O světě, který tu je i není - o věcech výjimečných i banálních, podivuhodných i trapných, temných i oslnivých, tristních i směšných, paradoxních i logických, stejně tak však i o věcech temně zářících, tragikomických, podivuhodně banálních,
výjimečně trapných či zcela logicky paradoxních. A o sobě, který tu je i není stejně tak.

neděle 9. února 2014

Úspěchy filozofie úspěšnosti

Jedním z nejzrůdnějších produktů mechanizmu despiritualizace současné společnosti je úspěch coby univerzální měřítko, tedy často i měřítko kvality. Není třeba popisovat společenskou většinou přijatou představu úspěšnosti ani spekulovat, nakolik je tato skutečnost nebezpečná, absurdní či destruktivní, neboť výsledky jsou všudypřtomné a zjevné. Právě ony by však byly schopny zavést pozorovatele k přesvědčení o nezměrné námaze, jakou bylo třeba vynaložit, aby se do očí bijící malformace stala přirozenou součástí vědomí milionů. Kolika mýty musel být asi tento pojem opředen a jakými vlastnostmi svými tvůrci vybaven, aby budil co nejmenší podezření z falzifikátu? Jeho uvedení v život přece muselo být navíc podmíněno nadlidskou trpělivostí při čekání na postupnou inkorporaci antropocentristického materialismu do myšlení společnosti a složitým vývojem ve vytváření adekvátních technik, které zaručí jeho zdařilou instalaci. Ó jaký omyl! Nic v historii nemělo volnější a snazší cestu k souhlasu, jako právě tento model hierarchie hodnot. Nic totiž nevyburcuje k vysoké výkonnosti na nejrůznějších rovinách více, než pohodlnost.

Poskytnutí snadných řešení vzbuzuje nevšední vděk davu, jenž se bez prodlení, zcela spontánně a s příslušnými projevy úcty jme sloužit novému božstvu. Božstvu, které nic nevyžaduje, nic nesoudí, všemu dává zřetelný rámec a vše v tomto rámci poskytuje, tedy božstvu podle jeho představ. Oběti tohoto pojídání duší se dokonce ocitají v situaci, kdy s mírou (samozřejmě nikoli “hloubkou”) jejich přesvědčení roste i hrdost a pocit povinnosti bránit je za každou cenu. Honosí se svou bezduchostí jako štítem před čímkoli, co by se třeba jen náznakem mohlo dotýkat svrbějící skutečnosti a jsou bláhově připraveny bojovat za svého největšího nepřítele, protože jim poskytl recept na štěstí, spočívající v právu na ignoranci estetiky a ve svobodě dopřát si všeho lživého, pokud to slouží jejich psychickému komfortu. V případě pochyb mají záruku v dostatku renomovaných referencí, dodaných dalšími, k tomuto účelu snadno klonovatelnými přisluhujícími, jejichž posláním je povolání určené pro člověka neschopného tvorby, tedy kritika.

Úkolem lodivoda současného umění je pak chránit všechny své duše před nákazou dýmějovým morem kritičnosti a tužby po naplnění jakýchsi neznámých (a proto tedy v jejich pojetí neexistujících) prostor svého srdce. Disponuje přitom všemi vymoženostmi, vhodnými k mediálními manipulaci, neboť pro každého jejich vlastníka je vždy vítaným garantem prosperity (pochopiteně bilaterální). Pro zdařilý výkon funkce musí být toto individuum vybaveno plně vyvinutým instinktem, způsobilým detekovat nebezpečí svobodného uměleckého ducha s takovou rozlišovací schopností, že již pouhý nástin podezření z jeho přítomnosti působí nezvladatelnou nauzeu, zatímco jeho bankovní konto zachvátí téměř konvulzivní forma obavy o život. 

Úspěšnost dnešní tvorby předpokládá panoptikální, pokud možno multimediální image formy k nakrmení smyslových archetypů. Výtvor takového typu neopomene žádnou příhodnou a adekvátně zprůměrněnou dobovou ingredienci, přičemž výsledný eintopf je dochucen větší či menší dávkou více či méně kvalitního psychostimulancia, ať již účelově skrytého či neskrývaného. To vše za nasycení základního požadavku bezobsažnosti. Je tedy logické, že účinnost produktu směřuje poté k těm etážím podvědomí, které lze zařadit jen o málo výše, než reakci slinícího Pavlovova psa, tedy mírně přesahující rámec první signální soustavy. K výrobě mediátorů mezibuněčných interakcí není pochopitelně zapotřebí invence básníka.

Jedním ze zřetelných signálů destruktivismu umění je plagiátorství. Tento rozšířený a se samozřejmostí přijímaný jev se profiluje převážně ve své nejtupější podobě, motivované pouze primárním výpočtem přiživit se na osvědčeném úspěchu, jsa přitom ještě zvýhodněn skutečností, že v době prosperujícího obecného relativismu není již považován za apriorní prohřešek. Takové počiny se projevují buď ryzí neomaleností nebo rádoby vychytralou snahou o skrytí původu, což jest doprovázeno dojemně politováníhodnou scénografií blamáže. Jen málokdy nacházíme v užití stejného principu či látky (pochopitelně nikoli otrocky kopírované) prvotní funkci pramene, jenž chce být obohacen svými přítoky, což naprosto není odsouzeníhodným, ale naopak přirozeným prvkem ve vývoji tvůrčí osobnosti.

Dalším typickým projevem systematického užívání vývěvy základních atributů uměleckého díla je pandemie anorganického eklekticismu, představující důsledek nedostatku základních hřiven v roli jednoho z možných motivů pokusu o dosažení rysů jedinečnosti za každou cenu. Mechanistický princip těchto genetických experimentů mičurinovského typu rodí armády mutantů, jejichž společným rysem je sice naštěstí neschopnost další reprodukce, avšak pouze v jednotlivé řadě, neboť iluze originality insipiruje k následování v globálním měřítku na nejrůznějších polích činnosti. Již z pouhého počtu pravděpodobnosti je jasné, jaký nárůst populace projektů lze u této laciné pracovní techniky předpokládat. Zapotřebí je opravdu velmi málo – důsledná nepřítomnost vůle k hlubší znalosti ducha a kořenů jednotlivých komponent vytvářeného produktu. Janáček, Bartók, Honneger či Martinů by si v těchto souvislostech možná odpustili dlouhá léta usilovného studia příbuzných fenomenologií. 

Přijímaje tento stav a vida současníka Kubínovým okem na směšném vozíčku svých sebestředných tezí je třeba přijmout boj jakkoli marný, avšak nezbytný, neb duch trvale vzhlíží i z nenasytně otevřeného chřtánu a nedohlédnutelného, leč definovatelného dna propasti pohlcující v rituálu despiritualizace vše živé.

Realita může být sice pochopitelným důvodem k úkorným antitezím, coby emocionálně akceptovatelného projevu bezmoci, takový postoj je však vlastně jen prostou, reaktivní a mechanickou inverzí, tedy standardem, užívaným stejně tak svým protipólem v opačném gardu a jeho osud lze proto uzřít ležet na stejném dně.

Vladimír Hirsch (2001)


Žádné komentáře:

Okomentovat