O světě, který tu je i není - o věcech výjimečných i banálních, podivuhodných i trapných, temných i oslnivých, tristních i směšných, paradoxních i logických, stejně tak však i o věcech temně zářících, tragikomických, podivuhodně banálních,
výjimečně trapných či zcela logicky paradoxních. A o sobě, který tu je i není stejně tak.

pátek 13. června 2014

Poezie: Armády noci

AURA

Ve stínu křížů, 
čnících nad propastí 
a křičících tvé jméno, 
zkřiven jak v lůně, 
co nevydá svůj plod, 
spílám všem pro jejich strach, 
jenž je strachem mým. 

Jen osamělost, 
jitro bolesti, 
stisk pouta útrpnosti a třmen sedla, 
v němž jsem uvězněn, 
přináší vědomí, 
jež nelze uchopit 
bez ujařmení.


BEZ ODHODLÁNÍ

Procházíš nesměle 
slepě končícími, 
sevřenými řadami překotně vzrůstajících stromů 
vyhaslých výčitek a umlčených stesků, 
sama osleplá, 
vyčerpaně omílající dávno zetlelé poučky, 
které nepomohou 
zatlačit oči tomu, 
co nikdy nebylo, 
ačkoli spálilo tvoji tvář. 

Co nehledáš, 
to nikdy nenajdeš.


REPRODUKCE

Krev prýští ze všech ran, 
i těch, co dávno zhojeny. 

Toť zákon, 
v němž literu nelze naplnit. 

Tupě znějí jeho údery do hlav přeplněných semeny, 
z nichž nic než zármutek.


ZLOŘEČENÝ

Poraněn 
povstal jsi těžce z chladu plamene, 
slepý vynořil ses tápaje z žáru bažin. 

Bez chvějících se obav 
i bez očekávání 
dotkl ses prahu domu, 
jenž měl ti být útočištěm. 

Chtěl bys to vyřknout, 
ale pouze pohybuješ rty. 

Chtěl bys ukázat v ta místa 
s jejich spícími hrozbami, 
avšak nikdo neuslyší tvá slova, 
nikdo neuzří tvých činů. 

Jsi nucen, 
krváceje se skrývat  
ve strachu 
jako trpěný hmyz, 
jehož úkolem je škodit. 

Pohybuješ se toporně 
s vyhřezlými útrobami 
a se studem je neohrabaně zakrýváš vším, 
co je po ruce, 
ve snaze nepohoršit ty, 
kteří nechtějí být obtíženi.


TAK ZTRACENÝ BOJ POČAL

Dýchá, 
tedy žije. 

Ta hlubina, 
již nevidím. 

Vyplněná prázdnota, 
obsah však nelze nikdy spatřit. 

Pouze ten dech, 
neklidný, 
neustálý. 

Zástupy shromáždily se kolem ní 
se zvědavostí pohlédnout dolů 
a pocítit lehké mrazení, 
příjemný závan strachu bez rizika pádu, 
jemuž brání pevnou ocelovou sítí obehnané její ústí. 

Sic pugna perdita incipiebat.


DIMENZE

Neslyšíš křik své duše, 
kterou jsi opustil, 
pozřenou bahnem močálů prostřednosti, 
jež neznají slitování, 
než na svém mokvajícím dně. 

Neslyšíš křík své duše, 
zmítané zoufalstvím přeťaté míchy. 

Tak překvapivě pomalu kutálející se lebkou, 
vzdalující se svému ztrnuvšímu trupu, 
vydanou vzdálenosti bezrozměrného. 

Teď právě se zalyká temnotou propastnou tak, 
že i zvon v ní umlká, 
tichem tak bezbřehým, 
že vskutku není slyšet. 

Neslyšíš křik své duše, 
kterou jsi opustil, 
nucenou živit se vlastním bezmocným hněvem. 
Zanechals jí být 
jsoucí nejsoucností. 

Co jsi? 
Jsi? 


Vladimír Hirsch: Armády noci (1997-2000) 

Žádné komentáře:

Okomentovat