O světě, který tu je i není - o věcech výjimečných i banálních, podivuhodných i trapných, temných i oslnivých, tristních i směšných, paradoxních i logických, stejně tak však i o věcech temně zářících, tragikomických, podivuhodně banálních,
výjimečně trapných či zcela logicky paradoxních. A o sobě, který tu je i není stejně tak.

sobota 8. února 2014

Mnichovský odkaz

Mnoho desítek let po Mnichovu a březnové okupaci naší vlasti hitlerovským Německem se stále vedou spory o tom, zda jsme se měli postavit nepříteli a vést více či méně zjevně předem prohraný boj. Napsáno bylo mnoho knih a pojednání na toto téma a zájem o ně neustává, ačkoli historie je nevratná a téma je převážně předkládáno ve formě onoho proslulého a zbytečného "co by, kdyby", kombinujíce úvahy a spekulace o reálných možnostech v dané chvíli. Odbornící - a nejen vojenští - analyzují šance naší obrany a dospívají převážně k jednoznačnému výsledku : porážka by nás neminula, byvši pouze otázkou času. Jen pramálo z nich je však schopno odhlédnout od nevyhnutelnosti výsledku a uvažovat nad samou podstatou věci, tedy principem zvoleného postoje. Naše tehdejší politické reprezentace nepřemýšlely jinak a já si dovolím tvrdit, že se tím dopustily jedné z nejvýznamnějších, možná vůbec nejvýznamnější chyby v novodobých dějinách naší země. 



Zdaleka nejčastějším argumentem pragmatiků, stejně jako v osudových chvílích prezidenta Beneše a ostatní politické reprezentace státu, byla a nadále zůstává deklarovaná zodpovědnost za případné nesčetné oběti na životech, které by ozbrojený odpor přinesl.  Proč ovšem jiné státy, jejichž šance byly ještě zdaleka menší než naše, si tuto otázku nepoložily a zcela samozřejmě se protivníkovi postavily? 



Ano, zde je ono jádro problému. Pro existenci svébytného idividua i společenství je odpověď na podobné otázky jednou provždy jednoznačná a nediskutuje se o ní, neboť záporná odpověď takovou existenci prostě vylučuje. Ovšem, prohráli bychom, o tom nemůže být sporu. Prohráli bychom ovšem bitvu, nikoli válku. Prohráli bychom epizodu na válečném poli, ale nikdy bychom byli neprohráli naše vlastní já, vlastní cenu, sebeúctu, hrdost a vnitřní svobodu. Těm, kterým se to zdálo a zdá být málo, bych v této souvislosti připomněl, jak velký a dlouhodobý  úpadek nás posléze postihl. Pociťujeme ho i dnes, aniž bychom si to často byli schopni uvědomit. Žijeme v dlouhodobém komplexu méněcennosti, který má své kořeny právě v oné době a situaci. A pociťovat ho budeme, nezhodnotímeli-li ono historické selhání jako zásadní chybu a nezačneme se podle toho chovat i ve svým osobních, partikulárních světech. Vše cenné lze získat vždy jen za cenu nějaké oběti a nestojí-li nám to za ni, nemůžeme o to současně žádat. Tak tomu ostatně bylo a je i v dalších kapitolách našich dějin. Proto zpravidla hrdiny i oběti neuctíváme, ignorujeme či cynicky bagatelizujeme. Je to logické, děláme vše proto, abychom před sebou nemuseli držet zrcadlo naší vlastní slabosti. 

Vladimír Hirsch (2008)




1 komentář: