O světě, který tu je i není - o věcech výjimečných i banálních, podivuhodných i trapných, temných i oslnivých, tristních i směšných, paradoxních i logických, stejně tak však i o věcech temně zářících, tragikomických, podivuhodně banálních,
výjimečně trapných či zcela logicky paradoxních. A o sobě, který tu je i není stejně tak.

čtvrtek 25. prosince 2014

Jan Dismas Zelenka opomíjený a znovuobjevený

Jakkoli dlouhodobě přehlížen ve stínu jiných, ve své vlasti dlouho zapomenut a dodnes ne zcela doceněn, patří skladatel Jan Dismas Zelenka (16. října 1679, Louňovice pod Blaníkem – 23. prosince 1745, Drážďany) k nejvýznamnějších světovým hudebním géniům období vrcholného baroka. Jeho tvorba představuje jednu z nejsvébytnějších a umělecky nejdokonalejších kapitol této historické epochy. Zelenkův skladatelský jazyk je výjimečný nejen nekonvenčností uměleckého přístupu, nápaditostí a originalitou harmonizace a instrumentace, ale i dokonalostí umění kontrapunktu, tedy nejvíce vzývané kategorie hudebního umění té doby. Tvorbu tohoto českého skladatele lze bez zaváhání označit za výjimečně objevnou, imaginativní a plnou hlubokého citového prožitku, přesahující daleko dobu svého vzniku a promlouvající se stejnou, ne-li větší intenzitou i k dnešnímu posluchači. K jedinečnosti Zelenkovy hudby významně přispěla i skladatelova inspirace soudobou českou lidovou hudbou.




















Biografie

Janu Dismasu Zelenkovi se základů hudebního vzdělání dostalo od jeho otce, louňovického učitele a varhaníka. Po studiích v Praze a krátkém působení v kapele barona Hartiga odešel v roce 1710 do saských Drážďan, kde se stal kontrabasistou dvorní kapely Augusta Silného. V roce 1715 studoval umění kontrapunktu ve Vídni u císařského kapelníka Johanna J.Fuxe, na jehož doporučení umožnil král August Silný Zelenkovi pokračování studia v Itálii u Antonia Lottiho. První příležitost uvést se coby skladatel dostal Zelenka na podzim roku 1723, kdy se v Praze konala korunovace císaře Karla VI. českým králem. Pro pražské slavnosti napsal Zelenka řadu vynikajících děl, např. hudbu k velké alegorické opeře o životě svatého Václava „Sub olea pacis et palma virtutis“, orchestrální skladby „Ouvertura in F“, „Sinfonia concertante a moll“, „Hipocondria“ a několik triových sonát.


Jan Dismas Zelenka se posléze stává zástupcem kapelníka dvorního orchestru Augusta Silného a zdá se, že jeho sláva bude nadále strmě stoupat. Po smrti krále však v roce 1733 jmenuje nový saský panovník navzdory Zelenkovu očekávání královským kapelníkem Johanna Adolfa Hasse, který coby příznivec italské opery vnáší ke dvoru jiný hudební styl. Ačkoli Zelenka byl do určité míry italskou operou rovněž ovlivněn, práce jeho nadřízeného, vyznačující se poněkud lacinou popularizací tohoto žánru, byla svou úrovní s významem činnosti českého skladatele nesouměřitelná. Zelenka navzdory této skutečnosti nadále usilovně pracuje. Lze se domnívat, že možná právě onen společenský neúspěch uvolňuje skladateli ruce pro svobodnou, nikým nepředepsanou tvorbu, otevírá pole působnosti jeho tvůrčímu géniu a zasluhuje se tak nepřímo o rozsáhlé dílo jedinečných kvalit. Kromě práce komponisty se po celý svůj život věnuje i pedagogické činnosti a vychová řadu poměrně význačných skladatelských osobností té doby, jakými byly např. J. J. Quantz, J. G. Barter či J. G. Rollig. Ve svých 66 letech Jan Dismas Zelenka umírá po dlouhé nemoci v noci z 22. na 23. prosince 1745 v Drážďanech a na Štědrý den ráno je tamtéž pochován.





















Skladatelovo dílo a jeho osud

Zelenkovo dílo obsahuje kolem 250 skladeb (dle katalogu, sestaveného Wolfgangem Reichem), na základě historických záznamů se však přepokládá, že toto číslo bylo vyšší, neboť část literatury byla ztracena. Páteří skladatelovy tvorby je hudba sakrální, především vokálně-instrumentální. Nejčetnějšími byly mše, kterých složil včetně smutečních téměř třicítku, dále pak oratoria, kantáty, hymny, žalmy, litanie, antifony, duchovní hudba pro jevištní přednes ad. Skladby světské (vokální, orchestrální a komorní) sice představují menší díl Zelenkova odkazu, svým uměleckým významem se však duchovní tvorbě zcela vyrovnají.

Jakkoli Jan Dismas Zelenka sklidil za svého života obdiv takových osobností, jakými byli např. Johann Sebastian Bach, Georg Philipp Telemann ad., zůstalo jeho dílo současníky pro svůj dobový přesah a invenční předstih do velké míry nepochopeno. Bohužel však ani další generaci hudebníků nebylo dopřáno seznámit se s ním, neboť bylo po skladatelově smrti uloženo do archivu drážďanského chóru jako majetek panovníka a nebylo možné je dlouhou dobu ani opisovat, ani vydávat. Tato skutečnost představuje pravděpodobně jednu z hlavních příčin dlouhodobého zapomnění Zelenkova odkazu nejen v rámci posluchačské, ale i odborné veřejnosti.



















O znovuobjevení Zelenkova díla v Česku se zasloužil Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863, tedy 118 let po skladatelově smrti, uvedl jednu z jeho orchestrálních suit. Ani tato aktivita neznamenala trvalý zápis Zelenkova jména v české hudební historii. Skutečný zájem o Zelenkovu tvorbu začal vzrůstat až koncem 50. let 20. století. Zásadní význam mělo v této souvislosti první provedení některých Zelenkových skladeb Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars rediviva. V letech 1958 – 1960 to byly tři triové sonáty , v roce 1963 Sinfonia concertante a v roce 1969 vynikající interpretace skladby Lamentationes Jeremiae prophetae (Nářky proroka Jeremiáše) se sólisty K. Bermanem, N.Casei a T.Altmeyerem. Všechny tyto skladby v realizaci Milana Munclingera byly zároveň u nás poprvé zachyceny na nahrávkách a vydány na deskách Supraphonem. Významnou zásluhu o znovuobjevení a skutečné ocenění Zelenkovy hudby mají v současnosti nové české soubory, interpretující barokní hudbu s použitím dobových nástrojů. Jedná se o soubory Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, Collegium 1704 vedené Václavem Luksem, Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, Capella Regia Musicalis či Collegium Marianum. V jejich podání lze obdivovat světové premiéry nahrávek Zelenkových děl, mezi kterými vynikají zejména „Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao) – rozsáhlá vokálně instrumentální skladba k poctě svatého Václava, Missa Sanctissimae Trinitatis, Miserere či Rekviem d-moll v podání Musica Florea, Litanie Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ a Missa purificationis, koncipovanou jako missa solemnis s velkolepým nástrojovým obsazením, provedenou Ensemble Inégal či Officium defunctorum, Missa Votiva, I Penitenti al Sepolchro del Redentore a instrumentální skladby v diskografii Collegia 1704. Mnohé z nových nahrávek získaly prestižní mezinárodní hudební ceny a kritiky jsou přijímány s obdivem a uznáním.




















Přehled nejvýznamnějších děl

Mše a rekviem:
* Missa Sancta Caeciliae, G-Dur, c. 1711 (ZWV 1)
* Missa Sancti Josephi, D-Dur, c. 1731 (ZWV 14)
* Missa Purificationis BVM, D-Dur, 1733 (ZWV 16)
* Missa Sanctissimae Trinitatis, a-Moll, 1736 (ZWV 17)
* Missa Votiva, e-Moll, 1739 (ZWV 18)
* Missa Dei Patris, C-Dur, 1740 (ZWV 19)
* Missa Dei Filii, C-Dur, c. 1740 (ZWV 20)
* Missa Omnium Sanctorum, a-Moll, 1741 (ZWV 21)
* Requiem c-moll, ZWV 45
* Requiem D-dur, 1733, ZWV 46
* Requiem D-dur, c. 1731, ZWV 48
* Requiem F-dur, před 1730, ZWV 49

Oratoria:
* Il Serpente di bronzo, 1730, ZWV 61
* Gesù al Calvario, 1735, ZWV 62
* I penitento al sepolchro del Redentore, 1736, ZWV 63

Litanie:
* Litaniae Lauretanae, ZWV 149, 150
* Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“, 1744, ZWV 151
* Litaniae Lauretanae „Salus infirmorum“, 1744, ZWV 152

Žalmy a hymny:
* Dixit Dominus, (4), ZWV 66 - 69
* Confitebor tibi Domine, (5), ZWV 70 - 74
* In exitu Israel, (2), ZWV 83 - 84
* Lauda Jerusalem (3), ZWV 102 - 104
* Laudate pueri, (5), ZWV 78 - 82
* Ave maris stella d-moll, c.1726, ZWV 110
* Chvalte Boha silného, ZWV 165
* Ave Regina coelorum, (6), ZWV 128
* Regina coeli, (6) ZWV 129-134
* Salve Regina, (7), ZWV 135-141

Ostatní liturgická a duchovní hudba:
* Te Deum d-moll, c.1724, ZWV 145
* Te Deum D-dur, 1731, ZWV 146
* Magnificat c-moll, c. 1727, ZWV 107
* Magnificat D-dur, 1725, ZWV 108
* Miserere D-dur, 1722, ZWV 56 [STB, soli; SATB, ch.; 3Trbn.; 2Ob.; 2Vn.; 2Va.; B.c.]
* Miserere c-moll, 1738, ZWV 57
* Lamentationes Ieremiae Prophetae, ZWV 203
* Responsoria pro hebdomada sancta, ZWV 55

Světská díla:
* Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao), 1723, ZWV 175
* Il Diamante, ZWV 177

Instrumentální skladby:
* Trio or Quartet Sonatas nos. 1-6, c. 1721, ZWV 181
* Capriccio no. 1 (D), c. 1717, ZWV 182
* Capriccio no. 2 (G), 1718, ZWV 183
* Capriccio no. 3 (F), c. 1718, ZWV 184
* Capriccio no. 4, (A), 1718, ZWV 185
* Concerto à 8 Concertanti, 1723, ZWV 186
* Hipocondrie à 7 Concertanti, 1723, ZWV 187
* Ouverture à 7 Concertanti, 1723, ZWV 188
* Simphonie à 8 Concertanti, 1723, ZWV 189
* Capriccio no.5 (G), 1729, ZWV 190

Vladimír Hirsch (2005)

středa 3. září 2014

Vladimír Hirsch - Essentia Quinta (Exorcisms)



EXORCISMS
Thematic album for integrated ensemble (1999) in revised version (2006), op. 61/2. Musicians: Vladimír Hirsch - keyboards, synthesizers, vocals, drums, programming); participation of Czech Integrated Ensemble, Tom Saivon (mix), Dominika Karčovská and Martina Sanollová (vocals). Mastered by Jan Seibt. Produced by Tom Saivon. Revocation of the theme of exorcisms (op. 61/1) in integrated musical form.

Recording :
CD (© 2009 Ars Benevola Mater - ABM31)




















Vladimír Hirsch : Essentia Quinta

úterý 29. července 2014

Vladimír Hirsch - Invocatio III

From INVOCATIONES - the cycle of four ritualistic musical prayers. This is original version of project, that was in 2002 applicated in Aghiatrias album "Epidaemia Vanitatis". The compositions have a deep ambience with immersive emotional perceptions, without sparing any intensity and urgency. the overall character structurally aims more towards dark ambient. Listeners are drawn inside an introspective journey within a tempestous and submerged world together. The project is - both thematically and in means of expression - significantly related to Missa Armata with character of rites as the main axis of both compositions. As such, both projects both were included on one album and released in 2012, thus more than 10 years after their origin.



Musicians: Vladimír Hirsch - electronic keyboards, synthesizers, vocal, integrated techniques, Tom Saivon - additional sounds, Martina Sanollová - backing vocals. 
Lyrics: St.Augustine, Raccolta (Enchiridion Indulgentiarum). 
Mastered by Vojtěch Haňka 
Recording : Missa Armata . Invocationes (CD © 2012 Ars Benevola Mater - ABM44)

                                                                                                               from the review by Jan Blanický

středa 23. července 2014

Břetislav Kafka - Experimental Parapsychology

Břetislav Kafka (May 14, 1891, Horní Kostelec u Náchoda, Bohemia, Czechia - August 27, 1967, Červený Kostelec, Bohemia, Czechia), was a Czech researcher in the field of experimental psychology and parapsychology. He is considered one of the founders of modern parapsychology and the spiritual father of the tradition of this discipline in Czechia. Kafka studied the characteristics and capabilities of the human brain using hypnosis.

Kafka acquired all new knowledge through his communication with persons in hypnotic state. Using hypnosis, his experiments brought up at that time new special theories in the fields brain morphology, principles and mechanisms of thinking, relations between consciousness and subconsciousness (studying the phenomena of clairvoyance), and volitional manipulation of reality through telepathy, telekinesis and psychokinesis - in general describing discoveries of remarkable qualities and abilities of human brain.

In his book New Essentials of Experimental Parapsychology (originally called "The Dawn in Mind") published in 1925, Kafka described the theory of some "supercellular", "non-cellular" or "superior cellular" principles of brain activity, where the process of thinking is concentrated in substances, that are associated around neurons. Kafka calls those structures "esplana". Their selective vibratory motion represents own mental activity and they are also the wearers of the memory. Kafka's theories of new basic structures of the matter, from "pre-matter" to some kind of "superior matter" and their time and space independent interconnection, seem to be in some aspects predecessors of theories of the physicists Alain Aspect and David Bohm from second half of 20th century, psychologist Stanislav Grof or neurophysiologist Karl H. Pribram. Kafka was founded of the discipline of parapsychology in Czechia, later storied by psychologists Zdeněk Rejdák, founder of psychotronics, Stanislav Grof, important scientist in transpersonal psychology, František Kahuda and others. 

Bibliography :
"The Dawn in Mind" (Svítání v duši) - 1925, since 8th edition (December 1945) "New Essentials of Experimental Parapsychology" (Nové základy experimentální psychologie)
"Parapsychology" (Parapsychologie)
"The Man of Tomorrow" (Člověk zítřka)
"Culture of The Reason and The Will" (Kultura rozumu a vůle)

pondělí 30. června 2014

Vladimír Hirsch - Elegy I & II



”ELEGY” for organ, telharmonium & gas organ, Op. 65; 2001 (Part I & Part II). The track from the album Vladimír Hirsch: Selected Organ & Piano Works, a selection of compositions, created between 1977 and 2012. The collection combines unpublished tracks or adjusted versions of previously released material. All tracks revisited, re-recorded and remixed at CatchArrow Recordings studio, Prague, Czechia, 2012. Musicians: Vladimír Hirsch – organs, pianos, electroacoustic, analogue and digital techniques. © 2013 Integrated Music Records – Catch 054, suRRism-Phonoethics – sPE_0143




pondělí 23. června 2014

Heathen Harvest: INVOCATIO - Interview with Vladimír Hirsch by Clavdía Adimiron

Czech sound alchemist, Vladimír Hirsch, has been composing and experimenting with modern classical, dark ambient, and industrial music for over two decades. By using both electro-acoustic and digital techniques he is able to create fascinating scapes of aural expression. From the sacred union of these styles and their own intricate facets and dimensions emerges what Vladimír Hirsch calls INTEGRATED MUSIC, his living essence manifested.

Heathen Harvest:  Vladimir, what was life like growing up in a country in political turmoil such as Czechoslovakia, and how has this manifested through your art?

Vladimir Hirsch:  I grew up in a family which was “the enemy of the regime”, my father was imprisoned in a communist concentration camp, because he – as a lawyer – rejected to participate in the system of prosecuting opponents of the regime and was blamed on charges of conspiracy. Of course, all the persecutions we were exposed to would be a book of stories – and the character of the socio-pathological situation in our land participated in the formation of my artistic attitude at some point. For a very long time, all “suspected” cultural activities were prohibited and I was totally isolated and composed music only for my drawer. Only in my late years of prolonged agony under the communist regime, did I form a post-punk band and in 1987 played for the first time in public. It is necessary to say I have never been a songwriter of protest songs. All the time, I have been focusing on, more or less existential themes that I consider as the only substantial exploration.

However, it was really hard to live in that Orwellian State, on the other hand, it served as an overwhelming experience of how grand human decay can be expressed. If some concrete political consequences of the former regime appeared somewhere in my music, I consider them as a superficial expression and out of my basic conception. In fact, there has not been any change in the quality of world politics since that time, only in tactics and in specific strategies of leading the herd. We live in a seemingly different environment, but it is a feigned democracy, with a sophisticated system of manipulation, subconsciously intoxicating human minds, conforming their style of life and values towards individualism and a diversion from spiritual understanding of being. The manipulators understand, that for their reign, it is not necessary to kill or pursue anyone these days. The natural hierarchy of values has been quietly substituted by their holograms. The result of that act, formal existence without content, leads to a significant loss of spirit and subsequently a loss of consciousness of that process. It is invisible and painless, so a lot of us do not feel any lack. This form seems to be more dangerous, because of its hidden character and easy acceptance of that status quo as a pleasant comfort. This desolating fact is what I want to show in some degree with my work by challenging the traditional templates of understanding: “positive” and “negative”, “beauty” and “ugliness”, etc.

HH:  Your art emanates some truly horrific sounds; wherein seems to dwell something otherworldly. Do you believe it‟s possible your art evokes the presence of something otherworldly?

VH:  I am glad you have that feeling. From my point of view, it is natural to long for “other worlds” – which means for me longing for the cognition of our real matrix. I admit – I am aware of their presence intensely in my mind, being at the same time absorbed by a mordant, overwhelming feeling of impossibility to genuinely reach them . I realize that there is no other path, than only to try to somehow transform our physical reality. That trial cannot be under way without a fight and pain, whether inner, silent, latent or blatant and violent. So, I attempt to realize that struggle in music with the belief that the music is able to be an authentic description and expression of that transubstantial act. This might be the reason why some listeners get a physical impact or accented “physical” sense from my music despite its spiritual themes. This confrontational style sounds probably maddening and horrific, but when I find myself in that transient “hyper state” of my own existence while creating music, I don´t feel any horror or joy, any positive or negative connotations, only some kind of awakening and relief from overcoming them. Therefore, I am very often surprised by some people’s descriptions of my music as bombastic, with dramatic gestures, I don’t consider them that way, I feel it as the epitome of the natural cognitive process.

HH:  What kind of effect would you like for your art to have on those who listen with intent?

VH:  Excellent question and an important one. Thank you. I have never received it. I would like to know myself what they imagine! I would like them to escape from the limitations of rationality, which seems to pervade everything, into another dimension. Music is able to explore and reveal a deeper underlying reality in contrast to the phenomenological world. Ideally, the audience would discover and open that space. But I must say, sometimes I am surprised by some reviewers descriptions. For example, my music has been referred to as devilish, dark and disturbing. However, for me it is the complete opposite, because the intent is a spiritual purgatory and the impact might feel like as an intense violent flooding. On the other hand, music is mightier than its creator, saying more than is even originally intended. It is the miracle of art. Simply, I would like them to open their subconsciousness.

HH:  At times ominous and nightmarish and at others solemn and beautiful; are these reflections two faces of the same phenomenon? Or do you view them as observations of two different currents of light (and dark?)

VH:  A permanent presence of inner feud is a basic attribute of our existence. This struggle seems to be something important. I am captured and fascinated by it and it serves as my main creative force. Therefore the mode of my musical expression often has a confrontational nature about it. Many of my works are abrasive and physical while somehow being solemn and contemplative simultaneously. For me, they make sense together because they arise from the same source, just like spirit and matter living together, fighting each other, but cannot be separated in our human world. There is something that reconciles both worlds, I feel music is that path which leads closer to that point.

It is impossible to see light – thus also to call it – without simultaneous existence of darkness. Its co-existence does not inevitably mean anything contradictory, if we had not constructed so many artificial antagonisms during our history. The dual nature of reality only appears to be dichotomous, when it is really of the same whole. We are able to create opposing attributes that are absolutely not in conflict. Sometimes we try to find our leading thread inside the labyrinth, sometimes we try to get rid of it by conscious or unconscious self-lobotomy, feeling unbearable discomfort from it. There is no easy escape from our oppositional-categorization prison we made paradoxically for ourselves.

HH:  While much of your music does not even contain lyrics, your art still remains immensely profound; what do you feel is the reason for this?

VH:  Usually I create music thematically, which represents for me some inner epic construction. Musical language is more abstract, its potential contains larger means of expression than words. There is also the danger that lyrics can mislead and overshadow the musical intent. That is why I use vocals and voices in my solo works only as a musical instrument. In rare cases I also use some lyrics, but allow them mostly to be submerged and purposely unclear. However, in my other projects, predominantly Skrol, the music has a more traditional song form and lyrics are more appropriate.

HH:  What do you feel is lacking from the majority of contemporary “art”, that it is without the sense of the profound?

VH:  Contemporary art bothers me the most by its formalism, the silent assent to loss of content, fear of authenticity, contempt for emotions, rejection of serious topics, dilettantism and an epidemic of some sort of primary manipulative intentions of creators. There is some unwritten agreement in the art of today, that it is not necessarily substantial to say anything, actually, the message – and especially a more profound one – should be avoided like an infectious illness or rejected with derision. Instead, it flows in the stream of purposive slickness and calculation of apprehension for targeted social or taste fashioned groups of people. I consider it as one of the logical results of gradual despiritualization.

HH:  The process of artistic creation is a very sacred thing; in what ways do you prepare yourself mentally, physically, emotionally, and spiritually before creating or performing?

VH:  I used to work in consecutive phases. Idea, conception, creation. Ideas are elusive, so I probably cannot count it as a phase of work, but it is usually some result of an inner continual searching process, that lives its own life. At the moment when it is found by my consciousness, it remains there like some permanent question until the end of the work. Anyway, I am never prepared. I am not the commander of those mechanisms and to say the truth, I don´t want to be. It would be a rape of spirit.

The preparation for performing depends on the character of the project. The Industrial audience is usually vociferous, used to a continual stream of noise. In my music, I work a lot with dynamics and the range of sound levels moves from discrete to extremely loud. In quiet passages, the loudness of the audience is very annoying and harming not only to music, but also my own ability to concentrate, so I am very happy when shows take place in churches or for example, a film festival, where people are naturally or instinctively immersed in the experience. In general, of course, I need to submerge and not be distracted. Such ideal venues and atmosphere are hardly ever-present, so I have unconsciously developed during the years some mechanisms which shield against distractions.

HH:  Your music is not only aural, but also very visual. What artists/artworks have inspired your compositions? (Painters, musicians, sculptors, etc..)

VH:  I could write a very large paragraph of influences and huge list of artists, but I will mention the names of those that really tempted me to work similarly. From music, I have always been attracted by the spiritual strength in the aching reality of Miloslav Kabeláč, close encounters of space and detail of György Ligeti, mathematical order in chaos of Iannis Xenakis, as well as pure and sharp bone-penetrating existentialism of Swans, the ability to move in microspace of Giacinto Scelsi or animate industrialism of SPK. In other art that inspired in some way my artistic philosophy or my general visions, I can mention the metaphysical transformation of pain in Mikuláš Medek’s paintings, Graham Greene’s salvation of the damned or Jorge Luis Borges’s authentic imaginary worlds in writing.

HH:  What role (if any) does philosophy play in your artistic expression? Spirituality?

VH:  Of course I work with some philosophical principles, both consciously and mostly unconsciously, which result in a natural flow of expression. Spiritual insight is definitely my main inspiration in music.

HH:  Do you work with any other mediums of artistry such as painting or writing poetry?

VH:  Yes, I had some short period years ago when I tried to paint. But painting did not express all I wanted as I had no formal training. I admit I do still like two of my paintings, but unfortunately I threw them out. I have written short stories for a very long time and also lyrics for my musical projects. I have some periods when I am inspired to write, but it is sporadic.


HH:  In early 2012 you played some live performances in Berlin. How did those go?

VH:  It was at a Berlin film festival called Directors Lounge, and my performance was interesting because of the presence of an audience that normally would not appear at my shows. Whether I want it or not, one is always placed into some category. My music is not acceptably classical for the classical music milieu and for its classical aspect not too industrial, noise or dark ambient for people that usually listen to that stuff. But, only that second scene is able to accept my style, so, I usually play at industrial and similar concerts. The positive response was a pleasant surprise. The audience in Berlin was able to go behind the line of standard categorization, as the event was a film festival, so they behaved as if in the cinema, quiet and submerged. I performed the album ‘Underlying Scapes’ to Marianna Auster’s video collage, which was synced thematically to the music. We wanted to invoke an out-of-body-experience based on the confrontation between sound manipulation of subliminal structures of the brain and its transformation into an emotionally and surrealistically charged visual narrative.

HH:  Your live shows have been referred to as frightening and unsettling by some; is this the desired effect you have for your audience, or do you think this is merely a reflection of society’s inability to deal with such deep and thought-provoking emotions you express?

VH:  The second one, without doubts. I hope I make music as an authentic scan of my mind, expressing inner fights, doubts, dreams, nightmares, rages, etc., without any intent to mindlessly provoke.

Contemporary society is pathologically cultivating general blindness, being scared more from the loss of illusions and the loss of comfort, than from its own decline and fall. It is definitely losing its ability to solve problems, producing more and more sophisticated toys that generally help in invocating ignorance of reality. Therefore fear of that kind of music and inability to be confronted is rampant. Better to blame artists for cynicism, aggressiveness or malicious intent, while at the same time speaking cheaply about beauty and positivity, rather than seeing and facing all those things in the real world. I want listeners to awake from that facade. If we leave personal taste out of consideration, I understand somebody cannot deal with those feelings, which can be reflected in their own apprehensions and doubts. As such, I am scared more from optimism than despair.

HH:  „Graue Passion‟ stands out for me as one of your most powerful pieces of work. It is in my opinion true musical mastery. As I understand, it took several years to get its proper release. When listening to it today do you feel it is complete or do you wish to re-work it someday?

VH:  It was reworked several times, as I was not satisfied with the result for more than 7 years. Really strange, after those fully prepared conceptual trials, the project remained in my head like some nightmare. Paradoxically, “Graue Passion” is the result of one night’s revision, made spontaneously after a sudden, accidental impulse.

HH:  In 2001 you performed some exclusive concerts in the U.S. How was this experience for you, and do you have any plans or desire to return to the U.S. in the near future?

VH:  It was interesting in many ways, because of the many absolutely opposite feelings I received from the experience, from disgust to astonishing amazement that cannot be surpassed. Playing in the States cannot be so easily defined, as it really depended on the venue and state. Sometimes, I felt that the audience seemed standoffish, as if they have already heard it all before. However, I have never forgotten the show in Detroit, in the center of a totally dead district, where I had the same feelings I had reading Ray Bradbury´s “The Martian Chronicles”, where all inhabitants of some town died out and the main character is walking there in dry wind, that moves all artificially looking martian corpses, like fallen leaves down streets, expressing some definitive emptiness. With still five minutes before the show, there was not any person inside the hall, but during one short moment, it became full of people that disappeared after the show as quickly as they appeared. I went out and in the street only the sound of garbage was heard rolling in the wind. Surreal, unreal, incredible. Btw, it was one of the best shows I have ever had. The tour, was called “Fire Martyrs Tour”, with 16 concerts in 16 states in three weeks and over 6000 miles on the road. Doubtless, I would like to return back again, but with the possibility to choose places of performances.

HH:  Your newest work entitled “MISSA ARMATA. INVOCATIONES “was released in November 2012; could you tell us about it?

VH:  It is actually a new release of old stuff which has been reworked. “Missa Armata” is the original version of Mass. With the new version, I returned back to the first original, because of its strictness, considering it more authentic. “Invocations” is a reworked version conceived now as musical prayers. Both compositions share a common redemptive theme. Missa Armata is more noise-industrial oriented, while Invocationes compliments it with ritual dark-ambient.

HH:  Being a modern composer do you feel your music is understood and/or appreciated by people, or do you feel it is largely goes over the heads of most people?

VH:  In general, I think that overwhelming majority of people will switch off their media player after few seconds of listening, so, music is “going over their heads”, as you said, but without a chance to really get in. The standard reaction is “I am sorry, I cannot undergo it”. I realize that the inevitable fate of this kind of music is to stay on the margin of society. It is natural and I am reconciled with this fact. Once, some Czech reviewer wrote – probably from his own experience – that my music is either loved or hated, with always sophisticated reasons of respondents for one or the other – it never has an indifferent reaction.

HH:  When listening to your music, one can get the sense that it involves a particular transcendence from out of the pits of political, social, and religious dogmas, perhaps even one‟s own personal hell into a more enlightened and spiritual mature being. Are these the sort of themes you explore within your music?

VH:  Absolutely! You described it exactly in very enlightened way by your own question. I could not say it better, perfect definition.

HH:  You have been involved with other projects such as Skrol, Luminar Ax, and Aghiatrias at different points throughout your career. Do you prefer working in a collaborative environment with other creative individuals, or do you find greater fulfillment from working solo?

VH:  My investment in conjoint projects was always at the maximum and the overwhelming majority of them were based on my solo works. All those cooperations were usually in the beginning inspiring and a connection of people and their creative effort, constituting some interesting and original potential, but I can say without any pretension, that I have preferred working independently for many years, because I can freely realize my intentions, without any external intervention. On the other hand, I still enjoy performing on stage with a conjoint project much more than solo concerts. The connection between people on the stage is something unique, when you are metaphorically making some part of the building rise to a transcending space with another person(s).

HH:  Moving away from music for a moment, I know that you practiced as a physician during the 1990‟s. Were you still creating music at this point, or was your focus on your medical career?

VH:  I always considered myself as a worker in the medical field and had never had any ambition to make a career from it, feeling that work as a duty with a granted social sense and even sometimes enjoying it for the same reason. I was always making music during those times; however being a physician was time- consuming and exhausting, but I always needed to indulge in that creative space – I couldn’t and cannot live without it. Albeit, it is worth mentioning, that my job was sometimes very inspiring for musical creation in some way.

HH:  In 1999 you left the world of medicine; was this an effort to focus on your art once more? If so, what triggered your decision to leave such a prominent profession to return to the world of art?

VH:  I have always wanted to engage in music full-time, but it has not been realized. To create this kind of music is not compatible with the possibility to earn a living. In 1999, I got totally exhausted from my double life and my musical work started to be more and more demanding, therefore I decided to leave the medical world and change it for employment that allowed me to live without harming my musical aims.

HH:  In this day in age, it is increasingly more difficult to find an inspired work of art to shake us from this somnambulist state of being, your work being an obvious exception to this monotony. What have you found to be inspiring enough to share with world? What is it you are trying to express through your music?

VH:  As you know, from what I have already mentioned, there are not too many things that I consider inspiring in contemporary art, or maybe I have not come across them yet. Besides the artists I have already mentioned, I have drawn inspiration from some films – for example, the Czech director František Vláčil from the 60s and Tarkovsky, as they deal with a deep impact of spiritual questions inside an individual with amazing mastery of expression, poetic language, atmosphere and aesthetics. I also love Tarkovsky’s symbolism.

In my works, I have specifically been inspired for instance by Teologia Spiritualis Mystica, which is a description of the contemplative process for the purpose of higher cognition. This is used in the album Contemplatio Per Nexus, attempting to describe all steps of that process, which is apparent by the name of particular tracks. There is also somehow strange inspiration in Symphony No.4 (Graue Passion), from the lack of description the long period between the death and entombment of Christ. Originally I was inspired by Dostoevsky’s description of the painting of Hans Holbein, “Graue Passion.” He writes that it alone can shake the Christian faith in the Resurrection, because of the strong mortal portrayal of Christ’s dead body. 

HH:  Do you consider yourself a religious person?

VH:  Yes, I do, but I am not fully in accordance with institutional structures of religion. I consider spirituality as something strictly personal. I don’t like to speak about it as it can be heard in my music.

I think some my albums apparently give it away, e.g. “Graue Passion”, “Exorcisms” or “Contemplatio Per Nexus”, above mentioned “Missa armata” or “Invocationes”. Sometimes, I have to laugh reading some reviews, describing my stuff as diabolic or covertly devilish. This is exactly what I am talking about – superficial understanding of music as some assemblage of associated symbols with predetermined meaning and their inclusion into closed boxes with – once and for all – assigned categorization.

HH:  On your album „Exorcisms‟, the titles in Latin combined with the haunting aural soundscapes of the music, causes me to envision a purging. Much like the church will exorcise a demon, an exorcism of this kind casts out the church from one‟s self. Would this be an accurate interpretation of this piece? Please enlighten us…

VH:  Yes, exorcism is in general considered the religious practice of evicting malevolent spiritual entities from a person, but the name means also a prayer, used for the same purpose. This is the case in my album. I used there also some real names of those prayers, e.g. “Ecce Crux” (Behold the Cross) or “Averte! (Turn Away!) “

HH:  With that, I’d like to thank you for this candid interview, Vladimír. You can leave us with your choice of words.

VH:  Many thanks for the thoughtful questions, Clavdía. Music composition whether in a simple or sophisticated form, must exhibit a moment when all its springs merge into one powerful current that lifts Man above his being – an ecstatic eruption transporting us above ourselves. Solely this moment gives meaning to music and justifies its existence.


                                                                          Clavdia Admiron 

úterý 17. června 2014

Vladimír Hirsch & Nina Maroccolo - Canto Ultimo



Vladimír Hirsch & Nina Maroccolo: "Canto Ultimo" in video editing by Mirela Miki. The initial track of the cooperation between Italian singer, songwriter and performer Nina Maroccolo and Vladimír Hirsch (May 2014). 

Nina Maroccolo is an Italian writer, singer and performer and visual artist. She works at recitals, improvisations, stage actions. He prefers “songs for naked voice” and the sacred songs, but she also cooperates with large number of musicians and artists. In 2013, she founded the international art group Choral Autobiographies, which associates various European artists of various focus, above all video-art, music, poetry, photography and organizes multimedia events. In 2009, she was awarded the National Prize for Literature from the National Union of Writers, SIAE, networks Dedalus, for the story “Malestremo”. With the poems of Illacrimata has obtained recognition of the Special Jury Prize “City of Cattolica” 2012.

pátek 13. června 2014

Interview for Blizzard (2014)

Hello Vladimir! Let's talk about your musical work and your person. Do you have a musical education?

Yes, I was trained for more than ten years as an instrumentalist, piano and organ player. However, I was not a good pupil, I was focused more on being creative with the pieces rather than following the instructions of my teachers. I soon dropped my formal lessons. So in this sense, in regards to musical theory and composition, I am predominantly an autodidact. 

You are the musician behind SKROL, AGHIATRIAS, LUMINAR AX, TIRIA and VLADIMIR HIRSCH. What are the differences between these projects, are there musical parallels which exist between AGHIATRIAS and VLADIMIR HIRSCH?

The majority of the albums of Skrol and Aghiatrias were either transcriptions of my solo works or instrumental bases made especially for those projects. Given that fact, the parallels should be clearer. In all my projects I compose the music, while in Skrol and Aghiatrias, the creative and inspirational role is largely in collaboration with the other members in terms of sound sources, lyrics and production. Tom Saivon has been influential in both projects by contributing to the inspiration in sound, lyrics and direction. While, the singer Martina Sanollová in Skrol is the main cognitive sign of the band, with her passionate and ecstatic vocal expression, she extends the radius of the impact into a kind of trans-dimensional space. Particular projects have a specific direction, which is more pronounced depending on which you listen to, but all of them are based on the same broader musical concept. For example, Skrol is quite martial industrial with rock principles and a more structured song form, whereas the soundscape of Aghiatrias tends to be more abstract in its dark ambient-industrial organization.Taken together though, the unifying element in both of them is in the compositional system, which reflects my direction in contemporary classical orientation. My other side projects, like the noise-industrial branch Zygote, the dark ambient-electronic Luminar Ax or the dark-electronic Tiria, I consider more or less as occasional experiments and are mainly one album-projects.

Where does this creativity come from? Have you ever been afraid of your creatively failing?

Hardly to say, somewhere inside. It has been always some need to express things I feel, which are out of radius of another kind of description and music seemed to me not only the best way, but also closest to my nature. I must admit, I have never realized that possibility, however, of course, some "deaf“ periods are common. Now, I will be probably afraid! (smile) 

Are there conceptual connections between your releases?

Yes, absolutely. With the small exception of my more playful "entertainment" albums, all my works from the end of the 80's are connected by the concept ,which I later found the name for, "integrated music.“ Briefly, it is technically based on a type of "classical" epic and an emotionally committed way of compositional structure, meaning that I compose with a clear "plot." The technical aspect: manipulation of classical instruments or non-instrumental sources of sound,  represent the contemporary face of the world. This way of working serves as a transmutation of modern classical forms and ambient, industrial and noise structures into a homogenous indivisible structure. This act metaphysically represents the central idea of my conception: the collision and reconciliation of two seemingly spiritually opposite worlds inside an individual.   

Are you religious? What's the idea behind works like "Graue Passion" or "Exorcism"?

Yes, I am catholic, however leaning more towards the shadow part of the theology  and hardly accepted by traditional believers. Not only those two works, but also "Contemplatio per nexus,“ arises from a philosophical-theological theme, coming out of the writing "Teologia spiritualis mystica," which pertains to the process of the transformation of the human mind during mystical contemplation. Equally, "Missa Armata“ and "Invocationes,“ arose from spiritual or mystical themes with  roots in  catholic liturgy. "Graue Passion“ was inspired by Dostoevsky's interpretation of the Hans Holbein painting cycle of the same name, wherein there is a discussion of the basic questions and doubts of belief. The album "Exorcisms“ attempts to musically achieve a similar role to that of original prayer, whose purpose was a liberation of mind.

What do you think about your first works today? Are you satisfied with them and what can you tell us about your development between the years?

I can say that many of them have already been reworked and I still feel an itch to delve into reworking some of the others.  Parts of them though are not suitable for revision, because they are outside of my matured conceptual development, either that or, not well done.  A few of my early albums are adjusted and released digitally , and the others will remain in my drawer as some documentation of my development and will be for the ears of spiders only (smile).

Where does your fascination for the bombastic and classical come from and how great is the influence of other musicians and movies for your music?

Essentially, I really do not like the expression "bombastic." My aim and purpose in the music has nothing to do with the meaning of that word.  I come from a classical way of compositional structure and consider it the most rich both in expression of musical thought and in its epic ability. My huge inspiration was  Czech modern classical music from Leoš Janáček to Miloslav Kabeláč, but equally I was inspired by composers such as Giacinto Scelsi, Gyorgyi Ligeti and Iannis Xenakis. On the other hand, probably the most inspirational  in the broader field of rock music, but also in general, was the band Swans. Above all their work with sound and rhythm go deep inside, authentically scanning existential questions and anxiety of mind. For me,they are the best band ever. In general, I admire the courage to go into unexplored inner worlds within consciousness, where I can find something unsettling or frightening inside the individual. I do not like play-acting and superficial manipulation with basic instincts, by far the most in music. Equally, I don't like the post-modern fear of revealing the true nature of the world - its distant superficial stance makes me suspicious. It is like hypocritical political correctness, applied mechanically, foolishly and myopically to our personal lives. Simply, I do not like "artism“, l´art pour l´art.  

How long do you work on an album? Is it a long process or do you create this material spontaneous?

Usually, it is a long process since I start from a conceptual bedrock and it takes time to create the proper form for its expression, particularly since I am my own worse critic. Predominantly, I create some unifying idea or theme and after that, I start transforming it into music. However,  a few albums are the result of spontaneous inspiration, either that or , they came from some particular idea which I later expand. 

Do you have a favorite album from your works?

Yes, I do. But let's say I have some albums I consider really good. After finishing an album, I typically get away from  listening to it for a very long time. I need some distance, because I realize I am too engaged and my view is usually overcritical. However, my opinion about the following albums are relatively constant though: "Symphony No.4“ ("Graue Passion“ from 2008), Underlying Scapes  and the original version of "Missa Armata" from 1999, which I consider as the most important creations in my discography. 

Do you think you share common influences with other dark musicians from Czechia? Does a real scene exist?

I don't think I do, or at least perhaps only in contours. There were and are several bands with their own relatively clear visions, but in the past we more likely shared some mutual empathy or strategy, rather than a musical language. In the 90's, in a way a kind of continuation, or more likely a transformation of old school industrial and the experimental scene in Czechia emerged in the broader field of industrial and avant-garde music, freely associated around the organisation called "Ars Morta Universum“, founded by my cooperators from Skrol and Aghiatrias, Tom Saivon amd Martina Sanollová.  Its aim was an expansion and in a way  the institutionalization and the penetration of this genre umbrella into a wider awareness as an artistic platform. Ars Morta Universum organized the annual Prague Industrial Festival, from 1995 until 2010, which saw large international participation. Unfortunately, the contemporary scene in Czechia is already fragmented too much both in genre and particular direction. 

Do you play live? What is a VLADIMIR HIRSCH live performance like? Could you describe it for those who have never had the chance to see you?

Yes, I have been playing live since the 80's, but these days I concentrate more on studio work. My shows are usually audiovisual performances. Most recently, every album I perform is accompanied by a plot-driven video-projection, which is directly based on the music. My aim live is to let the audience submerge into the music. That's why I don't use any kind of theatrical performance on stage. However, lately my live performances have not been requested by organizers, perhaps I am too "old school" by youth standards (smile) .

Did you ever consider composing a movie soundtrack? Would you agree if some filmmaker would make this proposal of cooperation?

Sometimes I make some movie or stage play soundtrack, but honestly, I do not like making music to some theme as "idée fixe“ too much. The theme of the film or stage play has to be distinctly interesting for me so much that I would choose it as inspiration for my music in my usual form. And first of all, I have tendencies to express the same epic or content, so I do not feel comfortable to make only some accompaniment.  Additionally, I have experience that my musical accompaniments tend to bring inevitable disagreements with the creator or the director. I guess I don't do well in compromises.


If you had the chance, with which musicians would you record an album and why?

I prefer to work with somebody that can contribute to my style or that is musically on a similar wave-length. I do not believe in the cooperation between musicians with individually clear and specific unique view, it can work spontaneously, but not as a pre-developed creation.

What’s your view on the value of music today? You're a friend of the digital era, or physical material and how important is the visual design of a publication in your eyes?

The value of music has never changed, only its role in society has changed a lot, becoming predominantly consumerist in nature. There is an immense pile of musical material all around the world, broadcasting and subconsciously pressuring ears - a flood of it resulting in musical terror. Continual pressure can bring only the loss of sensitivity and deafness to the substance of music for the recipient. Some active role of the listener is supressed by that. Consequently, it is difficult to ask the listener to feel some metaphysical overlap. I started out in an experimental post-punk rock group, Der Marabu, with physical instruments. Now, since I am specific in what I want to create, it is easier to work with digital instrumentation since I work solely. The physical method of achieving the sound is not so important for me, I feel free by the digital age in this sense. Live though, I play the keyboards, albeit with samples - so not sure what that counts as! Visual design is very important to me and I insist on its close correlation with the musical content. While I often use some artwork of visual artists I really like and respect, the final design of albums is - with their permission - the result of my adjustment. In general, they are a lot of examples of "the cover sells music“. Often times I find a discorrelation between the album art and music, where you can find an arty and multipage booklet and the actual music is of very poor quality.

Do you have connections to other musicians and labels?

My main solo stuff was almost exclusively released by the Italian label Ars Benevola Mater, however now I am searching for a new publisher. Skrol  has more than one label. We released albums in Germany, USA, Argentina and Portugal, all three Aghiatrias albums were released in Czechia. Of course, I have connections to some other musicians, but much less than in the past, when Skrol and Aghiatrias were more prefered by me and when we usually played together across Europe and the USA with bands that were close friends and with whom we shared mutual respect, e.g. Einleitungszeit, VO.I.D and Schloss Tegal.

Which album made the greatest impression on you recently?

Maybe I will disappoint you, but I cannot remember any recent work I would be excited from. Partly the fault is that I gave up on listening to new music and am largely sceptical. Only some pleasant discoveries of older works stand out, predominantly in the area of classical music. I have never been a keen listener of other music within the so-called "industrial / ambient" genre. I really only enjoy a few projects, such as SPK or Test Dept. These days I mainly listen to either post-punk or classical music. (smile)

What do you think about these projects- Lustmord, Rapoon, Troum?

I must admit I do not know their work enough to make a definite statement. Lustmord is the most interesting for me thanks to his work's deep submersive atmosphere.

Many thanks for this interview.

The pleasure was mine. Thanks for your questions. 

                                                                                                       Blizzard



Aforismy a motta

Umění nemůže být politickým či sociálním románem, relaxační hudbou, projevem postindustriální kultury nebo dadaisticky absurdní tragikomedií, aniž by tím bylo více, než sebou samým. Není-li tím, existuje za nepřítomnosti základních funkcí, jako člověk se zástavou srdeční činnosti. Takový stav se zdá být se životem poměrně málo slučitelný. 

---

Kdybychom dokázali vysvětlit hudbu slovy, už bychom ji nepotřebovali.
Nepopírám sice, že existuje hudba, kterou vysvětlit lze, to však nikterak 
neodporuje mému tvrzení. Je to prostě jen hudba, která je zbytečná.

---

V současnosti je ztráta základních atributů uměleckého díla více než zjevná. Nikoli proto, že by toto tvrzení bylo vykřikováno. Stalo se tak tiše a bez pohřebních žalozpěvů. A pokud snad se nějaké ozvaly, za vítězného pokřiku nositelů všech dobových standart nebyly slyšet. 

---

Není ztrátou svobody, obětujeme-li její tělo za jejího ducha, tedy díky zdánlivě svazujícímu řádu osvobozujeme podstatu. Jakkoli se může zdát být toto tvrzení absurditou a akt sám o sobě zdánlivě bolestnou ztrátou, není svobody bez řádu. Ani umělecké.

---

Hudební skladba - ať už se jedná o prostý či sofistikovaný kompoziční útvar - musí mít v sobě okamžik, kdy se její prameny spojí v jeden mocný proud, který člověka vynese vzhůru nad jeho bytí, extatický zlomek času čehosi, co nás transportuje nad sebe sama. Jedině takový moment dává hudbě smysl a opravňuje její existenci. 

---

Umění je dítě, spontánně vyšlé z lůna jako bezmocný tvor, činnost tvůrce pak není ničím jiným, než cílevědomou a zodpovědnou prací rodiče, spočívající v ochraně jeho růstu, identity, přirozeného zrání a čistoty.

---

Přijímaje stav nezvratného pádu člověka do hlubin antropocentrismu a uzřivše jej Kubínovým okem na směšném vozíčku svých sebestředných tezí, beru však za svůj boj jakkoli marný, avšak nezbytný, neb duch trvale vzhlíží i z nenasytně otevřeného chřtánu a nedohlédnutelného, leč definovatelného dna této pohlcující propasti. Despiritualizované jsoucno může být důvodem k prostým reaktivním antitezím, coby emocionálně akceptovatelného projevu bezmoci, takový postoj je však vlastně jen prostou algebraickou negací, de facto mechanickým standardem tiché akceptace neakceptovatelného. 

---

Strádání duše je stav pozemsky přirozený a tvůrčí, kdy potřeba naplnění pootevírá dveře k labyrintu jejích nejvzácnějších pokladů. Jen ignorant by netoužil vstoupit

---

A nihilo nihil. 
Lidská civilizace všech věků se opírá o jednu jedinou zkušenost, kterou lze dokázat s absolutní plaností. Tímto tvrzením je, že jakkákoli existence a jakýkoli děj má svou příčinu. Neexistuje jediná domněnka, natož pak zkušenost v námi viditelném spektru poznání, na jejímž podkladě by bylo lze třeba jen uvažovat o možnosti vzniku čehokoli bez příčinné souvislosti, tedy o jakémsi samovzniku. Je tedy zcela logické, že tento princip aplikujeme univerzálně, resp. že považujeme jeho aplikaci za vysoce pravděpodobnou.  Na rozdíl od tzv.slepě věřícího je tzv.racionálně či kriticky uvažující nevěřící vybaven teorií, že vše má svou příčinu, věří však, že oné primoexsitence se toto pravidlo podivuhodně netýká. Kdo je tedy vlastně "věřící"? 



Vladimír Hirsch (1993-2013) 

Poezie: Armády noci

AURA

Ve stínu křížů, 
čnících nad propastí 
a křičících tvé jméno, 
zkřiven jak v lůně, 
co nevydá svůj plod, 
spílám všem pro jejich strach, 
jenž je strachem mým. 

Jen osamělost, 
jitro bolesti, 
stisk pouta útrpnosti a třmen sedla, 
v němž jsem uvězněn, 
přináší vědomí, 
jež nelze uchopit 
bez ujařmení.


BEZ ODHODLÁNÍ

Procházíš nesměle 
slepě končícími, 
sevřenými řadami překotně vzrůstajících stromů 
vyhaslých výčitek a umlčených stesků, 
sama osleplá, 
vyčerpaně omílající dávno zetlelé poučky, 
které nepomohou 
zatlačit oči tomu, 
co nikdy nebylo, 
ačkoli spálilo tvoji tvář. 

Co nehledáš, 
to nikdy nenajdeš.


REPRODUKCE

Krev prýští ze všech ran, 
i těch, co dávno zhojeny. 

Toť zákon, 
v němž literu nelze naplnit. 

Tupě znějí jeho údery do hlav přeplněných semeny, 
z nichž nic než zármutek.


ZLOŘEČENÝ

Poraněn 
povstal jsi těžce z chladu plamene, 
slepý vynořil ses tápaje z žáru bažin. 

Bez chvějících se obav 
i bez očekávání 
dotkl ses prahu domu, 
jenž měl ti být útočištěm. 

Chtěl bys to vyřknout, 
ale pouze pohybuješ rty. 

Chtěl bys ukázat v ta místa 
s jejich spícími hrozbami, 
avšak nikdo neuslyší tvá slova, 
nikdo neuzří tvých činů. 

Jsi nucen, 
krváceje se skrývat  
ve strachu 
jako trpěný hmyz, 
jehož úkolem je škodit. 

Pohybuješ se toporně 
s vyhřezlými útrobami 
a se studem je neohrabaně zakrýváš vším, 
co je po ruce, 
ve snaze nepohoršit ty, 
kteří nechtějí být obtíženi.


TAK ZTRACENÝ BOJ POČAL

Dýchá, 
tedy žije. 

Ta hlubina, 
již nevidím. 

Vyplněná prázdnota, 
obsah však nelze nikdy spatřit. 

Pouze ten dech, 
neklidný, 
neustálý. 

Zástupy shromáždily se kolem ní 
se zvědavostí pohlédnout dolů 
a pocítit lehké mrazení, 
příjemný závan strachu bez rizika pádu, 
jemuž brání pevnou ocelovou sítí obehnané její ústí. 

Sic pugna perdita incipiebat.


DIMENZE

Neslyšíš křik své duše, 
kterou jsi opustil, 
pozřenou bahnem močálů prostřednosti, 
jež neznají slitování, 
než na svém mokvajícím dně. 

Neslyšíš křík své duše, 
zmítané zoufalstvím přeťaté míchy. 

Tak překvapivě pomalu kutálející se lebkou, 
vzdalující se svému ztrnuvšímu trupu, 
vydanou vzdálenosti bezrozměrného. 

Teď právě se zalyká temnotou propastnou tak, 
že i zvon v ní umlká, 
tichem tak bezbřehým, 
že vskutku není slyšet. 

Neslyšíš křik své duše, 
kterou jsi opustil, 
nucenou živit se vlastním bezmocným hněvem. 
Zanechals jí být 
jsoucí nejsoucností. 

Co jsi? 
Jsi? 


Vladimír Hirsch: Armády noci (1997-2000) 

úterý 1. dubna 2014

Musica Kaleidoscopica : Profile of Vladimír Hirsch

Composer profile and interview by David Leone

Vladimir Hirsch (born July 3, 1954, Czechoslovakia, today Czechia) is an avant-garde composer, instrumentalist and sound experimenter, integrating contemporary classical, industrial and dark ambient music. His compositional style is characterized by poly-modal and poly-microtonal architectonics, the usage of a wide range of modern technologies to enhance sonic means of expression.  Besides creating solo works, he is the founding member and leader of Skrol, Aghiatrias and various other projects (e.g. Zygote, Luminar Ax and Tiria). His music is marked by a dark, tense and tempestuous atmosphere. Between 1986 and 1995 he was a member of experimental post-punk group Der Marabu. The music crosses over from experimental manipulations to unambiguous strictness in composition which is marked by an evocative atmosphere enriched by conceptual themes ranging from metaphysics and spirituality to anxiety. Including his conjoint projects, to date his portfolio contains around 90 opuses and over 50 released albums.

Vladimír Hirsch

INTERVIEW:

What is your earliest musical memory that, in looking back, has proved to be significant regarding your career as a composer? 

It is unforgettable – it was Beethoven’s 5th symphony. I listened to it for the first time in my early childhood, it was an absolutely different experience in comparison with other stuff I used to listen to, which made an immense impact. I returned back to it again and again. From that time, I started to dream of making music.

Are there composers who have been influential or relevant regarding your own work?  Has this changed over time?

Of course my influences have changed over time. It was a long process to find my own way of artistic expression. At the beginning, I was influenced by classical music of the 19th century, but very soon I was caught by modernism of the first half of the 20th century; predominantly by Czech and other Slavic music, mainly by Leoš Janáček and Igor Stravinsky. The substantial change came in the end of the ‘80′s, when I was introduced to the music of some innovative composers from the second half of the 20th century; above all the music of Miloslav Kabeláč, Giacinto Scelsi, Alfred Schnittke, Iannis Xenakis and György Ligeti. The ‘80′s also brought No-Wave rock and I discovered industrial music during that time, bands like Swans and SPK have made a lasting impression on me. Let me just make a side note, these influences can be considered only an inspiration. From the beginning, I was always searching for some new ways in creation, being simultaneously active in some alternative rock and jazz music.

Would you mind speaking a little concerning your working process, i.e., do you have a regular schedule for writing; do you use a computer for composing (either for creating pre-composition materials or notation), if so, do you find that it inhibits your process?  What other technology, if any, do you use?

My work uses everyday sounds from the environment as well as sampled instruments, together with actual instruments played and the computer is my main musical instrument for a very long time. I call my techniques “integrated music”, which can be characterized in a simplified way as an effort to break the borders between primarily musical and non-musical elements in composition and instrumentation,  transformed into a homogeneous indivisible structure using a system of technological manipulation and the enhancement of their expressive properties. Symbolically, it is an expression of the collision and reconciliation of two seemingly spiritually opposite worlds inside an individual.

Please describe a recent work and provide a link to an audio clip.

Currently I am working on a new album Heptalogue, which is almost finished and the release is planned for late spring, 2014.  I cannot share anything from the album yet. It is a conceptual work on the theme of “Seven Deadly Sins,” which started out as collage cycle by the visual artist Marianna Auster. The album is a communication between visual and musical expression, some sort of synesthesia.

A lot of my sold-out or unpublished work can be found online. As a preview I recommend Amorpheia in original version.

Vladimír Hirsch



                                                                                           

sobota 8. března 2014

Czechia - anglický název českého státu v mýtech a faktech



Motto:
Česká republika není ničím jiným, než aktuálním státním útvarem na území Česka
(The Czech Republic is nothing else than the current state formation in Czechia) 
                                                                                                            Vladimír Hirsch






















O anglický jednoslovný název naší země "Czechia" (tʃɛki.ə), se vede spor již přes dvacet let, tedy od samého založení novodobého českého státu v roce 1993. Problém je v podstatě přenesením pře o krátký název České republiky v českém jazyce do nejužívanějšího dorozumívacího prostředku současnosti, jazyka anglického. Ačkoli název Česko se již užívá zcela běžně, Czechia zůstává nadále v anglofonních zemích poměrně neznámá a užití názvu je limitováno víceméně na akademické kruhy, specializovanou literaturu a anglicky psaná média nikoli anglofonní provenience. Je tomu tak i přesto, že ve všech ostatních jazycích má jednoslovný název českého státu své oficiální ekvivalenty. Vzhledem ke zcela vágnímu a lhostejnému přístupu české reprezentace bez rozdílu politické orientace, spolu se společenskou absencí vědomí i pochopení nutnosti představovat svou zemi jako zavedený subjekt v historickém kontextu, což umožňuje právě a pouze nepolitický název, zůstává spor o institucionalizaci krátkého jména země v anglickém jazyce nevyřešen. Protože užívání neformálního názvu je přirozenou potřebou, bývá proto název díky neznalosti nahrazován gramaticky nesprávnou a prakticky matoucí adjektivní formou "Czech". 

Původ sporu

  Český stát se skládá ze tří historických zemí, Čech (Bohemia), Moravy (Moravia) a Slezska (Silesia). Vzhledem k tomu, že Čechy měly historicky po nějakou dobu vyšší hierarchické postavení, všechny tři země byly po staletí nazývány kromě oficiálních termínů "Království české" (Kingdom of Bohemia) či "Země koruny české" (Lands of Bohemian Crown),  též jednoduše Bohemia, tedy Čechy v širším významu slova. Tento pozůstatek historie "českých zemí" se proto posléze stal jablkem sváru a důvodem, proč jméno Czechia, stejně jako Česko v českém jazyce, vzbuzuje dodnes nelibé pocity u některých obyvatel východní části země, žehrajících na údajnou ignoranci moravské, resp.moravsko-slezské identity v názvu, kterýžto emancipační požadavek však nesplňuje ani onen nadužívaný politický název. Je tomu tak i navzdory skutečnosti, že názvy Česko či Czechia byly významově deklarovány jako označení pro všechny české země (Česko = Čechy + Morava + Slezsko, resp. Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia) a definující tedy de facto prostor, kde se hovoří českým jazykem.  Česko nebylo navíc do vzniku novodobého státu běžně užívaným termínem, což se spolupodílelo na jeho obtížném praktickém uplatnění. Ne zcela zanedbatelnou se přitom též stala do té doby nepovšimnutá a zcela účelově oprášená upomínka na ne zcela jasný význam slova Česko v dobách před vznikem československého státu, kdy jméno bylo občas užíváno jako synonymum názvu Čechy. Málokdo připustí bez zjitřených emocí, že v daném případě máme bohužel prostě pouze smůlu, protože na rozdíl od některých jiných států, složených z více historických zemí (Německo), nedisponujeme názvem natolik neutrálním, aby neposkytl záminku - jakkoli častěji více chtěnou než autentickou - k meziregionálním animozitám. Na druhé straně je nutné připomenout, že existuji státy se srovnatelnými reáliemi, jež se však díky své tradiční vnitřní jednotě (Polsko) k podobně úzkoprsým sporům neuchylují.

   Problém jednoslovného názvu českých zemí v období fungování Československa (původně Česko-Slovensko)  ani před ním neexistoval, a to i v obdobích, kdy se statut celku i jednotlivých částí země zcela změnil (např. v době faktického zrušení Království českého v rámci habsburské monarchie). Nebylo tomu tak ze zcela pochopitelných důvodů - v dobách panovnických se o názvech nediskutovalo a v době existence československého státu neměla taková diskuze opodstatnění. S přechodným rozpuštěním ČSR a odchodem Slováků do fašistického "Slovenského štátu" v letech 1939-1945 byla země se statutem německé državy nazývána z vůle nacistických okupantů "Čechy a Morava", což mělo za jasný cíl jí vnitřně rozdělit podle hesla "divide et impera", nicméně po krátkou dobu na začátku tzv. protektorátu byla v tisku anglicky mluvících zemích nadále (viz níže) nazývána "Czechia". Problém jednoslovného názvu se proto zcela logicky objevil až v roce 1993 po definitivním rozpadu Československa, a to nejprve jen jako jazyková a kvaziestetická otázka, později však částečně i coby matný odraz regionálně nacionalistických či dokonce separatistických tendencí, realizovaných v některých postkomunistických zemích.

Průběh sporu

   Na samém počátku roku 1993 byl název Czechia začleněn do názvoslovného seznamu OSN zeměpisných jmen, ale brzy poté se stal předmětem diskuse mezi českými politiky a odborníky, především lingvisty a geografy. Vzhledem k tomu, že (stejně jako dnes) neexistoval žádný jiný oficiální návrh krátkého jména, problém nebyl díky neschopnosti se dohodnout vyřešen, byv pouze opuštěn bez definitivního úředního rozhodnutí. To pociťujeme výrazně i dnes, kdy vytažení problému na světlo přináší pro mnohé, neznalé jeho historie, překvapení a domněnku, že se jedná o záležitost zcela novou, jak potvrzují veřejné průzkumy. Přes doporučení Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva školství, mládeže a sportu (1997) užívat politický název země pouze v mezinárodních smlouvách a ve všech ostatních případech jí nazývat jednoslovným jménem Czechia, zůstal stav nezměněn. Na rozdíl od českého názvu, kterému po letech váhání začali obyvatelé státu konečně přivykat a v jejich mateřském jazyce tak bylo dosaženo jednoznačného pokroku, v případě problému jeho anglické obdoby zůstav stav zakonzervován, a to i přes potvrzení připravenosti představitelů anglofonních zemích ho přijmout, dojde-li k oficiálnímu rozhodnutí z české strany. To se dosud nestalo i přes opakované četné výzvy ze strany části společnosti a doporučení odborníků. Pokud se problematika objeví v médiích, úroveň a charakter její interpretace novináři i širokou veřejností prozrazuje generalizovanou neznalost a nepochopení významu jednoslovného názvu jak v poměru k názvu politickému, tak ve významu jeho funkce stabilizujícího prvku a zemi zřetelně představujícího symbolu (viz Vladimír Hirsch: Pokus o analýzu odporu....).

   Česká společnost se - na rozdíl od politiků - ráda zapojuje do diskuze. Lze považovat za prokázané, že přibližně tři čtvrtiny obyvatelstva mají na věc nějaký názor bez ohledu na to, zda jsou respondenti vybaveni znalostí anglického jazyka či nikoli a vůbec nejčastěji pak participují osoby bez jakýchkoliv znalostí problematiky jako takové. Vycházejí přitom v drtivé většině z mýtů, které byly kdy v rámci tématu vytvořeny ať již z nepochopení či z odporu k názvu jako takovému. Čeští politici se k problému vyjadřují téměř výhradně pouze na základě oficiální žádosti či pod tlakem, jinak ji běžně ostentativně ignorují. Je tomu tak částečně proto, že jsou dlouhodobě zvyklí používat výhradně politický název, částečně pak ze strachu, že by případným pozitivním stanoviskem vyvolali negativní reakci těch voličů, kteří patří k odpůrcům názvu, především pak těch, v nichž dlí duch lokálního patriotismu. Ambivalentní postoj odpovědných českých institucí dokládá tzv. "Index zemí" Českého statistického úřadu z roku 2012, kde - kromě politického názvu "the Czech Republic" je coby krátká forma uvedeno groteskní "Czech Republic (the)" ......

   Nejnovějším mýtem (a současně též jedním z vůbec nejhloupějších), vytvořeným novináři v souvislosti s iniciativou českého prezidenta začít název Czechia užívat, bylo tvrzení, že jméno chce nahradit politické pojmenování "the Czech Republic". Stal se i díky nejrůznějším, chybně zadaným anketám natolik populárním, že jeho uvedení na pravou míru se stalo téměř nepřekonatelným problémem. Vyskytly se dokonce i zcela absurdní interpretace návrhu, podle nichž má název Czechia ve verzi "Čechie" nahradit název Česko a Česká republika v mateřském jazyce či prostě konkurovat politickému názvu. V důsledku dezinterpretační vlny, iniciované mediálně viditelnou aktivitou prezidenta, jsou v současnosti lidé, kteří od počátku novodobého českého státu aktivně vystupují s propagací užívání jednoslovného názvu České republiky (většinou odborníci, často vysokoškolští učitelé) osočováni na sociálních sítích z politických motivů činnosti, jsouce označováni za sympatizanty či přímé spolupracovníky hlavy státu, která se netěší u značné části populace velké popularity, sympatizanty Ruska (Čechija - Česko v ruštině) či dokonce za sionisty (v hebrejštině zní Česko rovněž Čechija), přičemž autory těchto obvinění jsou prakticky absolutně lidé zcela neznalí tématu či osoby, plně v područí komplexu mýtů o názvu. Požadavek, který by jinde  byl naprostou samozřejmostí, je poté u nás některými považován za výstřelek, křižácké tažení, projev fanatismu či dokonce recesi.

 Přes některé aktuální "novinky" zůstává však základní seznam bludů, užívaných v kvaziargumentaci proti používání názvu stejný po celá léta. Je tomu tak především díky trvalé neschopnosti a neochotě české politické reprezentace (napříč spektrem) najít řešení, a to navzdory mnoha konkrétním a postupně se hromadícím praktickým problémům (viz odkaz výše). Potvrzuje se tím známá pravda, že mnohokrát opakovaný nesmysl či lež se stává v očích málo vzdělaného a současně spoře uvažujícího jedince "pravdou" a v případě všudypřítomného křečovitého nahrazování jednoslovného názvu onou politickou kostrbatinou  též vančurovské "čas propůjčuje důstojnost i zrůdám".

Přehled oblíbené mytologie a jejích protipólů

V zásadě lze problematiku oblíbených omylů o názvu rozdělit na obecnou a dílčí. Do sféry obecné lze zařadit problémy užívání, rozšířenosti a institucionalizace názvu, do těch dílčích pak otázky lingvistické, historické, kategorii vztahu mezi chápáním jména země ve smyslu politickém a zeměpisném, resp. politickém a sídelně-historickém a specifickou oblast významu slova či možnosti jeho záměny.
______________________________________________________________

Mýtus: Jméno není všeobecně známé a není užíváno, protože se neuchytilo.
Skutečnost: Jméno bylo kodifikováno v seznamech OSN v roce 1993. Není příliš známé a je málo užíváno, protože nebylo - přes doporučení Ministerstva zahraničí a školství - šířeno odpovědnými státními institucemi. Nemůže se uchytit, co není dáno ve známost.

Mýtus: Jméno není oficiální, protože jeho český ekvivalent (Česko) není obsažen v Ústavě České republiky.
Skutečnost: Neformální název nemusí být nutně součástí ústavy, ani jméno Československo v ní obsaženo nebylo.

Mýtus: Název Czechia je novotvar či neologismus.
Skutečnost: První historický záznam názvu v latině pochází z roku 1634. V angličtině se poprvé objevil v roce 1866 v britském tisku a ve dvacátých a třicátých letech 20.století byl zcela běžně užíván americkým tiskem k odlišení západní a východní části Československa.

Mýtus: Jméno je neanglické
Skutečnost: Jméno je standardním derivátem z latiny, tak jak je to v angličtině zcela běžné (Austria, Australia, Croatia, Virginia, California, Indonesia, Slovakia, Latvia, Colombia, atd., atd.)

Mýtus: Jméno zní v angličtině divně
Skutečnost: Jméno může znít divně stejně tak, jako celá řada názvů odvozených z cizích jazyků, které angličtina zcela běžné užívá (Idaho, Utah, Massachussets, Lithuania, Zimbabwe, atd., atd.)

Mýtus: slovo Czechia může být vyslovováno jako "čečija"
Skutečnost: Slovo "Czech" v takovém případě disponuje stejnou možností. V angličtině existuje celá řada podobných slov (architect, Achilles, Walachia, atd.). Výslovnost hlásek v angličtině nemá zcela běžně ustálená pravidla a je nezbytné se jí prostě naučit (blood - mood, head - steam, apod.)

Mýtus: Jednoslovný název není nutný, plně postačuje oficiální politické označení
Skutečnost: Politický název nemůže nikdy nahradit název jednoslovný (neformální, zeměpisný, krátký), protože má na rozdíl od něj přechodný charakter, ignoruje historickou kontinuitu státu a jeho funkce je tak limitována pouze na aktuální státní subjekt. Jeho užívání bez časového omezení je nesprávné, matoucí a tedy nepraktické.

Mýtus: Český stát měl v minulosti řadu různých  názvů, proto Czechia není historicky přesné označení
Skutečnost: Jméno má neutrální povahu, proto může sloužit i v historickém kontextu, stejně jako tomu je v řadě jiných zemích, ve kterých za dobu jejich historie došlo k mnoha změnám. Název musí být transparentní a pro jeho zřetelnost a snadné přijetí recipientem je zjednodušení tohoto typu nezbytné

Mýtus: Jsou státy, které užívají pouze politický název a plně to postačuje, např. Dominikánská republika či Středoafrická republika
Skutečnost: Historie české státnosti je mnohem delší, než historie jejího republikánského systému, proto země potřebuje název, kterým by bylo možné ji chápat uceleně jako pevně zakotvený a zavedený subjekt v jeho časoprostorové kontinuitě. Srovnání se státně a politicky nestabilními zeměmi třetího světa je zcela nevhodné.

Mýtus: Czechia má stejný význam jako Bohemia. Jméno ignoruje moravsko-slezskou část země.
Skutečnost: Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia. Pokud by název Czechia / Česko ignoroval Moravu a Slezsko, politický název by je pomíjel též.

Mýtus: Czechia je nevhodný název pro možnost záměny s Čečnou (Chechnya, Chechenya)
Skutečnost: Nedostatečné zeměpisné znalosti, poruchy sluchu či dyslexie jedinců mohou být důvodem pro neužívání názvu či jeho redukci na název politický pouze v případě zcela absurdním. Existuje celá řada zemí s podobnějšími názvy (Austria / Australia, Slovakia / Slovenia, Colombia / Columbia, dokonce Georgia / Georgia, etc.), aniž by některá z nich trpěla stresem či pocitem nutnosti název změnit. Byl by to ostatně jen projev chabého sebevědomí. Navíc, Chechnya je zaměnitelná s “Czech Republic” stejně jako "Czechia", jak dokázal případ interpretace atentátu při bostonském maratonu v roce 2013. 

Mýtus: Název pochází z něměckého "Tschechei", které vymyslel Hitler jako hanlivé pojmenování českého státu
Skutečnost: Původ názvu je mnohem starší než německé "Tschechei", které se navíc užívalo dříve, než ho použil Hitler a je dokonce dodnes běžně používáno příhraničními obyvateli Německa, kteří v něm nic hanlivého nespatřují, stejně jako v případě oficiálních názvů jiných zemí, např. Slowakei či Türkei.  
______________________________________________________________

Vladimír Hirsch (2014 )
#Czechia