O světě, který tu je i není - o věcech výjimečných i banálních, podivuhodných i trapných, temných i oslnivých, tristních i směšných, paradoxních i logických, stejně tak však i o věcech temně zářících, tragikomických, podivuhodně banálních,
výjimečně trapných či zcela logicky paradoxních. A o sobě, který tu je i není stejně tak.

pondělí 10. února 2014

Nomen omen

Když pohlédnu na historicky krátké, nicméně z hlediska možností jistého vývoje společnosti již kvalifikovatelné období existence našeho novodobého státu, nemohu být opravdu naplněn uspokojením a to ani ve chvíli, kdy celý národ slaví světové mistrovství naší země v nějakém sportu, naplněn příslušně pomíjivou, málo vážící, avšak pochopitelnou hrdostí, které se mu jinak chronicky nedostává vzhledem k absenci jakéhokoliv podstatného důvodu k ní.

Tuto potřebu a pocity národa chápu a často i sdílím, stejně jako rozumím jeho zklamání a frustraci ve chvíli, kdy naopak v souboji o světové prvenství neuspějeme (A.D. 2011), neb občan tohoto státu, ochuzen o svou náhražkovou hrdost a vytržen ze své nirvány, je nucen odložit růžové brýle i svou oblíbenou sportovní drogu a pohlédnout do tváře všední neutěšené realitě.

Ponechme dnes stranou ony notoricky známé, "oficiálně" podstatné důvody našeho neuspokojení a věnujme se chvíli fenoménu zdánlivě marginálnímu a ještě více zdánlivě nic neříkajícímu - fenoménu jména. Jména, coby velmi jednoduchého a prostého symbolu, který právě pro ony vlastnosti máme tendenci považovat za pouhou nálepku a který každodenně užíváme či spatřujeme natolik četně, že pro nás ztratil svůj obsah. Ono jméno však ve skutečnosti má svou výpovědní hodnotu, jen jsme ztratili schopnost toto sdělení pro zevšednění pojmu vnímat. Odvažuji se tvrdit, že vypovídá více, než se zdá být v jeho moci. Osměluji se dokonce tvrdit, že mi sděluje - prostě a jednoduše - jistý cenný základní údaj o oněch oficiálně podstatných důvodech pro mou nespokojenost.


Mám bohužel tu smůlu, že i okamžiky, kdy jakési "CZECH REP" (bez tečky na konci) či jakýsi "CZECH TEAM" (Czech Ice Hockey Team), podporovaný fanoušky s nápisem "CZECH" na svých tričkách skandovaným "ČEŠI do toho", poráží svého soupeře o třídu, jsou poněkud zkaleny neodbytnou přítomností pocitu jakési schizofrenie. Kdo to vlastně vyhrává, komu to vlastně fandím ? Českému "Repu", Českému družstvu, Čechovi, české, češtině nebo Čechům ? Neměl bych tedy v mezistátním utkání přát vítězství své zemi ? Velmi rád, ale nikde ji nevidím.

"Czech" - nejpopulárnější nesmysl
Bezprostředně po vzniku České republiky bylo v roce 1993 registrováno v názvoslovném seznamu OSN (Names of states and their territorial parts), vydaném Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, též geografické jméno naší země v jazyce anglickém, tedy mezinárodně neujžívanější, obchodní i diplomatické řeči současnosti, znějící CZECHIA. Nejednalo se o žádnou bezprecedentní akci, příslušné instituce anglicky mluvících zemí sdělily našim, že budou respektovat název, který sami pro sebe v této řeči zvolíme. Lingvisté, geografové a další odborníci spolu se členy zvláštní komise se shodli a neměli ani mnoho práce, protože i v mnoha dalších jazycích se okamžitě ujal bez našeho přičinění podobný název, přirozeně odvozený od latinského principu tvorby zeměpisných jmen (v italštině Cechia, francouzštině Tchéquie, španělštině Chequia, portugalštině Chéquia, rumunštině Cehia atd.). Vše se zdálo být jasné a jméno Czechia se začalo používat i při televizních přenosech mezinárodních sportovních soutěží.

Netrvalo však ani půl roku a jméno začalo mizet, nahrazováno politickým názvem, v horším případě jménem západní části ČR, tj. jménem Čechy. Málokdo měl čas je vůbec zaznamenat. Z několika málo zpráv a komentářů v tisku jsme se v průběhu let dozvěděli, že se jméno neujalo a stejnou informaci nalezneme i t.č. na anglické Wikipedii (psané převážně Čechy). Není to pravda. Vše vzešlo z "iniciativy" našich politických reprezentantů, a to cílenou instruktáží našich velvyslanectví, především ve Velké Británii a USA. "Památný" v tomto smyslu je oficiální protest českého velvyslance v Londýně, který zahlédl jméno CZECHIA na jakési mapě. Postupem času se začaly i další země přizpůsobovat anglickému ekvivalentu, takže dnes Italové a Francouzi používají téměř výhradně "Republica ceca", resp. "Republique Tcheque" a na původní názvy rezignovali, stejně jako mnoho ostatních. Němci si naštěstí ponechali své "Tschechien", ačkoli intervence našich politických reprezentací pro výhradní "Tschechische Republik" byla rovněž zaznamenána. Jaký paradox a jak reprezentativní vzorek absurdity naší současnosti: Němci se - NAVZDORY NÁM - postarali o utužení české státnosti ! V případě menších zemí, kde to zřejmě nepokládali za podstatné a zemí, jejichž primární nesouhlas s jakýmkoli - pozitivním či negativním - doporučením zvenčí (Rusko) lze přepokládat, že naši uvědomělí diplomaté svou bohulibou iniciativu pravděpodobně nevyvinuli. Rovněž naštěstí.


Nikoli nezanedbatelný vliv na užívání jednoslovného názvu, měla veřejná osobní vyjádření našich politiků k tématu. Ono "slavné" Havlovo "...při vyslovení názvu Česko po mně lezou slimáci...", pomohlo vymazat i český jednoslovný název na dlouhý čas prakticky ze všech našich médií. Tento nekompetentní "státotvorný" výrok byl následován podobnými produkty z úst našich dalších státních představitelů, z nichž asi nejvíce vyniká mentálně invalidní "Czechia nechceme používat, protože to zní jako Russia" Alexandra Vondry a "Czechia je směšné" knížete Schwarzenberga (podobně jako Austria, pane ministře?). Uvedeným perlám by bylo možné se pouze zasmát, kdybychom současně nevěděli, kolik oveček tyto "názory osobností" přejalo. Další argumenty proti užívání jednoslovného pojmenování typu "plete se to s Chechnya" či "připomíná to nějakou východní rozvojovou zemi" dotváří půdorys a úroveň uvažování lidí, jejichž úkolem by mělo být představovat stát coby nezpochybnitelný subjekt a respektovat usnesení zákonodárného sboru (komický požadavek) či dokonce jednat v intencích doporučení institucí, jimž sami velí (v tomto případě doporučení Ministersteva zahraničí a školství z roku 1997).

Jednoslovný název státu představuje trvalost a nadčasovost státnosti bez ohledu na momentální politické uspořádání, vyjadřuje historickou, kulturní a prostorovou kontinuitu země a dává jí důstojný a respektu hodný rozměr. Politický název reprezentuje naopak pomíjivost a přechodnost. Země s téměř půl druhého tisíciletí starou historickou tradicí se rozhodla omezit ji na posedních 18 let a do budoucnosti na dobu, než se změní její politický systém, resp. státoprávní uspořádání. Limitovat vlastní zemi na aktuální politickou formaci je krátkozraké a hloupé, pokud tato snaha není záměrná. Aniž bych trpěl paranoiou, ono spolčení hlupců v boji za pomíjivost mi přijde natolik absurdní, že myšlenka úmyslného poškozování se přímo nabízí. Již téměř dvacet let žijeme ve státě, který se za tuto dobu nedokázal ani pojmenovat, jméno trvale odmítá a dokonce je pohoršen těmi, kteří na nezbytnost něčeho takového poukazují. Zařadili jsme se po bok pouhým dvěma státním útvarům ve světě, kterým tento fakt nevadí, Domikánské a Středoafrické republice (Dominican Republic, Central African Republic) a dali tak najevo ignoranci vlastní historie a potřeby vědomí dějinné konsekvence státu. Zeptá-li se vás někdo, odkud jste, odpovíte, že z České republiky. Odpoví snad na stejnou otázku Francouz, že je z Francouzské republiky či Brit, že pochází ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska? Čech zcela samozřejmě sdělí, že žije v České republice, ale jezdí nikoli do Rakouské republiky, ale do Rakouska, nikoli do Lichtenštejnského knížectví, ale do Lichtenštejnska, atd. Není to poněkud schizofrenní ?

Jsme opravdu v té nejlepší společnosti. Sebekritika především - banana republic
Asi proto vznikl v roce 1998 nový fenomén - lidové zkrácení politického jména země Czech Republic na "CZECH". Nemalou roli v tom pravděpodobně sehrály celosvětově intenzivně sledované zimní olympijské hry v Naganu, kde hokejový tým Česka nastoupil v dresech s nápisem CZECH na spodní části zad (i to umístění je za zamyšlenou). Jistě i plechovky plzeňského piva se zlatým nápisem PLZEŇ.CZECH přispěly k tomu, že díky těmto úletům se zkomolenina ujala jako alternativa, a lze jí nikoli zřídka slyšet i z úst některých cizích státních představitelů či veřejně činných osobností. Mluvčí plzeňského pivovaru na přímý dotaz nebyla schopna vysvětlit, co přesně měl autor designu na mysli a uchýlila se - se špatně maskovaným rozechvěním - k poněkud slaboduchému tvrzení, že účelem bylo zvýraznit, že se jedná o české pivo. Otázka, proč potom není na etiketě uvedeno CZECH BEER, byla již definitivně nad její síly a pokusila se situaci pacifikovat nabídkou zdarma zaslané basy PLZEŇ.CZECH. O Praze, plné baseballovým čepic a triček s tímto nápisem, coby instruktáži turistů, kde že se to vlastně ocitli, netřeba jistě v míře vlivu na užívání termínu hovořit.

Běžnou obhajobou tohoto nešťastného pojmenování bývá zpravidla argumentace přirozeným vývojem jazyka, což je zjevná dezinterpretace, neboť anglický mluvčí na jeho vzniku nikterak neparticipoval a označení vzniklo naší zásluhou jako svévolný diletantský "Czenglish" novotvar a díky ignorantské toleranci této "lidové tvořivosti" ze strany tzv. kompetentních. Nelze rovněž ani přijmout tvrzení, že výraz se takzvaně ujal a měli bychom ho nechat žít svým vlastním životem. Nemyslím si, že jméno země je příslovečná houska na krámě, se kterou si kdokoli může libovolně nakládat a mohlo by tedy být výsledkem konsensu "lidu". Podle takového klíče bychom se dnes také mohli klidně jmenovat „Čechrava" nebo „Morče" či přijmout jako běžné oslovení „vole" namísto „pane".

S tímhle jděte fandit, soupeři budou perplex, hlavně při hokeji - CR je totiž kód Kostariky

Pokud si odmyslíme výše zmíněné příčiny vzniku tohoto kvazinázvu, sám o sobě je termín CZECH nevhodný nejen z hlediska jazykového a jazykově-estetického, tak i z ryze praktických důvodů. V prvním případě rozhodně není přirozeným anglickým jazykovým derivátem. Stačí srovnat (v pořadí adjektivum, příslušník národa, jazyk, země) "Czech, Czech, Czech, ......" s "English, English, English, ENGLAND" či "French, French, French, FRANCE" nebo "Russian, Russian, Russian, RUSSIA", atd, atd. V druhém případě je samozřejmě třeba problém nahlížet s vědomím nemožnosti jednoznačně určit, co splňuje či nesplňuje estetická kritéria, neb se jedná o kategorii, kterou nelze plně objektivizovat. Přesto si troufám tvrdit, že název země, obsahující foneticky pouhé tři hlásky nepůsobí příliš přirozeně, natož důstojně, připomínajíce spíše jakousi zkratku. A konečně, nezdá se mi praktické mít pro Čech, český, čeština a Česko stejný tvar. Není snad nezbytné dozvědět se až z dalších souvislostí, zda dotyčný mluvčí hovoří o češtině, Čechovi či Česku. Současně, jakkoli v psaném projevu jsme zpravidla schopni rozeznat souvislosti snadněji, sama možnost záměny významu vyvolává komické konotace, které se mi nezdají být vhodnou prezentací země.

Před světovou výstavou EXPO v Šanghaji prohlásil generální sekretář české expozice pan Stehlík, že by rád konečně seznámil svět se jménem CZECHIA a hodlá ho napsat na střechu pavilonu a pojmenovat tak i restauraci uvnitř. Nevím, zda to opravdu měl v úmyslu, ale takové prohlášení snad nemůže být myšleno nevážně ani v Česku, kde jsme zvyklí na ledacos. Proto příčiny, proč pan Stehlík ztratil odvahu a ze zamýšleného sešlo (s výjimkou oné restaurace), bych spíše hledal jinde, než u něj samotného. Kdo záměr zhatil není jasné. Nechci se dopustit zločinu spekulativní úvahy, proto pouze jako nesouvisející fakta uvádím, že ve fázi realizace projektu převzal nad akcí patronát (jistě ne pouze honoris causa) Václav Havel. Dočkali jsme se nakonec nápisu Czech Republic, kde první slovo bylo barevně i velikostí zřetelně odděleno od slova druhého tak, aby se dalo pochopit i coby samostatná jednotka. To, co je podstatné je ovšem fakt, že ani patvar CZECH se nikdo nikdy nepokusil oficializovat.

Není tedy divu, že po více jak osmnácti letech existence České republiky, v nichž bylo původní geografické jméno země ignorováno, komoleno, lámáno či zamlčováno, je velmi snadné intoxikovat mnohé tvrzením, že se nevžilo či dalším ze „slavných" výroků „Czechia se ve světě neužívá, protože jej tam nikdo nezná", představující typickou záměnu příčiny s následkem, což jsou v současnosti nejpopulárnější "argumenty" proti jeho renesanci. Volím záměrně slovo renesance, tedy "znovuzrození", nikoli revitalizace, tedy "znovuoživení", protože tomuto jménu nebylo nikdy odpovědnými kruhy dovoleno žít, resp. nebyla mu dána žádná podstatná šance k tomu, aby se mohlo ve světě ujmout. Mám na mysli šanci ujmout se ve standardně viditelném spektru, tedy ve spektru mediální šíře. A co se nepoužívá, nemůže se ani "vžít". Tedy další ze sériových lží, které se snadno vžijí.

Stejně tak však není pravdou, že jméno CZECHIA není respektováno či není používáno vůbec. Najdeme ho běžně v učebnicích, atlasech a odborné literatuře. Je tedy nepochybné, že jeho uživatelé, které rozhodně nelze zařadit mezi nekompetentní (právě naopak), neměli pražádný problém s jeho akceptací, jenž se nám někteří snaží podsunout.



Za léta existence problému byla daná tématika jen velmi omezeně a výhradně zcela tendenčně komentována médii s evidentní snahou vyřadit ji pod nálepkou něčeho nepodstatného a marginálního zcela ze společenského vědomí. Všechna usnesení, zákonné normy a doporučení byly zcela ignorovány a snaha několika jedinců o otevření diskuze byla a je odsuzována jako jakási extrémní manýra několika věčně nespokojených intelektuálů. Připočteme-li k této skutečnosti míru výše zmíněné iniciativy kompetentních míst v boji proti inauguraci jednoslovného anglického názvu naší země, nemůže následovat nic jiného, než jediná možná a do očí bijící otázka. Proč právě pouze náš stát se v celoevropském kontextu potýká s tak lapidárním problémem jako je jeho jméno a proč takový enormní tlak byl vyvinut k jeho vytěsnění ?

Je to snad jen pouhý rozmar mocných, kterým se jméno prostě jen nelíbí a chtěli by jiné ? Ne, tomu nic nenasvědčuje, neb žádnou alternativu nenavrhli. Je to snad prostě jen problém, který považují za nepodstatný ? Ani pro toto vysvětlení mnoho nesvědčí, neb jim stálo za to udělat ze sebe veřejně idioty vyřčením zcela slabomyslných důvodů pro jeho odmítnutí. Pokud tedy obě zmíněné možnosti nesedí, co či jaký zájem je vedl a vede k takové míře tvrdošíjnosti v problému, jenž označují za okrajový ? Ústava a zákony země je zavazují hájit a prosazovat zájmy státu. Tyto zájmy neprosazují ve věcech, které lze objektivně posoudit jako podstatné. Proč tedy absenci naplnění této povinnosti nekompenzují v očích veřejnosti třeba jen falešnou demonstrací snahy o řešení problému, který je pro ně údajně nedůležitý ? V takovém případě by je to nic nestálo a vylepšili by si image u části svého publika. Odpověď je nasnadě: asi ten problém nebude zase tak nepodstatný, jak se zdá být.

Není českým výmyslem ani projevem české nabubřelosti považovat prostor, ve kterém se nacházíme za pověstné „srdce" Evropy. Symbol srdce se objevuje již na starých mapách v prostoru Regni Bohemiae, dávaje najevo důležitost této zóny pro mocenské zájmy celoevropského významu. Již pouhý letmý pohled do historie nás přesvědčuje o tom, že všechny kontinentální velmoci projevovaly otevřený zájem o jeho získání. Aniž bychom to měli v úmyslu, byli jsme - a nadále jsme - geograficky přirozeným mostem či pojítkem mezi dvěma kulturně odlišnými částmi evropského světadílu a tedy i jistým klíčem k mocenskému ovládnutí obou z nich či minimálně důležitou kótou obrany jedné strany proti vlivu strany druhé. Věděla to nejen Svatá říše římská v období středověku, uvědomovalo si to i rakouské mocnářství, hlásal to Bismarck a není snad třeba zdůrazňovat, nakolik si toho byli vědomi Hitler či Stalin v naší novodobé historii? Vědí to tedy nepochybně i někteří lodivodové současnosti. Považovat tento prostor za něco jednoznačně vymezeného nejen hranicemi státního útvaru, ale i příslušným jménem, reprezentujícím jeho národní charakter, stálost, historickou kontinuitu a samostatnost dané jednotky není pochopitelně v jejich zájmu.

Přístup k jakékoli problematice, arogance a pohrdání nejen zákonnými, ale především mravními normami ve sféře elit se zcela pochopitelně rychlostí epidemie přenáší do řad občanů. Pochopili, že u nás zásadně rozhodují nekompetentní, omezení, mocichtiví lidé, jimž je státní služba pouze prostředníkem k realizaci svých egoistických cílů. Jaký vzor, takový žák. Proto se náš občan stal odborníkem na vše, připraveným kohokoli poučit o své pravdě, s právem kecat do všeho a nerespektovat nic. Když totiž může být představitelem státu mravně defektní osoba, rozhodující ve svůj osobní prospěch a prezentující své subjektivní názory coby oficiální stanoviska či celonárodní konsensus, bez respektu a odpovědnosti instituci, které je povinen sloužit, proč já bych se měl chovat jinak, tedy respektovat názor odborné veřejnosti, a nemohl se podílet svým subjektivním diletantským názorem třeba na rozhodnutí o jménu státu. Máme přece demokracii a diletantismus je od počátku této republičky prakticky kvalifikací pro rozhodovací pravomoc.

Proto i peripetie kolem názvu naší země jsou výmluvnou ukázkou daného stavu. "Nomen est omen", aneb "jméno je osud". Něco na tom starořímském rčení je. Volíme pomíjivost na úkor stálosti, stejně jako volíme partikulární zájmy na úkor zájmů společnosti.


S výsledkem můžeme být tedy opravdu spokojeni. Zatímco ostatní nosí na prsou jméno své země, my můžeme svobodně jednou fandit CZECHovi, podruhé CZECH REPovi nebo potřetí CZECH TEAMu (A kterému Czech Teamu vlastně ? Dynamu Praskolesy ? FC Meteor Pletený Újezd ? Nebo třeba repretentačnímu týmu ? To z onoho názvu nevyplývá a ani nemůže). Nebo třeba všem dohromady. Jak jednotlivě, tak společně - v souvislostim s tím, co by měli (nebo měly ?) - reprezentují NIC. To je onen drobný problém. Takže, když CZECH TEAM prohrál se Švédskem v boji o finále mistrovství světa v hokeji, zas tolik mne to nemrzelo, jakkoli naši reprezentanti by si zasloužili po výkonu na celém šampionátu získat zlato. Není to jejich chyba, nicméně porážka NIC není důvodem ke smutku již z vlastní povahy. Mrzí jen to, že mistrovství světa, kde CZECH REP tak dobře hrál(-o,-i,- a) přenášelo 113 zemí a vidělo ho 650 milionů lidí. Až definitvně vyhraje CZECH (teď mám na mysli boj o název, nikoli hokej a jsem připraven přes všechny signály nadále doufat, že se tak nestane) budu doopravdy smutný, protože to sice něco je, bohužel však nikoli země, ve které žiju. Tou je CZECHIA - ČESKO, ať by bylo republikou nebo třeba konfederací či císařstvím. Princip je od začátku do konce identický: země, coby geograficky, kulturně a historicky kompaktní celek byla, je a bude vždy mnohem víc než její přechodné politické zřízení.

Vladimír Hirsch
Parlamentní listy, 22.května 2011


Jeden z obrázků do souboru nepatří, který to je ? :-)




Žádné komentáře:

Okomentovat