Začínal s postpunkem, jeho hudební pouť ale záhy zamířila docela jinam. Už v počátcích 90. let minulého století se jméno Vladimír Hirsch stalo pevnou a významnou součástí naší a potažmo i evropské elektronické hudby. V Praze usazený skladatel a lékař zatím vydal více jak třicet alb, ať již sólových nebo jako člen souborů Der Marabu, Skrol, Aghiatrias a dalších. Je připomínán jako muž, který vynalezl pojem integrovaná hudba, půdorys, na němž plynule a originálně propojuje vlivy industriálu, dark ambientu a klasiky. Hudební a skladatelské rozpětí Vladimíra Hirsche je ale mnohem širší, jak ostatně napoví i následující rozhovor, vzniknuvší nedlouho před vydáním nové desky jednoho z jeho projektů Subpop Squeeze.
Projekt Subpop Squeeze je popisován jako zábavnější tvář vaší produkce. Znamená to, že si sem chodíte odpočinout a pročistit hlavu od hudebně těžších témat?
I tak se to dá říci, současně je to však odraz skutečnosti, že rockové principy jsou mi stále blízké a potřebuji se v nich občas pohybovat, jakkoli se o nich dá nejspíše mluvit jen v širších obrysech tohoto typu mé tvorby. Od roku 1996, kdy jsem projekt zavedl, a to spíše jako studiovou alternativu, jsem mu věnoval pozornost jen velmi okrajově a téměř patnáct let na něj nepomyslel. Až v poslední době – poněkud přesycen standardní koncertní produkcí – jsem se rozhodl ho reanimovat, a to tak, aby ho bylo možné prezentovat živě, měl souvislost s ostatní tvorbou a byl něčím víc než odpočinkovou boční kreací.
Vaše alba často vznikají na základě určitého konceptu či tématu. U novinky nazvané Anacreontics je to stejné, nebo jde o volnou kolekci skladeb?
Volné kolekce skladeb mi nejsou vlastní, album obyčejně považuji svým způsobem za jedinou skladbu, kde její jednotlivé části korespondují nejen způsobem práce, jak je obvyklé, ale též tematicky. Dosti často jde o příběh, celek epického charakteru, ale v tomto konkrétním případě tomu tak není a stmelujícím faktorem jsou ironizující parafráze témat inspirovaných zapomenutým antickým žánrem básní o lásce a vínu.
Už při domlouvání rozhovoru jste zmiňoval důležitou roli producenta Toma Saivona. V čem by deska Anacreontics byla jiná, nebýt jeho přítomnosti?
Tom Saivon se věnuje především dramaturgii a zvuku. Několik skladeb vzniklo na jeho popud s cílem oživit kolekci a dát věci v rámci tématu větší rozmanitost a co nejdynamičtejší průběh. Nejsem přítelem žánrových šuplíků, ale líbí se mi Tomova charakteristika alba coby „electro-industrial-thrash metal synthesis“, kde podíl kytarové složky – jakkoli více či méně zvukově manipulované – lze částečně považovat za výsledek jeho vlivu.
Tom Saivon byl producentem už několika vašich alb, léta s vámi hraje v souboru Skrol. Na jedné straně to přináší výhodu vzájemné důvěry, znáte se, víte, co jeden od druhé čekat. Dokážete se ale zároveň ubránit tomu, aby spolupráci neohrožoval stereotyp?
Naše přístupy nejsou a nikdy nebyly stejné, jakkoli mezi námi panuje důvěra. Názor producenta je proto a priori pohledem z jiného úhlu, čímž mě, který je zcela ponořen do věci, poskytuje odstup, možnost vidět věc zvenčí, objevit a revidovat zmíněné zažité stereotypy a třeba i nabídnout alternativní řešení konkrétní problematiky. V zásadě ke každému novému albu přistupujeme s cílem dosáhnout co nejsilnějšího výsledku v rámci podstaty sdělení. Jakkoli mnohdy na základě ostré konfrontace obyčejně dojdeme k řešení, které jsme oba schopni přijmout za své, aniž bychom ho museli považovat za mechanický kompromis. To je právě věc, které si na této spolupráci cením nejvíce.
Máte za sebou desítky let komponování a nahrávání a roli producenta nezpochybňujete, na druhou stranu část vaší produkce se obejde i bez něj. Co je klíčem k rozhodnutí, kdy je přítomnost producenta žádoucí a kdy nikoli?
Producent bývá často jakýmsi médiem komerční úspěšnosti desky, což u nás v úvahu nepřipadá. Obejdu se bez něj v té části tvorby, která se pohybuje v užší sféře soudobé klasické hudby. Čím více produkt směřuje k integrované, eventuálně výrazněji elektronické, industriální či podobné zvukové charakteristice, je producentova role významnější. Je to dáno jeho zaměřením, postupy klasické hudby mu nejsou blízké. To ovšem neznamená, že by se orientoval jen na uvedené formy, jde nám o celkově homogenní a přesvědčivou podobu výsledného tvaru, a tomu je vše podřízeno.
Se Subpop Squeeze jste v posledních měsících několikrát vystoupil i živě. Budete v tom pokračovat?
Jako Subpop Squeeze vystupuji od prosince 2014, a jak vznikalo nové album, měnil jsem postupně i příslušný koncertní program výměnou starších skladeb za nové. V současné době bych rád živě představil jeho finální podobu, přičemž plánujeme vystoupení v Polsku a Německu a možná i v dalších evropských zemích, která jsou v jednání.
Mezi kultovní soubory, které jste založil, patří také Skrol. Jak vypadá jeho současnost či možná budoucnost?
Soubor Skrol sice oficiálně svou existenci neukončil, ale je dlouhodobě nečinný. Naposledy jsme vystupovali v letech 2011 a 2012, z čehož vzniklo živé minialbum. Máme sice dostatek materiálu, na kterém by se dalo pracovat, ale časová tíseň spolu s dalšími ryze praktickými důvody nám momentálně brání v konkrétních plánech, i když na koncertní produkci rozhodně nerezignujeme.
Ve Skrol hraje důležitou roli zpěv Martiny Sanollové, vokál přidáváte i vy sám, přitom velká část vaší další produkce je instrumentální...
I v mé sólové produkci, kde instrumentální složka hraje nejvýznamnější roli, není výjimkou užití vokálů, právě naopak. Někdy však měním pomocí technologií jejich zvukové vlastnosti natolik, že nejsou odečteny primárně jako vokální party. Nicméně má spolupráce s řadou vokalistů (či spíše vokalistek) význam úlohy lidského hlasu v hudbě potvrzuje. Užívám v mnoha případech i mluvené slovo, jak tomu je též na novém albu Subpop Squeeze. Řeč jako takovou považuji za hudební projev, její rytmika, tonalita a barva jsou pro mne svébytným prvkem a příspěvkem hudebního sdělení.
A jsou zpěvy a vokály při vzniku skladeb pro Skrol dominantní, nebo mají doprovázet a doplňovat instrumentální složku?
Všechny skladby Skrol vznikly na základě původní instrumentální báze, která v mnoha případech funguje i jako samostatná jednotka, některá alba mají své plně instrumentálními alternativy. Vokální složka Skrol tedy prakticky vždy následovala nástrojovou, ale nikoli s cílem ji pouze doprovázet. I když některé skladby Skrol nejsou opatřeny vokálním partem, v případě ostatních nemůže být pochyb o tom, že Martinin sytý, výrazně expresivní a emočně vypjatý projev nehraje pouze doplňující úlohu. Naopak, tyto skladby tvoří jakési jádro a nejpodstatnější části desky. Vždy se jedná o rozvinutí tématu, mnohdy vokální part přebírá částečně dominantní roli – nicméně cílem byla vždy komplexně kompaktní věc, bez ohledu na to, jakou úlohu ten či onen jednotlivý prvek hraje.
TECHNIKA MANIPULUJE
V přípravě je také vaše sólové album Scripta Soli. Jak jste daleko?
Na aůbu "Scripta Soli" pracuji průběžně již dlouho. Jedná se o titul poměrně rozsáhlý, založený na práci s terénními nahrávkami, získávanými v průběhu několika let. Podstatou projektu je transformace, respektive muzikalizace původně zdánlivě nehudebního tvaru. Mělo by to být výrazně ambientní album, zcela jistě nejtišší z mých produktů, ale zdá se být také nejpracnějším. Vzhledem k tomu, že vyžaduje naprosto specifický typ práce i koncentrace, čekám na chvíli, kdy mi čas dovolí plně se mu věnovat. V současné době je zpracovaná asi polovina materiálu.
Hudebně zpracováváte vážná témata, důležitou roli hrají emoce, různé stránky lidského konání, historie a bytí, i náboženství. Elektronika i další nástroje mají ale i své zvukové hranice. Narážíte často na to, že musíte přistoupit ke kompromisu mezi představou, jak mají dané emoce či pocity v kompozici znít, a tím, jaké jsou dané technické možnosti?
Práce se zvukem je podstatou vertikálního členění skladby a skýtá nepřeberné množství řešení. Je ovšem třeba zdůraznit, že ani ty nejdokonalejší technické možnosti neposkytnou hudebníkovi komfort, vše je, respektive musí být, vedeno jím. Technologie je dobrý sluha, ale špatný pán. Buď jste to vy, kdo vládne, nebo jste sám manipulován. V tom případně sklapne dokonalá past. Stává se, že se mi nepodaří uskutečnit svou představu, ale vidím to jako vlastní nedokonalost, nikoli jako technický problém daný limitací nástrojových a přístrojových zdrojů zvuku. Nejsem jimi omezen, zdrojem či inspirací mohou být teoreticky jakékoli sluchové vjemy, jež nás obklopují.
Hudebník může zabřednout až do mikroskopicky důsledné práce na jediném zvuku či momentu – kdy poznáte, že toto je ideální a konečný stav a je možné pokračovat dál?
Preferuji komplexitu. Zvuková charakteristika, jakkoli pro mne podstatná a významná, není jediným atributem skladby. Vždy to chápu jako vztah detailu a celku. Najdu-li kompatibilitu, souzvuk a výpovědní autenticitu, mohu pokračovat dál.
Předpokládám, že jste nejen hudebník a skladatel, ale také posluchač. Co poslední dobou v hudbě nejvíce potěšilo Vladimíra Hirsche?
V poslední době mne hodně potěšilo, že byl konečně nahrán komplet všech symfonií mého oblíbeného skladatele Miloslava Kabeláče. Nejsem sice úplně nadšen ze některých provedení, ale byla tím zaplněna ostudná mezera v diskografii české moderní klasické hudby a jejích významných představitelů.
ROZHOVOR VLADIMÍR HIRSCH
TEXT RICHARD KUTĚJ
duben 2017
 |
| Vladimír Hirsch |
Žádné komentáře:
Okomentovat