Motto:
Česká republika není ničím jiným, než aktuálním státním útvarem na území Česka
(The Czech Republic is nothing else than the current state formation in Czechia)
Vladimír Hirsch
Vladimír Hirsch
O anglický jednoslovný název naší země "Czechia" (tʃɛki.ə), se vede spor již přes dvacet let, tedy od samého založení novodobého českého státu v roce 1993. Problém je v podstatě přenesením pře o krátký název České republiky v českém jazyce do nejužívanějšího dorozumívacího prostředku současnosti, jazyka anglického. Ačkoli název Česko se již užívá zcela běžně, Czechia zůstává nadále v anglofonních zemích poměrně neznámá a užití názvu je limitováno víceméně na akademické kruhy, specializovanou literaturu a anglicky psaná média nikoli anglofonní provenience. Je tomu tak i přesto, že ve všech ostatních jazycích má jednoslovný název českého státu své oficiální ekvivalenty. Vzhledem ke zcela vágnímu a lhostejnému přístupu české reprezentace bez rozdílu politické orientace, spolu se společenskou absencí vědomí i pochopení nutnosti představovat svou zemi jako zavedený subjekt v historickém kontextu, což umožňuje právě a pouze nepolitický název, zůstává spor o institucionalizaci krátkého jména země v anglickém jazyce nevyřešen. Protože užívání neformálního názvu je přirozenou potřebou, bývá proto název díky neznalosti nahrazován gramaticky nesprávnou a prakticky matoucí adjektivní formou "Czech".
Původ sporu
Český stát se skládá ze tří historických zemí, Čech (Bohemia), Moravy (Moravia) a Slezska (Silesia). Vzhledem k tomu, že Čechy měly historicky po nějakou dobu vyšší hierarchické postavení, všechny tři země byly po staletí nazývány kromě oficiálních termínů "Království české" (Kingdom of Bohemia) či "Země koruny české" (Lands of Bohemian Crown), též jednoduše Bohemia, tedy Čechy v širším významu slova. Tento pozůstatek historie "českých zemí" se proto posléze stal jablkem sváru a důvodem, proč jméno Czechia, stejně jako Česko v českém jazyce, vzbuzuje dodnes nelibé pocity u některých obyvatel východní části země, žehrajících na údajnou ignoranci moravské, resp.moravsko-slezské identity v názvu, kterýžto emancipační požadavek však nesplňuje ani onen nadužívaný politický název. Je tomu tak i navzdory skutečnosti, že názvy Česko či Czechia byly významově deklarovány jako označení pro všechny české země (Česko = Čechy + Morava + Slezsko, resp. Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia) a definující tedy de facto prostor, kde se hovoří českým jazykem. Česko nebylo navíc do vzniku novodobého státu běžně užívaným termínem, což se spolupodílelo na jeho obtížném praktickém uplatnění. Ne zcela zanedbatelnou se přitom též stala do té doby nepovšimnutá a zcela účelově oprášená upomínka na ne zcela jasný význam slova Česko v dobách před vznikem československého státu, kdy jméno bylo občas užíváno jako synonymum názvu Čechy. Málokdo připustí bez zjitřených emocí, že v daném případě máme bohužel prostě pouze smůlu, protože na rozdíl od některých jiných států, složených z více historických zemí (Německo), nedisponujeme názvem natolik neutrálním, aby neposkytl záminku - jakkoli častěji více chtěnou než autentickou - k meziregionálním animozitám. Na druhé straně je nutné připomenout, že existuji státy se srovnatelnými reáliemi, jež se však díky své tradiční vnitřní jednotě (Polsko) k podobně úzkoprsým sporům neuchylují.
Problém jednoslovného názvu českých zemí v období fungování Československa (původně Česko-Slovensko) ani před ním neexistoval, a to i v obdobích, kdy se statut celku i jednotlivých částí země zcela změnil (např. v době faktického zrušení Království českého v rámci habsburské monarchie). Nebylo tomu tak ze zcela pochopitelných důvodů - v dobách panovnických se o názvech nediskutovalo a v době existence československého státu neměla taková diskuze opodstatnění. S přechodným rozpuštěním ČSR a odchodem Slováků do fašistického "Slovenského štátu" v letech 1939-1945 byla země se statutem německé državy nazývána z vůle nacistických okupantů "Čechy a Morava", což mělo za jasný cíl jí vnitřně rozdělit podle hesla "divide et impera", nicméně po krátkou dobu na začátku tzv. protektorátu byla v tisku anglicky mluvících zemích nadále (viz níže) nazývána "Czechia". Problém jednoslovného názvu se proto zcela logicky objevil až v roce 1993 po definitivním rozpadu Československa, a to nejprve jen jako jazyková a kvaziestetická otázka, později však částečně i coby matný odraz regionálně nacionalistických či dokonce separatistických tendencí, realizovaných v některých postkomunistických zemích.
Problém jednoslovného názvu českých zemí v období fungování Československa (původně Česko-Slovensko) ani před ním neexistoval, a to i v obdobích, kdy se statut celku i jednotlivých částí země zcela změnil (např. v době faktického zrušení Království českého v rámci habsburské monarchie). Nebylo tomu tak ze zcela pochopitelných důvodů - v dobách panovnických se o názvech nediskutovalo a v době existence československého státu neměla taková diskuze opodstatnění. S přechodným rozpuštěním ČSR a odchodem Slováků do fašistického "Slovenského štátu" v letech 1939-1945 byla země se statutem německé državy nazývána z vůle nacistických okupantů "Čechy a Morava", což mělo za jasný cíl jí vnitřně rozdělit podle hesla "divide et impera", nicméně po krátkou dobu na začátku tzv. protektorátu byla v tisku anglicky mluvících zemích nadále (viz níže) nazývána "Czechia". Problém jednoslovného názvu se proto zcela logicky objevil až v roce 1993 po definitivním rozpadu Československa, a to nejprve jen jako jazyková a kvaziestetická otázka, později však částečně i coby matný odraz regionálně nacionalistických či dokonce separatistických tendencí, realizovaných v některých postkomunistických zemích.
Průběh sporu
Na samém počátku roku 1993 byl název Czechia začleněn do názvoslovného seznamu OSN zeměpisných jmen, ale brzy poté se stal předmětem diskuse mezi českými politiky a odborníky, především lingvisty a geografy. Vzhledem k tomu, že (stejně jako dnes) neexistoval žádný jiný oficiální návrh krátkého jména, problém nebyl díky neschopnosti se dohodnout vyřešen, byv pouze opuštěn bez definitivního úředního rozhodnutí. To pociťujeme výrazně i dnes, kdy vytažení problému na světlo přináší pro mnohé, neznalé jeho historie, překvapení a domněnku, že se jedná o záležitost zcela novou, jak potvrzují veřejné průzkumy. Přes doporučení Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva školství, mládeže a sportu (1997) užívat politický název země pouze v mezinárodních smlouvách a ve všech ostatních případech jí nazývat jednoslovným jménem Czechia, zůstal stav nezměněn. Na rozdíl od českého názvu, kterému po letech váhání začali obyvatelé státu konečně přivykat a v jejich mateřském jazyce tak bylo dosaženo jednoznačného pokroku, v případě problému jeho anglické obdoby zůstav stav zakonzervován, a to i přes potvrzení připravenosti představitelů anglofonních zemích ho přijmout, dojde-li k oficiálnímu rozhodnutí z české strany. To se dosud nestalo i přes opakované četné výzvy ze strany části společnosti a doporučení odborníků. Pokud se problematika objeví v médiích, úroveň a charakter její interpretace novináři i širokou veřejností prozrazuje generalizovanou neznalost a nepochopení významu jednoslovného názvu jak v poměru k názvu politickému, tak ve významu jeho funkce stabilizujícího prvku a zemi zřetelně představujícího symbolu (viz Vladimír Hirsch: Pokus o analýzu odporu....).
Česká společnost se - na rozdíl od politiků - ráda zapojuje do diskuze. Lze považovat za prokázané, že přibližně tři čtvrtiny obyvatelstva mají na věc nějaký názor bez ohledu na to, zda jsou respondenti vybaveni znalostí anglického jazyka či nikoli a vůbec nejčastěji pak participují osoby bez jakýchkoliv znalostí problematiky jako takové. Vycházejí přitom v drtivé většině z mýtů, které byly kdy v rámci tématu vytvořeny ať již z nepochopení či z odporu k názvu jako takovému. Čeští politici se k problému vyjadřují téměř výhradně pouze na základě oficiální žádosti či pod tlakem, jinak ji běžně ostentativně ignorují. Je tomu tak částečně proto, že jsou dlouhodobě zvyklí používat výhradně politický název, částečně pak ze strachu, že by případným pozitivním stanoviskem vyvolali negativní reakci těch voličů, kteří patří k odpůrcům názvu, především pak těch, v nichž dlí duch lokálního patriotismu. Ambivalentní postoj odpovědných českých institucí dokládá tzv. "Index zemí" Českého statistického úřadu z roku 2012, kde - kromě politického názvu "the Czech Republic" je coby krátká forma uvedeno groteskní "Czech Republic (the)" ......
Nejnovějším mýtem (a současně též jedním z vůbec nejhloupějších), vytvořeným novináři v souvislosti s iniciativou českého prezidenta začít název Czechia užívat, bylo tvrzení, že jméno chce nahradit politické pojmenování "the Czech Republic". Stal se i díky nejrůznějším, chybně zadaným anketám natolik populárním, že jeho uvedení na pravou míru se stalo téměř nepřekonatelným problémem. Vyskytly se dokonce i zcela absurdní interpretace návrhu, podle nichž má název Czechia ve verzi "Čechie" nahradit název Česko a Česká republika v mateřském jazyce či prostě konkurovat politickému názvu. V důsledku dezinterpretační vlny, iniciované mediálně viditelnou aktivitou prezidenta, jsou v současnosti lidé, kteří od počátku novodobého českého státu aktivně vystupují s propagací užívání jednoslovného názvu České republiky (většinou odborníci, často vysokoškolští učitelé) osočováni na sociálních sítích z politických motivů činnosti, jsouce označováni za sympatizanty či přímé spolupracovníky hlavy státu, která se netěší u značné části populace velké popularity, sympatizanty Ruska (Čechija - Česko v ruštině) či dokonce za sionisty (v hebrejštině zní Česko rovněž Čechija), přičemž autory těchto obvinění jsou prakticky absolutně lidé zcela neznalí tématu či osoby, plně v područí komplexu mýtů o názvu. Požadavek, který by jinde byl naprostou samozřejmostí, je poté u nás některými považován za výstřelek, křižácké tažení, projev fanatismu či dokonce recesi.
Přes některé aktuální "novinky" zůstává však základní seznam bludů, užívaných v kvaziargumentaci proti používání názvu stejný po celá léta. Je tomu tak především díky trvalé neschopnosti a neochotě české politické reprezentace (napříč spektrem) najít řešení, a to navzdory mnoha konkrétním a postupně se hromadícím praktickým problémům (viz odkaz výše). Potvrzuje se tím známá pravda, že mnohokrát opakovaný nesmysl či lež se stává v očích málo vzdělaného a současně spoře uvažujícího jedince "pravdou" a v případě všudypřítomného křečovitého nahrazování jednoslovného názvu onou politickou kostrbatinou též vančurovské "čas propůjčuje důstojnost i zrůdám".
Přehled oblíbené mytologie a jejích protipólů
V zásadě lze problematiku oblíbených omylů o názvu rozdělit na obecnou a dílčí. Do sféry obecné lze zařadit problémy užívání, rozšířenosti a institucionalizace názvu, do těch dílčích pak otázky lingvistické, historické, kategorii vztahu mezi chápáním jména země ve smyslu politickém a zeměpisném, resp. politickém a sídelně-historickém a specifickou oblast významu slova či možnosti jeho záměny.
______________________________________________________________
Mýtus: Jméno není všeobecně známé a není užíváno, protože se neuchytilo.
Skutečnost: Jméno bylo kodifikováno v seznamech OSN v roce 1993. Není příliš známé a je málo užíváno, protože nebylo - přes doporučení Ministerstva zahraničí a školství - šířeno odpovědnými státními institucemi. Nemůže se uchytit, co není dáno ve známost.
Mýtus: Jméno není oficiální, protože jeho český ekvivalent (Česko) není obsažen v Ústavě České republiky.
Skutečnost: Neformální název nemusí být nutně součástí ústavy, ani jméno Československo v ní obsaženo nebylo.
Mýtus: Název Czechia je novotvar či neologismus.
Skutečnost: První historický záznam názvu v latině pochází z roku 1634. V angličtině se poprvé objevil v roce 1866 v britském tisku a ve dvacátých a třicátých letech 20.století byl zcela běžně užíván americkým tiskem k odlišení západní a východní části Československa.
Mýtus: Jméno je neanglické
Skutečnost: Jméno je standardním derivátem z latiny, tak jak je to v angličtině zcela běžné (Austria, Australia, Croatia, Virginia, California, Indonesia, Slovakia, Latvia, Colombia, atd., atd.)
Mýtus: Jméno zní v angličtině divně
Skutečnost: Jméno může znít divně stejně tak, jako celá řada názvů odvozených z cizích jazyků, které angličtina zcela běžné užívá (Idaho, Utah, Massachussets, Lithuania, Zimbabwe, atd., atd.)
Mýtus: slovo Czechia může být vyslovováno jako "čečija"
Skutečnost: Slovo "Czech" v takovém případě disponuje stejnou možností. V angličtině existuje celá řada podobných slov (architect, Achilles, Walachia, atd.). Výslovnost hlásek v angličtině nemá zcela běžně ustálená pravidla a je nezbytné se jí prostě naučit (blood - mood, head - steam, apod.)
Mýtus: Jednoslovný název není nutný, plně postačuje oficiální politické označení
Skutečnost: Politický název nemůže nikdy nahradit název jednoslovný (neformální, zeměpisný, krátký), protože má na rozdíl od něj přechodný charakter, ignoruje historickou kontinuitu státu a jeho funkce je tak limitována pouze na aktuální státní subjekt. Jeho užívání bez časového omezení je nesprávné, matoucí a tedy nepraktické.
Mýtus: Český stát měl v minulosti řadu různých názvů, proto Czechia není historicky přesné označení
Skutečnost: Jméno má neutrální povahu, proto může sloužit i v historickém kontextu, stejně jako tomu je v řadě jiných zemích, ve kterých za dobu jejich historie došlo k mnoha změnám. Název musí být transparentní a pro jeho zřetelnost a snadné přijetí recipientem je zjednodušení tohoto typu nezbytné
Mýtus: Jsou státy, které užívají pouze politický název a plně to postačuje, např. Dominikánská republika či Středoafrická republika
Skutečnost: Historie české státnosti je mnohem delší, než historie jejího republikánského systému, proto země potřebuje název, kterým by bylo možné ji chápat uceleně jako pevně zakotvený a zavedený subjekt v jeho časoprostorové kontinuitě. Srovnání se státně a politicky nestabilními zeměmi třetího světa je zcela nevhodné.
Mýtus: Czechia má stejný význam jako Bohemia. Jméno ignoruje moravsko-slezskou část země.
Skutečnost: Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia. Pokud by název Czechia / Česko ignoroval Moravu a Slezsko, politický název by je pomíjel též.
Mýtus: Czechia je nevhodný název pro možnost záměny s Čečnou (Chechnya, Chechenya)
Skutečnost: Nedostatečné zeměpisné znalosti, poruchy sluchu či dyslexie jedinců mohou být důvodem pro neužívání názvu či jeho redukci na název politický pouze v případě zcela absurdním. Existuje celá řada zemí s podobnějšími názvy (Austria / Australia, Slovakia / Slovenia, Colombia / Columbia, dokonce Georgia / Georgia, etc.), aniž by některá z nich trpěla stresem či pocitem nutnosti název změnit. Byl by to ostatně jen projev chabého sebevědomí. Navíc, Chechnya je zaměnitelná s “Czech Republic” stejně jako "Czechia", jak dokázal případ interpretace atentátu při bostonském maratonu v roce 2013.
Mýtus: Název pochází z něměckého "Tschechei", které vymyslel Hitler jako hanlivé pojmenování českého státu
Skutečnost: Původ názvu je mnohem starší než německé "Tschechei", které se navíc užívalo dříve, než ho použil Hitler a je dokonce dodnes běžně používáno příhraničními obyvateli Německa, kteří v něm nic hanlivého nespatřují, stejně jako v případě oficiálních názvů jiných zemí, např. Slowakei či Türkei.
______________________________________________________________
______________________________________________________________
Mýtus: Jméno není všeobecně známé a není užíváno, protože se neuchytilo.
Skutečnost: Jméno bylo kodifikováno v seznamech OSN v roce 1993. Není příliš známé a je málo užíváno, protože nebylo - přes doporučení Ministerstva zahraničí a školství - šířeno odpovědnými státními institucemi. Nemůže se uchytit, co není dáno ve známost.
Mýtus: Jméno není oficiální, protože jeho český ekvivalent (Česko) není obsažen v Ústavě České republiky.
Skutečnost: Neformální název nemusí být nutně součástí ústavy, ani jméno Československo v ní obsaženo nebylo.
Mýtus: Název Czechia je novotvar či neologismus.
Skutečnost: První historický záznam názvu v latině pochází z roku 1634. V angličtině se poprvé objevil v roce 1866 v britském tisku a ve dvacátých a třicátých letech 20.století byl zcela běžně užíván americkým tiskem k odlišení západní a východní části Československa.
Mýtus: Jméno je neanglické
Skutečnost: Jméno je standardním derivátem z latiny, tak jak je to v angličtině zcela běžné (Austria, Australia, Croatia, Virginia, California, Indonesia, Slovakia, Latvia, Colombia, atd., atd.)
Mýtus: Jméno zní v angličtině divně
Skutečnost: Jméno může znít divně stejně tak, jako celá řada názvů odvozených z cizích jazyků, které angličtina zcela běžné užívá (Idaho, Utah, Massachussets, Lithuania, Zimbabwe, atd., atd.)
Mýtus: slovo Czechia může být vyslovováno jako "čečija"
Skutečnost: Slovo "Czech" v takovém případě disponuje stejnou možností. V angličtině existuje celá řada podobných slov (architect, Achilles, Walachia, atd.). Výslovnost hlásek v angličtině nemá zcela běžně ustálená pravidla a je nezbytné se jí prostě naučit (blood - mood, head - steam, apod.)
Mýtus: Jednoslovný název není nutný, plně postačuje oficiální politické označení
Skutečnost: Politický název nemůže nikdy nahradit název jednoslovný (neformální, zeměpisný, krátký), protože má na rozdíl od něj přechodný charakter, ignoruje historickou kontinuitu státu a jeho funkce je tak limitována pouze na aktuální státní subjekt. Jeho užívání bez časového omezení je nesprávné, matoucí a tedy nepraktické.
Mýtus: Český stát měl v minulosti řadu různých názvů, proto Czechia není historicky přesné označení
Skutečnost: Jméno má neutrální povahu, proto může sloužit i v historickém kontextu, stejně jako tomu je v řadě jiných zemích, ve kterých za dobu jejich historie došlo k mnoha změnám. Název musí být transparentní a pro jeho zřetelnost a snadné přijetí recipientem je zjednodušení tohoto typu nezbytné
Mýtus: Jsou státy, které užívají pouze politický název a plně to postačuje, např. Dominikánská republika či Středoafrická republika
Skutečnost: Historie české státnosti je mnohem delší, než historie jejího republikánského systému, proto země potřebuje název, kterým by bylo možné ji chápat uceleně jako pevně zakotvený a zavedený subjekt v jeho časoprostorové kontinuitě. Srovnání se státně a politicky nestabilními zeměmi třetího světa je zcela nevhodné.
Mýtus: Czechia má stejný význam jako Bohemia. Jméno ignoruje moravsko-slezskou část země.
Skutečnost: Czechia = Bohemia + Moravia + Silesia. Pokud by název Czechia / Česko ignoroval Moravu a Slezsko, politický název by je pomíjel též.
Mýtus: Czechia je nevhodný název pro možnost záměny s Čečnou (Chechnya, Chechenya)
Skutečnost: Nedostatečné zeměpisné znalosti, poruchy sluchu či dyslexie jedinců mohou být důvodem pro neužívání názvu či jeho redukci na název politický pouze v případě zcela absurdním. Existuje celá řada zemí s podobnějšími názvy (Austria / Australia, Slovakia / Slovenia, Colombia / Columbia, dokonce Georgia / Georgia, etc.), aniž by některá z nich trpěla stresem či pocitem nutnosti název změnit. Byl by to ostatně jen projev chabého sebevědomí. Navíc, Chechnya je zaměnitelná s “Czech Republic” stejně jako "Czechia", jak dokázal případ interpretace atentátu při bostonském maratonu v roce 2013.
Mýtus: Název pochází z něměckého "Tschechei", které vymyslel Hitler jako hanlivé pojmenování českého státu
Skutečnost: Původ názvu je mnohem starší než německé "Tschechei", které se navíc užívalo dříve, než ho použil Hitler a je dokonce dodnes běžně používáno příhraničními obyvateli Německa, kteří v něm nic hanlivého nespatřují, stejně jako v případě oficiálních názvů jiných zemí, např. Slowakei či Türkei.
Vladimír Hirsch (2014 )
#Czechia
