivou vášnivostí či naopak mysteriózní temnotou barev základní otázky bytí. Pracuje s využitím speciálních inovačních technik a materiálů, kde dominuje email. Výsledkem jsou tzv. "preparované obrazy" z barevných hmot, přenášené formou tištěných znaků a symbolů. Můžeme zde obdivovat mystickou atmosféru neobjevených dimenzí duchovního světa, stejně jako pocítit nesnesitelnou, palčivou, hluboce vnořenou psychickou trýzeň, ale též upnout svou pozornost k detailům, kde před námi defilují malá bolestná dramata uvnitř velmi artikulovaných struktur, symbolizujících mechanismy patofyziologických dějů v organismu, zřetelně připomínající zpřetrhané cévy, násilné zásahy do tkáně či lokální buněčné exploze, jsouce jakýmisi tichými výkřiky nejen fyzického utrpení. Medkova díla jsou metafyzickou transformaci bolesti, kde partikulární, tedy intenzivní osobní prožitek často levituje v klidných, avšak svým rozměrem ohromujících, všepojímajících vodách tajemných hlubin duchovního světa, žitým konfrontačním dialogem mezi vnitřním a transdimenzionálním prostorem duše.

Příliš mnoho alkoholu

Medkovy malby získaly díky tajným výstavám roli modelu pro mladší radikální umělce. Po roce 1960, v letech relativního uvolnění politických tlaků zíkává Medek několik veřejných zakázek a tak realizuje své pravděpodobně v té době nejznámější dílo – oltářní obraz kostela v Jedovnici (1963), výzdobu interiéru kanceláře československých aerolinií v Damašku, Košicích (1963), Paříži (1964) , Praze-Ruzyni (1969) a New Yorku (1970). Nicméně, první výstava jeho obrazů byla uspořádána až na konci osmdesátých let v lokální galerii v Roudnici nad Labem, tedy zcela stranou hlavního dění a za minimálního (nepochybně záměrně) mediálního zájmu. První a prozatím jediná souborná výstava byla realizována až v roce 2002 v pražském Rudolfinu. Medkovy obrazuy jsou z velké části ve vlastnictví světových galerií (např. Sydney, New York, Amsterdam, Rotterdam, Hamburk, Bochum, atd.), nebo v soukromých sbírkách. 

Oltář v Jedovnici

Medek vytvořil originální symboliku znakových systémů a specifický metaforický jazyk tvarů a barev, odhalující lidskou existenci v její tragické, pitoreskní a bolestné realitě, avšak intenzivně žíznící po její transubstanciaci a smysluplném rozměru v díle, které je přesvědčivým vyznáním o vnitřní katarzi ve smyslu tajemství víry. Intenzivní, emocionálně vypjatý výraz v metafyzické perspektivě, vnitřní konzistence sdělení, autenticita prožitku a síla duchovní energie, vyzařující z jeho obrazů, reprezentují jednu z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších osobností nejen české, ale i světové scény druhé poloviny 20. století.

© Vladimír Hirsch 2004

Velký žíznivý anděl